Přijati do sítě

   09.10.2001 22:02
   AHOJ MARKU REKNES MI PROC JSI OPET NEPRIJEL A ANI NEZAVOLAL? TEREZA.

   09.10.2001 22:10
   MILACKU PROMIN NĚCO MI DO TOHO PRISLO.

   09.10.2001 22:13
   BOURACKA KRUPOBITI NEBO TE ROVNOU UNESLI UFONI?

   09.10.2001 22:15
   ZLATICKO ZASTAVILI ME POLICAJTI PŘES 3 HOD VYSLYCHALI A NESMEL JSEM VOLAT!

   09.10.2001 22:20
   JO AHA ALE TAKHLE JE TO PORAD TO UZ JSI RIKAL MIN.VIKEND I PREDMIN.VIKEND.

   09.10.2001 22:24
   KOCICKO POCHOP ZE JA MAM MOC PRÁCE!

   09.10.2001 22:24
   POTREBUJU MIT PENIZE ABYCH SI MOHL ZALOZIT RODINU.

   09.10.2001 22:29
   ALE SE MNOU JI ASI ZAKLADAT NEBUDES CO? UZ TOHO MAM DOST. ROZEJDU SE.

   09.10.2001 22:31
   HM.

   09.10.2001 22:33
   TAK JO. CAU.

   09.10.2001 22:34
   CAU.



   Ženské mučednice

   Tereza přišla z práce domů celá utahaná. V předsíni zahodila ty těžké protivné tašky a šla dělat večeři. Kuře a rýži už měla udělanou ze včerejška, a tak se rozhodla aspoň usmažit cibulku, aby byla rýže chutnější. Když ji zbrkle smažila, popálila si prsty. "Auu!" vyjekla a rychle si pálící konečky strčila pod proud tekoucí a chladivé vody. "Úúúú." Tiskla k sobě silně zuby a vyrážela naříkavé kvílení, jak potlačovala bolest. Mezitím se cibulka připalovala a začala černat. "No to je dneska den!" vyrazila ze sebe napružená Tereza. Zlostí se už přestala ovládat. "Do prdele!" popadla pánev a třískla s ní do dřezu. Když si takhle na pánvi vylila svoji zlost, s prsty ve skleničce s vodou si sedla ke stolu a jako soptící lokomotiva oddychovala poslední obláčky vysrážené zlosti. Když už se trochu uklidnila, jako sebetrýznitelka si připomněla všechna příkoří, která se jí za den stala a utišená zlost znovu začala probublávat. "A ještě k tomu ten pacient s oběma rukama v sádře!" Její hlas vystoupal do takové výšky, že se málem otřel o strop, ale Tereza ho pěkně rychle stáhla a hluboko v hrdle ho začala dusit. "Celej den jenom: Sestro, podejte mi bombón a sestro, upadl mi časopis a za chvíli, sestro, otočte mi stránku a sestro, podrbejte mě za uchem. Pitomec." Tereza mrskla očima po hodinách na zdi. Kdyby nebyly tak pevně připevněny, nejspíš by strachy spadly. "Za chvíli přijde Marek, půjdu si zatím lehnout," zavrčela na ně. Když odešla, ručička ve ztichlé kuchyni bázlivě tikla.
   Vskutku za chvíli přišel Marek. Bytem se rozlehl rozjařený hlas: "Ahoj, Terezko, copak máme dobrého k snědku?" Tereza si v ložnici přikryla hlavu peřinou, poslední dobou jí toto uvítání čím dál víc iritovalo. Marek za ní přišel do ložnice a sedl si vedle ní na kraj postele. "Ahoj, jakpak ses měla?"
   "Dobře, a ty?" bezvýrazně pronesla Tereza. "Proč lžu?", ptala se v duchu sama sebe, "měla jsem se hrozně! Přímo příšerně abys věděl, tak buď tak hodnej a nic po mně nechtěj," v duchu mu hrozila. Nadšený Marek jí začal líčit, co se mu přihodilo. "Představ si, že ten nakladatel, jak jsem ti o něm říkal, vydá moji knihu Zajímavá a neznámá kožní onemocnění, na která byste si měli dát pozor! Tak jsme to v práci oslavovali. No není to úžasný?"
   "Hm, skvělý," suše zhodnotila Tereza Markův úspěch.
   "Proč neprojevuješ trochu nadšení? Takového času a takové práce jsem do toho dal." Marek nostalgicky zavzpomínal, jaká to byla dřina tu knihu napsat, no a potom vůbec někoho přemluvit, aby ji vydal.
   "Je to úžasný, jsem na tebe pyšná," vydrala ze sebe Tereza a přidala k tomu jeden úsměv, který ale vzápětí zmizel pod maskou apatie.
   "To jsem rád!" Marek se rozzářil. "Není ti něco?" otázal se jí Marek starostlivě.
   "Ne nic."
   "Tik," ručička si dodala trochu odvahy a posměšně zhodnotila celou situaci.
   "A neprokřupala bys mě teda? Jsem tak unavený a rozlámaný z té práce."
   Tereza si vzpomněla, jak jí volal do nemocnice, že pro ni má překvapení (tu blbou knihu?) a prosil ji, jestli ho neprotáhne, že ho moc bolí záda. S radostí v hlase mu řekla ano, i když věděla, že večer nebude s to.
   "Hm."
   Věděla, že když mu řekne ne, bude jí vyčítat, proč mu to neřekla rovnou v práci, že by si klidně mohl zajít k doktorovi, ale za chvíli by dal pokoj a v klidu by šli spát, a když mu řekne ano, dodrží sice slovo, ale bude ho se zatnutými zuby masírovat a pak kdoví, co se z toho vyvine, třeba se i zbytečně pohádají.
   "Tak jo," řekla mučednice Tereza.
   Při masírování jí Marek vyprávěl o jakési breberce, která hryže v kůži nějakým domorodým ostrovanům a že hryže jenom je a už nikoho jiného na světě a že oni to léčí nějakými listy a bůhví čím ještě.
   "Terezo, co ti je?" zeptal se Marek, když přestal mluvit.
   "Nic." Tereza se kysele zašklebila.
   "To vidím, že nic, tváříš se jako bubák."
   "Jakej bubák? Tvářim se úplně normálně." Tereza mu zapíchla prsty do masa a začala ho vehementně hníst.
   "Jestli ti vadí, že mě masíruješ, tak mě nemasíruj."
   "Nevadí." Tereze se stáhnul krk. "Co pořád remcá," říkala si, "má být rád, že ho masíruju. To se mám i na jeho přání usmívat?" říkala si v duchu.
   "Víš co, nemluv a natáhni ruce podél těla," řekla nahlas.
   Po chvíli mlčení, kdy se ozývalo jen pleskání dlaní o Markova záda, Marek bolestně vyjekl: "Au, to bolí." Tereza ho dál beze slova hnětla a štípala do kůže.
   "Au! Nemůžeš být trochu ohleduplná?" podrážděně jí Marek vyčetl.
   "Promiň."
   "Au!" zavyl znovu Marek. "Víš co, tak mě nemasíruj. Vidim, že ti to dělá velký obtíže." "Masíruju tě, tak už tě domasíruju," zavrčela Tereza.
   "Ne, to je v pohodě, jenom jsi mi to mohla říct už v práci."
   "A hele, už je to tady." Tereze došly poslední zbytky sebeovládání.
   "Začala jsem tě masírovat, nebo ne?"
   Žádná odpověď.
   "Začala, nebo ne?" výhružně zvedla hlas.
   "Začala."
   "Říkala jsem něco, že tě nechci masírovat?"
   "Ne, ale to vidim na tobě."
   "Tak vidíš." Tereza ho znovu štípla.
   "Au. Ty nejseš normální, Terezo. Co tě žere, že si to vybíjíš na mně?"
   "Mě nic. Ale co žere tebe?"
   "Chovám se hloupě," pomyslela si Tereza a naštvala se za to sama na sebe. Marek jenom zavrtěl hlavou a vrhl na Terezu opovržlivý pohled. Beze slova vstal a šel jíst večeři.
   Jak se říká, tohle byla pro Terezu poslední kapka a pohár její uražené a osamocené duše živené zlobou přetekl.
   "Bezvadný. Namasíruju ho, ani nepoděkuje a ještě jde žrát večeři, kterou jsem mu já přichystala. Ani se nezeptá, jestli nepůjdu s ním!"
   Tereza nasupeně vtrhla do kuchyně.
   "A co jako má znamenat tohle?" rozječela se.
   "Co?"
   "Ty nevíš? Klidně si jdeš teď jíst večeři a ani nic neřekneš!"
   "A co bych ti říkal?" klidně se zeptal Marek.
   "No jestli bych nešla taky, když už jsem ji udělala." Tereze přeskočil hlas.
   "A řekla bys ne, že jsi unavená. Víš co, jdi si lehnout."
   To Terezu úplně vytočilo. Zůstala oněměle stát uprostřed kuchyně.
   "To je divadlo, co provede teďka?" řekl se Marek a s nechutí hleděl na Terezu.
   "Ty, ty, ty prase nenažraný," vykoktala ze sebe Tereza. "Co ty vůbec víš."
   "Tu máš, sežer si to!" a mrskla po něm kus kuřete, které se rozplesklo o zeď těsně vedle jeho hlavy a zůstala po něm mastná skvrna. Vzápětí Markovi u nohou přistál talíř s rýží. Rozbil se na malé střepy a rýže napadala Markovi do pantoflí.
   "Ty seš úplně blbá. Tobě přeskočilo!" vyjel na ni Marek.
   Tereza za sebou třískla dveřmi, až se vysypala jedna skleněná tabulka. V ložnici odsunula svoji postel od Markovy. Lehla si a dala si hlavu pod polštář.
   "Doufám, že to zamaluje a že zítra půjde ke sklenáři. Všechno musím dělat já! Nic nezvládne sám a když jo, tak špatně.
   A proč vlastně to všechno?"
   Tereza pod polštářem na Marka nadávala, pak se litovala, pak plakala, dokud neusnula. Ale usnula až k ránu a celou tu dobu se dívala na dva metry od ní spokojeně spícího Marka. Když usínala, úplně zapomněla, kdo měl na hádce vinu. Opuštěná Tereza si už jen z hloubi duše přála, aby se Marek probudil, omluvil se jí a něžně ji objal a ona se tak mohla omluvit jemu.
   "Tik, tik," klapaly hodiny nočním bytem a nelítostně odměřovaly Terezino utrpení.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)