(zvětšeniny ze studií Iva Pospíšila Literatura v souvislostech)
Vysokoškolská publikace, z níž přinášíme komentované citáty a parafráze, nese podtitul Několik příběhů o tom, jak také číst literaturu z širšího pohledu (Nakladatelství Vlastimil Johanus, České Budějovice 2011, 150 výtisků, 151 str.). Jejím autorem je prof. dr. Ivo Pospíšil, DrSc., badatel širokého rozhledu i věhlasu (před deseti lety vydaná Výběrová bibliografie jeho prací čítala cca 190 stran), vynikající brněnský slavista, rusista, představitel českého genologického a areálového výzkumu, editor, překladatel etc., etc. Více než zajímavá kniha byla spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR v rámci programu „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“; je určena „jak učitelům, tak vysokoškolským studentům“ a jako součást „operačního programu“ určeného pro „inovaci v pojetí výuky českého jazyka, slohu a literární výchovy“ má být využita „i v přípravě vysokoškolských vyučujících na inovativní vedení profesní přípravy učitelů“ (s. 4). Obsahuje deset studií (jedna z nich je rozdělena na tři části, další jsou „monotematické“), v nichž je česká literatura viděna v širokých literárních souvislostech. Kniha představuje realizaci určité badatelské metody se všemi nespornými přednostmi (i některými omezeními), takže si zaslouží pozornost.
Autor si většinou (s výjimkou dvou posledních kapitol) vybírá taková díla, která jsou „čtenářsky oblíbená nebo mezi čtenáři známá či relativně často čtená“ (s. 5), aby je zasadil do širších srovnávacích souvislostí a poskytl tak „metodickou pomoc při rozšiřování recepční plochy některých textů české literatury“. Jsou tu zastoupeni jednak autoři zahraničních (J. K. Rowlingová, J. R. R. Tolkien, D. Brown) i českých bestsellerů (L. Štaidl, M. Viewegh), tvůrcové děl klasické české beletrie (K. H. Mácha, K. Čapek), autor dospívá až k těm relativně „efemérním nebo marginalizovaným“ (F. Kautman, J. Zogata) a přináší tak „pestrou mozaiku textů a přístupů k nim“, přičemž určitým interpretačním klíčem k nim se stávají „kritéria žánrové identity, podstaty, povahy nebo proměny, transformace, které jsou součástí praxe autora i čtenáře“ (tamtéž). Pospíšil konstatuje, že literatura se vyvíjí „nikoli k stále větší dokonalosti, ale spíše k jiným polohám“, přičemž na mnoha místech konstatuje „návraty, obohacené návraty, oživování, obnažování jevů zapomenutých zpola nebo zcela, vynořování starých struktur uprostřed nových“, tedy žánrovou revitalizaci. Česká literatura se tu ocitá v těsném sousedství literatur slovanských (slovenské, polské, ukrajinské, běloruské a především ruské) i neslovanských, zvláště americké a anglické, popř. německé. Badatel vychází ze zásady, že nelze „mít o národní literatuře na škole i mimo ni celostní představu, když ji nemáme s čím srovnávat“, a uvědomuje si, že učitel-bohemista nemůže vycházet jen z materiálu české literatury, která „nemá výjimečnou pozici, netvoří nějaký výlučný, elitní materiál /.../ je to jen jeden nástroj v orchestru“. (Tamtéž)
Předností Pospíšilovy metodologie a myšlení je mimořádná invenčnost a vůle k nedogmatickému, vpravdě „inovativnímu“ pohledu na jevy známé i neznámé, preferované i potlačované, ustálené i ve stádiu zrodu. Projevuje se to v jazyce vědy, který odmítá být suchopárný, „exaktní“, pojmově strnulý, ale je živý, obrazný, přiléhavý, a tím i přesný, nešablonovitý. Takového rodu je třeba citovaná metafora české literatury jako hlasu, nástroje v orchestru, hojně využívané pojmy-metafory jako „proudit“, „rozpětí“, „meandrovitost vývoje“, „úkrok stranou“, „hrdelní soud“, „ponorná řeka“, ale s literaturou se sbližuje i jinak, a to třeba rozvedeným příměrem, podobenstvím nebo sentencí („vesmír je nekonečný, i v šálku našeho čaje mohou být celé vesmíry, stejně jako my se můžeme nacházet v šálku jiného systému“, s. 35). Vzácná je tolerance k odlišným přístupům, nedogmatický pohled se projevuje nejen v badatelově jazyce, ale i v hodnocení, axiologii. Kultura je ve své podstatě pluralitní, literatura je jednota v mnohosti a určitý jev, jakkoli vsazený do literárního díla, může být v budoucnu přijímán jinak než v současnosti, evokován jako hodnota, jakkoli je třeba dnes bagatelizován či přehlížen. Je představitelem tzv. areálového (prostorového) kulturně literárního výzkumu, který přesahuje hranice jedné národní literatury a její „sebestřednosti“, v jeho rámci usiluje o propojení filologie a literární vědy (komparatistiky, teorie žánrů…) s vědami sociálními.
Jednu z mála pochybností, a nepíši to rád, vzbuzuje autorem tu a tam selektivně využívaný pojem „ideologičnost“ a na něj navazující jazykový cluster a konotace: „režim“ (nehumánní systém politického násilí), „být v opozici“ (vůči systému politického násilí), „oficiální“ (prorežimní, zdůvodňující systém potlačující lidská práva) „člen vládnoucí strany“ (znamená omezení svobodného úsudku, podíl na politickém násilí, „paradox“ vzhledem k tvůrčímu člověku), „po porážce komunismu“ (systému diktatury, reglementace a politického násilí), „v roce 1985 /.../ vládl politický mráz“ (konotace přímo vyvolané metaforou), „tlak totality“ (systému komunistického a fašistického politického násilí, diktatury, nehumánního...) atp. V tak metaforicky precizní a přitom vědecky „čisté“ interpretační práci tento jazyk, tu a tam černě pableskující, velmi překvapuje. Jazyk této „nejnovější historiografie“ (jeho pojmovou síť) v zásadě tvořili a tvoří mozky a vítězové různých válek, nejnověji těch studených, psychologických, mediálních, nazvěme je jakkoli. Na všech floskulích je cosi pravdy, ale… Má to i některé důsledky interpretační, když např. popularita knihy E. v. Dänikena v Československu je spojována s „jakýmsi surogátem jejich (tj. mladých lidí, pozn. A. M.) opozičních postojů“ po porážce tzv. pražského jara, kdy „režim tuto možnost v podstatě přivítal jako náhražku skutečné opozičnosti“ (s. 98). Není to poněkud zjednodušený sociologický exkurz, „krátký spoj“? Přece obliba jeho bestsellerů byla globální, navíc stále trvá, těžko bychom popularitu tohoto „švýcarského hoteliéra“, jak se mu posměšně říkalo, v USA spojovali (hypoteticky) kupř. s vietnamskou válkou a potřebou „režimu“ odvést pozornost mladých lidí od ní (povinných odvodů), nebo v NSR s potřebou „režimu“ zlákat mladé lidi na přelomu 60. a 70. let ufologickými pseudoproblémy a odvést je tak od revolučního boje.
Čím je kniha ani ne tak metodicky (didakticky), jako hlavně a především metodologicky cenná, to si hned ukážeme:
Ve stati Karel Hynek Mácha a evropský romantismus dospívá badatel k názoru, že právě jazykově „niterný okruh činí z Máchy, tohoto jen zdánlivě dvojtvářného muže české literatury, jenž patří k poetologicko-existenciálně jazykovému proudu evropského romantismu, výjimečnou, v podstatě vůdčí postavu evropského romantismu, která nejenže vytvářela jazyk moderní české poezie, tedy anticipovala jeho základní rysy, ale také předjímala mnohé z dominujících tendencí současné světové literatury, aniž by přitom byla světem výrazněji zpozorována“ (s. 17), když uplatnil svou teorii „prea-post efektu“ či „prae-post paradoxu“ („německé kořeny“ české romantiky jsou jinak sdostatek známy, viz Matija Murko). Máchologům nezní příliš lichotivě Pospíšilovo konstatování, byť uvedené jen v poznámce, že nové „knihy, jež vyšly v roce máchovského jubilea, jsou sice tematicky zajímavé, nepřinášejí však mnoho skutečně nového“ (s. 8).
Studie Problém tzv. revitalizace v literatuře konfrontuje ruštinu a češtinu jako dva odlišné literární jazyky: „Ruština a její tradice povlovného utváření spisovného jazyka z původní diglosie (tj. církevní slovanštiny a mluvené východoslovanštiny, pozn. A. M.) jejím překonáváním a scelováním vedla k značnému stylovému rozpětí ruského literárního jazyka. To umožňuje vlastní integraci staré literatury do nových literárních struktur formou citátů, reminiscencí a aluzí. Čeština takové předpoklady jako stylově užší jazyk nedává: proto se tu prosazuje cesta pseudostylů, tj. stylizace, napodobování starých stylů a jejich integrace do nové literatury“ (s. 18). Srovnává přitom jazyk Puškinova románu ve verších Evžen Oněgin a Bondarevova románu Bermudský trojúhelník s „revitalizací baroka“ („v mentalitě, extrémních polohách neznajících kompromisu, emotivních až do tragického konce“, s. 24) v díle Jaroslava Durycha.
Třetí příspěvek nazvaný Karel Čapek a literární souvislosti přichází se srovnáním noetiky Čapkových románů a povídek s prózami sovětského spisovatele Vladimira Těndrjakova a spatřuje jejich typologickou blízkost: Těndrjakov z „noetické úzkosti hledá cestu k útěše a nakonec dochází k názoru, že rozpornost světa, která se může zdát chaotická a nemorální, je naopak předpokladem pohybu, jehož etiku vytváří sám člověk /.../ stejně jako Dostojevskij a Čapek /.../ hledá v chaosu světa pevný bod etického systému /.../ místo Čapkova úlevného gesta a lítosti nad zmarněním jedné z potenciálních životních drah preparuje lidské komplexy, rozevírá rány a nelítostně proniká do zasutých vrstev paměti“ (s. 35). Připomíná i skutečnost, kterou si uvědomili naši rusofilové až velmi pozdě, v době geopolitických posunů přelomu 80. a 90. let, že „blouznivost a svatost byla“, jak se píše v románě Zatmění, „v Rusku odnepaměti ctěna“ (s. 34-5).
Text čtvrté studie nazvané velmi obecně O žánrové rozrůzněnosti české literatury s exkurzem do často nepochopitelné minulosti je ze všech jednak nejvíce osobní, tedy těží z osobních zkušeností (např. z pobytu na univerzitě v Bristolu), jednak bude pro mnohé strážce „pojmové čistoty“ více než „kontroverzní“, jak se dnes módně píše o něčem, čemu nechceme nebo nemůžeme rozumět. Zvláště v první části, v níž píše, ovlivněn i anglickým liberálně univerzitním prostředím, o osudech „tří generací socialistického realismu v české literatuře“, přičemž v první spatřuje především stylovou a poetologicku pluralitu s vyhraněnou politickou tendencí, nikoli s „vlastní specifickou literárností“, a to „v dílech Marie Majerové, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, ale také Vladislava Vančury a dalších“ (s. 41). Druhou vlnu spojuje s pocity vyvolanými přelomovými historickými událostmi po druhé světové válce, připomínaje nejen tzv. budovatelský román, ale právě překonávání typu utilitární schematické literatury, např. v programu generace „všedního dne“ a časopisu Květen, přičemž analyzuje zvláště sborník Pět novel, vydaný v roce 1963 s předmluvou Milana Jungmanna (Jiří Fried, Jan Kozák, Ivan Kříž, Jan Procházka, Jan Trefulka), přičemž konstatuje svár „hravosti a askeze“ pojímaný „jako návrat ke kořenům, jako právo samostatně dospívat k idejím tváří v tvář každodennosti“ (s. 45) a velmi přesně konstatuje, že „toto právo někteří protagonisté 60. let však potom upírali generaci 70. let, když absolutizovali svá hledání a petrifikovali jejich výsledky jako společensky závazné a svou generaci tím povýšili na arbitra morálky“ (tamtéž). To třetí generační vlna, na rozdíl od protagonistů „reformy druhé poloviny 50. a počátku 60. let“, se nemusela „znovu učit umění /.../ zvládnutí poetiky moderní literatury bylo pro ně východiskem“ a připomíná v této souvislosti generaci Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Josefa Peterky, Petra Skarlanta, Josefa Šimona, Jaroslava Čejky a Jaromíra Pelce (připomenout zaslouží minimálně ještě Michal Černík a Petr Cincibuch), jíž sice vytýká „utopičnost představy /.../ že se snažila propojit všechny podoby české literatury a pronést ideu moderní, celistvé české literatury do budoucích časů na základě expurgovaného, ‚povoleného?, a tím i neautentického pohledu, který jí byl postupující normalizací vnucován“; současně oceňuje jejich snahu zachránit, co se zachránit dalo z odkazu šedesátých let, a současně jejich nesporný „estetický vkus a světový rozhled“, kontrastující s počátky generace předchozí. A s jasně slyšitelnou aluzí své analytické poznámky pointuje: „Jsem toho názoru, že až odplynou přívaly hněvu a nenávisti mezi různými proudy české literatury a jejich tvůrci, ukáže se skutečná hodnota literárních artefaktů, kterou zatím nemůžeme vidět a nevidíme.“ (s. 47)
Pátá kapitola přináší pod názvem Kvázipostmodernismus a žánrová skladba srovnání tvorby Michala Wiewegha s ukrajinskou spisovatelkou, básnířkou, prozaičkou a akademickou pracovnicí Oksanou Zabužkovou (1960). Velmi výstižná je zvláště charakteristika tzv. kvazipostmodernismu (nikoli tedy postmodernismu) M. Viewegha (viz romány Případ nevěrné Kláry, Vybíjená, Báječná léta s Klausem apod.), a to problému „totální transparentnosti lidského života a jeho zveřejňování“ (s. 65), jeho exponování nového „nového člověka“ s pózou „naprosté upřímnosti, která se nakonec stává tak nesnesitelnou, že vlastně vyjadřuje jen jinou dimenzi neupřímnosti“ (s. 64), v jehož životě tedy „vše je předvídatelné, opakovatelné, konfekční, překvapivost lze eliminovat automatizací“ a je schopen „ztotožnit se s okamžikem, novodobým hodiecentrismem“ (tamtéž), v němž „má smysl jen to, co je momentálně prožíváno“ (s. 65). Svět zlatých rybiček VIP jako na dlani, jen s jistou dávkou mírného ironického odstupu, v němž ironizované je současně adorované a petrifikované, dodal bych. Emblémem „tohoto stavu jsou roztroušené bonmoty, gnómy, slepence módních slůvek, anglických průpovídek, které s okamžikem umírají“ (tamtéž). Ale jakkoli je k Vieweghově poetice a zvláště noetice kritický (romanopisec přebírá Páralovy modely, dokonce mu „cizopasí na triviální literatuře“, podobně jako Martin Nezval, s. 61), nevylévá s vaničkou dítě, protože ví, „že jde o český prostor a českou společnost této doby“ (tamtéž), a dokonce soudí, že „vystihuje určité rysy současnosti, zárodky, které se rozvíjejí v předdveří nového ‚big bangu‘ /.../“ (s. 66). O to výrazněji „prosvítá zoufalství východoslovanského intelektuála hledajícího důstojný životní status“ v románech O. Zabužkové (Polní výzkum ukrajinského sexu), ona „úzkost až kafkovské ražby přehlušovaná exhibicionismem i jeho ironizací, jakoby naivní orientální chlubivostí a suverénností“ (s. 67).
I v šesté kapitole se zamýšlí nad M. Vieweghem (Žánr prozaického deníku Michala Viewegha), tentokráte v souvislosti s žánrem deníku, jak jej prezentuje F. M. Dostojevskij Deník spisovatele) nebo Jakub Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, periodické Šlépěje, dva tituly vpravdě problematické exponovanou nenávistí k židům). I v ní se Viewegh jeví „dítětem své doby“ (s. 77), a tak jeho úvahy sotva překračují „obzor všednosti“, avšak chce „vytvořit nového člověka, který jde za úspěchem, vyznává kult výkonu, je však současně citlivý až sentimentální“, jakoby neomezován dobovými doktrínami, což je „součástí narativní strategie“ (s. 76). Spisovatel „se vědomě zříká své profetické funkce, role ‚svědomí národa‘ nebo ‚hlasatele vznešených idejí‘, které mají lidstvo povznést“. Pospíšil s krutou ironií poznamenává, že spisovatel se zde jeví jako „asertivní tvůrce umění, které je sebevědomé, neiluzivní, neidealistické, zajišťující svému autorovi obživu, jako to činí jiné profese nebo podniky“. Spisovatel se stává součástí „showbyznysu“ a jako takový nesmí „nikdy zmizet z povědomí a podvědomí médií“ (s. 80). Je to „měšťanský spisovatel: svými urbánními tématy, svou netranscendencí, svou deziluzivností a zakotveností v určitém životním stylu, v relativní uzavřenosti v tom, co již dobře zná.“ Deníkový záznam „si přizpůsobuje konstruování svého světa, v němž neprobíhají válečné konflikty, v němž většina lidstva hladoví, kde se desítky miliónů stávají objektem řízené genocidy“ (s. 81).
Několik úvah o cestopise (kapitola sedmá) mj. srovnává umělecký cestopis Konstantina Biebla s moderními texty Borise Filana. Dospívá přitom k závěru, že zatímco např. „Biebl se nechává poetisticky a místy již skoro surrealisticky osvěcovat novým prostředím, které překračuje hranici smrti“ (cestopisné črty Cesta na Jávu z let 1926–27), je tzv. moderní cestopis, zde reprezentovaný texty slovenského autora B. Filana, sice „utilitárně spojený také s informacemi“ investigativního původu, ale „je méně umělecký“, jakkoli „i on zachycuje moderní neklid a těkavost doby“; dá spíše „na tříšť vjemů, na útržkovitost, mozaiku, koláž, rychlou mobilizaci smyslů“ a v tom se podobá „dobře vytvořené reklamě“ (vše s. 94), „barevnému billboardu“… (s. 95).
Jakkoli je kniha mimořádně cenným příspěvkem k interpretaci děl české literatury, spojené s jejím hodnocením a vymezením místa ve vyšších literárních a kulturně areálových celcích, mohou některé přístupy, resp. jejich realizace, vzbuzovat pochybnosti. Vyvolává je kapitola osmá nazvaná Literatura virtuální autenticity, v níž se v jednom „proudu“ nebo „typu“ jako výsledku „transformace literárních žánrů“, jindy „clusteru“ autorem pracovně nazývaným „próza virtuální autenticity a existenciálního znejistění“, ocitají jevy snad až příliš heterogenní, jako jsou „revizionistická“ literatura faktu Ericha von Dänikena (Vzpomínka na budoucnost ad.), klasické „fantasy“ romány J. R. R. Tolkiena (Hobit a trilogie Pán prstenů), moderní pohádka J. K. Rowlingové (filmové podoby románů o čarodějnickém učni Harry Potterovi pamětníky jistě přivedou k Dívce na koštěti), román coby postupně vyluštěná šifra Dana Browna (Šifra mistra Leonarda), ruský sci-fi román s prvky společenské utopie (zastoupený zde Ivanem Jefremovem), záhadologické prózy-reportáže (literaturu pracující s fakty) Ludvíka Součka, historiosofické romány Miloše (Josefa) Urbana (Sedmikostelí, Hastrman), gothic novel Howarda Lovecrafta, antiutopie atp. Nic proti sečítání a poměřování různých kusů ovoce, třeba hrušek, broskví a meruněk kupř. se švestkami a jablky, jde navíc o peckoviny či alespoň s pecičkami v jádřinci, ale vzniklý útvar podle mne zcela funkční interpretační celistvost netvoří, ponechám-li stranou výtvarný žánr zvaný „zátiší“ s ovocem a… To samozřejmě nepíši proto, abych „shodil“ autorovu metodologii, opakuji – v mnohém podnětnou, přínosnou, nové pohledy na literaturu otevírající či alespoň „staré“ přístupy problematizující, jen jde o její meze, možnosti, interpretační hranice tohoto strukturního (žánrově strukturního, ne strukturalistického) pohledu. Ve všech autorem zmiňovaných dílech jistě nalezneme pokus o „vytváření paralelních světů“ (s. 109), prózu, která „vytváří dějinnou alternativu“ (s. 109), v níž se vždy cosi transformuje, vyvolává se představa, „že to tak skutečně mohlo být“ (s. 99), nabízejí se „jiná vývojová paradigmata, jež hýbou naší podstatou“ (tamtéž), a přinášejí tak i jisté „existenciální znejistění“, ale podobný celek (jinde užívá pojmu „vyšší obsahové syntézy“, s. 36) s podobnými funkcemi by tvořila kupř. celá vědecká fantastika sama o sobě, od počátků až do dnešních dní, a to i s přihlédnutím k její výrazné diferenciaci. Kdybychom „vypustili“ kupř. Tolkiena a Rowlingovou, mohli bychom ovšem psát o „záhadologické (pseudovědecké, kryptogramové…) beletrii“ na pomezí faktu a fikce, byť v nejširším smyslu těchto slov: „/.../ v síti příběhů není zřejmé, který z nich má právo na pravdivostní hodnotu; každý je pravdivý alespoň svým způsobem.“ (s. 99)
Kapitola devátá přináší tři studie pod společným názvem K textům Jindřicha Zogaty (Mezi poezií a prózou, Tvarování románové kroniky aneb Kořen a výhonky, Zogata a Hnitka). I. Pospíšil se zde zaměřuje na morfologický, poetologický rozbor, na poetiku originální prózy, oceňuje jeho úsilí „směřující k vytváření nové poetiky na hranici poezie, prózy a dramatických vrstev textu“ a utvářející „osobitý multikulturní, hraniční, interetnický a experimentální palimpsest“ (s. 125). Podnětný je rozbor jazyka Zogatovy prózy, psané sice česky, ale „se zvláštní úchylkou“, s využitím slezských nářečí a polonismů, zvláště v syntaxi, takže autor „jako by rozebral český jazyk na prvočinitele a potom je znovu složil do jednoho celku, ale podle svých vlastních pravidel“ (s. 123).
Poslední stať Rozpětí textů Františka Kautmana analyzuje vědecké i beletristické práce Kautmanovy v přesvědčení, „že jde o výjimečný zjev současné české kultury“, o osobnost, v jejímž „díle se střídají polohy umělecké, literárněkritické a esejistické s přísným literárněhistorickým a teoretickým uvažováním, klasifikací a typologií /.../ Uvedl do české literatury a literární vědy novodobou podobu filologické hermeneutiky, obrátil naši pozornost k Dostojevskému, který ho přivedl k linii Kafka – Hostovský, zkoumal vztah filozofie a literatury, začetl se do spisů Masarykových s Patočkových, bystrozrace jako u nás nikdo zkoumal tradice české literatury i její nové výhonky a správně předvídal, že velkým problémem české literatury bude její sebestřednost a narcisistní zhlížení /.../ vždyť i Mukařovský psal v podstatě jen o české literatuře….“ (s. 138) Ivo Pospíšil rozebírá i Kautmanův Román pro tebe (1997), v němž oprávněně spatřuje román mnohovrstevnatý a polyvariantní, a pochopitelné hledá i souvislosti s literaturou ruskou (Pasternak, Dostojevskij). Za historicky klíčovou pokládá scénu, v níž je popisován střet komunistických s národněsocialistickými studenty v únoru roku 1948: v atmosféře plné fanatismu obou táborů, dejme tomu revolučního a „kontrarevolučního“, plné hysterického řevu, bombastických hesel a urážek, Kautman uhodil jakousi středoškolačku, „holčičku“ vřískající nějaké fráze o svobodě a demokracii, ale po chvilkovém pocitu rozkoše se v něm něco zlomilo, když si uvědomil, že „ublížil člověku, surově a sprostě, a že to nikdy neodčiním“. Podle Pospíšila je to „motiv jako z Dostojevského“ (s. 146), a má pravdu. Pocit viny levicových, resp. komunistických intelektuálů, stupňovaný zvláště v šedesátých letech i později (dnes už se z něj stal vrostlý předsudek), zde začíná zapouštět své kořeny. Pospíšil však dává samozřejmě přednost jiným, tedy žánrovým a stylovým souvislostem; podle něj jde o dílo „zcela zřejmě anticipující český postmodernismus, jeho aluzivnost a současně vyvolávající desítky a stovky dalších digresí a aluzí /.../ vyjadřujících chaotičnost tohoto světa“ (s. 146).
Pospíšilovu publikaci by si měl přečíst každý, kdo nechce zůstat omezen zjednodušeným pohledem učebnic české literatury, včetně mnoha z těch těch středoškolských a vysokoškolských, a má potřebu vidět autory v širších než „domácích“ souvislostech. Opravdu, česká literatura je pouze jeden z hlasů orchestru evropského a světového písemnictví.
(Ivo Pospíšil oslavil 14. května letošního roku své šedesáté narozeniny. Srdečně gratulujeme!)
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)