O "srpnových událostech" se již napsalo hodně. Nicméně ještě přežívají někteří nositelé nikde nezapsaných, často kuriózních malérů, které upadají v zapomnění. Tak je tomu i s karbanem, který ruští hoši ve vyšlapaných půllitrech a odrbaných uniformách hráli na tehdejším Předsednictvu vlády. Vojáci na svou tragickou cestu vyrazili většinou bez nejmenší potuchy kampak jedou, copak budou dělat a jaká bude jejich cílová rovinka. Tím méně se mohli na tuto štrapáci připravit.
Když nakonec opustili budovu vlády, kterou osudné noci obsadili, zůstal po nich pár polovysokých holínek, brožura o kysání zelí, ovocná polévka v pytlíku a právě ty karty, které s odstupem času mají velikou vypovídací schopnost. K souboru karetních listů se hošani dostali tak, že navštívili postupně všechny sekretariáty tehdejších vládních představitelů, jimž posbírali vizitky. Na ty pak namalovali patřičné symboly hodnot bez ohledu na to, zda jde o kříže, káry, herce nebo píky a potom karty už jen šustily.
Co je však na těchto listech pozoruhodného: v jedné hře se sešly vizitky premiéra Oldřicha Černíka, Oty Šika, Petera Colotky, Lubomíra Štrougala, pozdějšího prezidenta Gustava Husáka a poměrně málo známého Františka Hamouze, který se přiživoval v oblasti zahraničního obchodu. A tak vyložené zůstaly na stole.
Kdo v té době na vládě pracoval, věděl, že mezi zmíněnými žádná velká láska nepanovala. Někteří v předtuše nejistého osudu zmizeli v cizině. Petru Colotkovi si jeden sovětský voják ulevil pod psacím stolem. Kdo uviděl toto dílo, byl udiven, neboť šlo o trus srovnatelný s mužskou paží, a estét shledal, že tuto stopu po sobě zanechal nejspíš velký bohatýr, který má, jako většina z nás, k tomuto fyziologickému výkonu nejraději intimitu. Tu bylo možné nalézt právě pod mohutným Colotkovým stolem.
Někteří z naší šestice (například Štrougal a Černík) měli větší ponětí o praktickém řízení politiky, zatímco spolupracovníci jinak přitažlivého Oty Šika se obávali, že po kritických projevech bude národ očekávat solidní hospodářské výkony. A přece místopředseda vlády pro reformu nikdy nic neřídil a za nic nenesl odpovědnost. A teď si připočtěme vzájemnou lásku členů Ústředního výboru strany, například Alexandra Dubčeka a Vasila Biľaka a nevypočitatelného Josefa Smrkovského, který ráno sliboval studentům demokracii a odpoledne milicionářům pevnost moci a lásku k sovětskému příteli. Zkrátka žádných zázraků bychom nejspíše nedosáhli.
A tak vstupem, nebo spíš přepadem Československa půlmilionovou armádou vzalo sovětské vedení všechny následky, i neúspěchy i naše zklamání, na svá bedra. To za prvé. Mimochodem, Lubomír Štrougal tehdy nechal spočítat všechny ztráty, výpadky výroby, poničené cesty, poražené stromy, raněné i mrtvé a dospěl k závěru, který nebyl nikdy publikován, ale reprezentoval více než 80 miliard korun.
Za druhé - před celým světem takzvanou bratrskou pomocí zničili iluze a naděje Čechů a Slováků, rodící se a pučící v šedesátých letech minulého století. Přitom Češi pěstovali až naivní lásku k východnímu bratrovi již od národního obrození. Byli jsme jedinou zemí, která za sebou neměla žádné historické dluhy. Čeští řemeslníci a hudebníci odedávna putovali do Ruska, dokonce i po Říjnu 1917, aby východním bratřím pomohli svou profesionální zkušeností. Všichni ostatní partneři takzvané Varšavské smlouvy měli z minulosti nejrůznější dluhy - i Rumuni a Bulhaři bojovali proti sovětským vojskům za druhé světové války. O Němcích, Maďarech a dokonce i slovenských divizích ani nemluvě. S Poláky byly otevřené boje odedávna, Rusko se účastnilo několikerého dělení Polska, naposledy s hitlerovským Německem. Tudíž se Sověti připravili o jediného skutečného spojence, a nebylo náhodou, když hodnocení organizací NATO začínalo slovy, že se sovětské Rusko 21. srpnem a invazí připravilo o 30 nejspolehlivějších, nejvycvičenějších a intelektuálně nejvybranějších divizí. A to bylo zároveň perfektní zdůvodnění projektu, proč bylo třeba za Reaganových časů Rusko uzbrojit, respektive ekonomicky zničit.
Uběhlo pak jen další "magické" dvacetiletí a veleříše se začala rozpadat na četné státy a osamostatňující se národnosti. Ukázalo se totiž, že v dějinách se za všechno platí. Velmoc, chce-li zůstat mocností hodnou tohoto jména, se musí rozpínat, expandovat a zasahovat i do končin a oblastí, které jsou neskutečně vzdáleny jejím opravdových zájmům. A protože se rozpíná rychleji než se stačí vnitřně stabilizovat, dochází takto nejen v našem čase, ale v historii vůbec ke konci mocností. Každá z nich má potom svůj 21. srpen. Byla to osudná chyba a také varování - ale protože se nikdy nikdo z mocných nepoučil, mění se latentní ničemnost a neuváženost ve skutečnou zkázu. Rakousko absolvovalo svůj 21. srpen v bitvě s Prusy u Hradce Králové. I když právě Češi s neuvěřitelnou statečností bojovali na válečném poli, František Josef I. o rok později dal přednost Maďarům a rozdělením říše na Předlitavsko a na maďarskou zemi na východě podepsal ortel nad celou říši.
Američané se zase pustili do Iráku a Afghánistánu, do války, která konce nebere. Přitom v těchto oblastech obyvatelé odjakživa pociťovali alergii vůči anglosaským dobrodruhům. Tak se tedy ptáme: má Amerika svůj 21. srpen těsně před sebou, anebo jej již absolvovala? Zdá se, že jej má již za sebou.
Jen jedno je, mluvíme-li o Českých zemích, nesporné, že totiž v okamžicích krizí se nikdy nenajde dostatek schopných, kteří by před potenciálním neštěstím uchránili Čechy jako celek. Bylo tomu tak i roku 1968, ale nejinak je tomu v dávné historii i dnes. Cožpak Čunek, předseda KDU-ČSL, od pohledu bez důvěry, anebo cestovatel Topolánek, buranský Paroubek a mnozí další příslušníci stran, hnutí a barev jsou zárukou naší lepší budoucnosti? Ó nikoli. Husák s Biľakem, Štrougalem, Šikem či Adamcem - nikdo z nich si nedovolil zaletět vládním speciálem na "lyžovačku" do Innsbrucku a rozdělovat zem jako panství, v němž mohou dočasné celebrity krást jako lancknechti na dobytém území, zejména v roce čtyřicátého výročí invaze ruských vojsk.
Inu, zklamání v Čechách nemá nikdy konce.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)