Píše se pozdní léto roku 1965. Protržená hráz Dunaje u Číčova je bezpečně zcelena. Ještě včera se jí do slovenské nížiny Žitného ostrova drala prudce celá řeka vody. Boj s dravým živlem je dobojován. Na 10 000 vojáků zvítězilo. Odcházejí. Končí i činnost povodňového časopisu, chystám se do Prahy. A zdaleka netuším, že příběh, který mne pohltí, nebude žádný sen, i když se ke mně jako zlý sen najednou v noci přikrade...
   Stojím na nádraží v Nových Zámcích. Nevyspalý, zarostlý, unavený, se starým neforemným kufrem. Čekám na nejbližší vlak do Čech. Najednou se přiřítí. Mezinárodní rychlík z Bukurešti a Budapešti. Nastoupím a jedu. Usadím se v oddělení, kde sedí dvě Maďarky. Znají jen svůj rodný jazyk. Přesto asi po hodině jízdy navážeme hovor. Pomohl nám německo-maďarský a maďarsko-německý slovník, který s sebou vezla manželovi jedna z těch žen. Cesta nám rychle ubíhá. Vykládám jim o povodních a jejich hrůzách. Vlak letí hlubokou letní nocí. Jen občas vyskočí někde u trati světla návěstidel, nádraží, měst a vesnic.
   Dostal jsem žízeň a nemám s sebou nic k pití. Pustím se tedy železničními vozy na výpravu k tomu jídelnímu. Ten je však v hluboké noci zavřen. Rozmrzeně se vracím. Cestou zpět narazím na konci jednoho neosvětleného vozu na chodbičce na skupinku tří opilých mužů. Zastaví mne, chytí za klopu kabátu, neurvale mnou smýknou. Jeden z nich mi cosi maďarsky rozčileně vykládá. Když na ně spustím slovensky, přistoupí ke mně jeho komplic a výhrůžně řekne: »Fero, nehraj na nás žádnou habaďůru, řekni, jak to bylo. O výplatě jste s mistrem zašantročili peníze. Buď je vrátíš, nebo tě...« Domluví a otevře nedaleké dveře pádícího rychlíku. Zavane k nám chladný noční vzduch. Tak to tedy je: jakási parta si mě v totální opilosti s někým spletla. Mám nyní pykat za hříchy nějakého dareby, které těm třem »ulil« peníze. Zoufale se bráním, ale stále mě tlačí k otevřeným dveřím. Záchranou brzdu nevidím a dveře u WC, když je osvětlí nádražní lampa v jakési stanici, jsou zavřeny, na červenou. Prudce do nich několikrát kopnu. Náhle se rozletí. Stojí v nich chlap jako hora. Mezitím co se dívá na otevřené rychlíkové dveře, řeknu mu, že mi jde o život. A ten hromotluk vyloví z kapsy jakýsi průkaz. Zamává jím dvakrát nad hlavou a zahřímá: »Bezpečnost, okamžitě se rozejděte.« Pak totéž, co řekl slovensky, nebo něco podobného, zopakuje ještě maďarsky. Aby svým slovům dodal váhy, dva z těch, kteří na mne útočili, docela lehce, jen tak jako když kočka přenáší kotě, vezme za límec a trochu je poodsune. Využiji rychle situace. Připojím se k robustnímu muži. Jdu s ním pryč z místa, kde šlo o život. Parta nespokojenců za námi lomozí, zdá se, že se hádají mezi sebou. Když přejdeme do druhého vozu, vyprávím silákovi, v jak zoufalé situaci jsem se nacházel.
   Přestěhoval si pak své věci k nám do kupé. Vezl si z Budapešti několik láhví vína. Díky jeho maďarštině jsme se bavili s krasavicemi. Teprve po druhé láhvi vína mi neznámý muž ukázal svoji legitimaci »příslušníka bezpečnosti«. Byl to obyčejný tramvajový měsíční lístek. A zvolání toho hromotluka »Bezpečnost, okamžitě se rozejděte,« byl žert. Ten muž totiž vůbec netušil, co se na chodbičce vlaku děje. Jen mu tam vadil chumel lidí, aby mohl projít...
   Tak mi náhody zachránily život. Ale kolik těch náhod se muselo spolu sejít, aby se můj příběh mohl odehrát. A aby pro mě dopadl dobře. Byl to celý řetězec: celá moje cesta na povodně, souběh míst a časů mnoha událostí a lidí, které jsem musel potkat v přesně vymezeném čase na určitých místech. Až jsem se nakonec ocitl na nádraží v Nových Zámcích. Ale proč tehdy nepřijel jiný vlak, v němž by nebyla parta nebezpečných opilců, proč jsem šel hledat jídelní vůz a proč vyšel na moje kopání do dveří právě muž lamželezo? Proč? Ptejte se náhod, jejich dobromyslností i zákeřností, proč a jak křižují naše cesty životem. Náhody jako opak nutností. Odkud se berou a proč se řadí tak, že pro někoho jsou příjemné, vlídné - jinému život ztrpčují.
   Nevím, proč se ustálilo rčení, že »náhoda je blbec«. Možná pro toho, komu ublížila. Ale co ten, kdo vyhrál v loterii milion? Proč tedy také někdo neřekne, že »náhoda je bezva«?
   S náhodami se potkáváme proti své vůli, nemůžeme si je vybrat, přijmout ani odmítnout. Jsme proti nim bezmocní. Potkáváme my je, anebo ony vyhledávají nás? A když vám náhody hrozí smrtí, nebo ji dokonce přinesou, je i taková sama smrt náhoda, jako vlastně celý život? Vždyť to není žádná nutnost.
   Také já jsem napsal tyto divné řádky proto, že jsem za sebou řadil náhody svých prožitků a náhodou je vybral. A jistě i to je náhoda, že můj příběh, který se náhodně odehrál, vypadá tak, že se v něm celý sled náhod stává skoro náhodnou nutností. Ale přenechme to filozofům a raději doufejme, že nás navštíví jen náhody dobré...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]