Pravidelné toulky přírodou pro Davida znamenaly celý jeho život. Měl rád ty procházky podél řeky, která protékala údolím, na jehož březích se tyčily strmé skály. Sedával často na břehu a díval se jak voda omývala kameny roztroušené v korytu řeky. Klid a nádherná hudba panenské přírody přinášely do srdce zvláštní pocit sounáležitosti člověka s nedotčenou přírodou. Slunce rozhazovalo po svých paprscích do vody tisíce zářících hvězdiček, které se zdály být poselstvím z nebes.
   Rád slézal i malá skaliska, která se tyčila nad vodou. Jednoho letního dne, kdy se voda mračila, po malé bouřce a prudkém dešti, se David zase díval na vrchol malého skaliska, jehož vrchol ohřívaly paprsky sluníčka. Snad touha po koupeli v jeho paprscích ho přiměla vystupovat vzhůru. Podcenil kluzkost kamene, která po dešti dělala z mírné skály zrádnou stěnu horských velehor. Byl asi v polovině, když mu sjela bota a on jen začal registrovat podivný stav beztíže. Propadal se kamsi mimo slunce, skálu a vodu.
   A pak už jen tma a podivné ticho.
   Odkudsi z dálky slyšel podivné hlasy. Pomalu sílily a dostávaly konkrétní podobu. Davide, slyšíte mě? Pokoušel se otevřít oči a chtěl promluvit. S námahou ze sebe vypravil pouze dotaz a prosbu: Kde jsem, proč je tady tma? Rozsviťte světlo, nevidím.
   Netušil, že právě to dělá lékařům největší starosti. Při pádu došlo k poranění hlavy, které způsobilo ztrátu zraku. Nikdo si netroufal říci, jestli jde o trvalé poškození centra zraku, nebo je naděje na návrat k normálnímu vidění.
   Po měsících marného hledání cesty k návratu zraku se lékaři rozhodli poslat Davida domů. Bude se muset smířit s novým světem temnoty a hledáním nového smyslu života. Přestal mít zájem o život, který nabízel jen tmu. Dlouho trvalo, než s pomocí přátel našel sílu chtít se učit poznávat nový kontakt se světem prostřednictvím představ, hmatu a sluchového vnímání. Postupně se naučil chodit v prostoru svého bytu. Dokonce už uměl projít byt bez toho, aby povalil židle, srazil věci ze stolu a dokonce bez zakopnutí a bolestných pádů.
   Jeho společníkem se stal rozhlas, který mu dodával informace a také měl možnost dostávat se prostřednictvím rozhlasových vln mimo prostor panelového bytu.
   Díky příteli, který ho neopustil, se jednoho dne rozhodli, že si pořídí psa, který umí nahradit oči lidí, kteří jsou odsouzeni k životu v temnotách.
   Bylo to krásné první setkání, kdy se v životě Davida objevil Ajax. Pak mnoho dnů trpělivého učení a první procházky před domem, cesta po sídlišti a doprovázení do obchodu na rohu ulice. I okolí si zvyklo na podivnou dvojici, pána a psa, kteří se procházeli před západem slunce mezi věžáky. Muž nastavoval tvář posledním paprskům slunce, které se schovávalo za obzor.
   Až jednou se odvážil David spolu s Ajaxem jít do míst, která tolik miloval. Slyšel řeku, jak promlouvá a snad se i ptala, kde byl tak dlouho. Zpěv ptáků, a vítr, který promlouval mezi stromy a skálou, to bylo velkolepé uvítání Davida v jeho říši klidu a rozjímání.
   Dlouho seděli s Ajaxem na břehu řeky. Slunce zase, jako tenkrát, zahřívalo vrcholek skály, která tolik Davidovi vzala. Ajax moudře dával najevo, že je potřeba už jít domů. David se vytrhl z myšlenek, které se vracely do minulosti a s úsměvem řekl: To víš, že půjdeme. Ajaxi, víš, že ty jsi takové moje sluníčko? Co bych si bez tebe počal!
   A jen zapadající slunce mohlo vidět podivnou dvojici na lesní cestě mezi skálou a řekou, která se vracela do města.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]