Když se talentovaný autor usídlí v Praze, chodí do správné společnosti, když se mu přátelé postarají o pozitivní reklamu, může se prosadit, a bude-li o to stát, najít své místo mezi bulvárem opěvovanými, jindy opovrhovanými VIP.
   Libora Vojkůvku, který 23. července oslavil své pětašedesátiny, jsem začal prosazovat v době, kdy to bylo z profesního hlediska snadno napadnutelné, dosti riskantní. Odborní pracovníci Galerie výtvarných umění v Olomouci považovali jeho malbu za folklor. V lepším případě za inzitní malůvku, s prvky nepochopitelné, pedantní minuciozity. Dnes, zdá se, se již uzavřely cesty nekonečných pochybností, závisti a ústrků, kterým je vystaven každý, kdo něco chce, někam jde, snaží se něco udělat, trvá na svém a žije si po svém.
   Vojkůvka má a miluje svůj okruh básníků (Nezval, Seifert, Kainar), bezmezně obdivuje a ve společnosti se snaží amatérsky imitovat mima Ladislava Fialku, za bohatého doprovodu řady verbálních „prasárniček“. Těmi si získal všeobecnou oblibu, i když jeho srdci udává rytmus vznešený poklid harmonie. Věří, že inspiraci pro smysluplnou tvorbu v sobě nosí každý, hlavně se musí dívat a vnímat okolí. „Podívejte se,“ říká jako amatérský pedagog svým početným obdivovatelům, „vidíte toho psa? Pokuste se pozorovat jeho chování a vidět svět jeho očima. Co má na mysli, když každou chvíli zvedá nohu? Proč vytrvale střeží polohu svého pána? Proč touží po lásce hárající fenky, která zcela náhodně jde kolem? Mnoho otázek, mnoho odpovědí. Namalujte jednu z nich a hledejte odpověď třeba i ve fikci.“
   Libor Vojkůvka se snaží své „žáky“ vést a inspirovat k jejich vlastnímu vidění světa. Nikdy se nepokouší poučovat, učit, necitlivě nabádat.
   Jako autor, dnes všeobecně oblíbený a uznávaný umělec, se vytrvale pokouší o výpověď prostřednictvím „výtvarných bajek,“ upozorňuje na mnohé sociální a morální problémy, které se programově prosazují v současné globalizované společnosti. Někdy je čitelný více, někdy méně, přesněji řečeno, ani jemu se nevyhýbá složitost výtvarného sdělení o současném životě, se všemi novými podněty a dimenzemi. Přestože umí být zábavný, vyhledávaný a všude zvaný společník, snaží se jen o sdělení toho, co je nezbytně nutné. Harmonií a dobráckou tváří výtvarné fikce, které ho nikdy neopouštějí, se Libor Vojkůvka vzdaluje všemu, co svou hloupostí, impotencí a zupáctvím omezuje svobodu tvorby a života, brání zázraku jeho proměnlivosti a s „naivní“ silou se chápe bolesti, v jeho dílo zakomponované úsměvné lásky, která v konečném důsledku zušlechťuje jeho i diváky.
   Libor Vojkůvka je výborný hráč na řadu strunných nástrojů. Harmonii, rozloženou na akordy provází zpěvem, jódlováním, celou takovou produkcí vytváří atmosféru, která byla mnohokrát nafilmovaná (jako první Malíři se rodí vousatí) Československou a později Českou televizí i v přímých vstupech.
   Smekám pomyslný klobouk před jeho pracovitostí i před jeho multidisciplionalitou, i když takové pocty nevidí rád. Zcela určitě by se snažil tomu vyhnout, rozpovídal by se o něčem, čím by odvedl pozornost, co považuje za více důležité, a právě to z něj dělá člověka, který si veřejné blahopřání ke svým narozeninám zaslouží.
   Je třeba přiznat, že nikdy nezradil svou uměleckou formu, neustále ji zdokonaluje a rozvíjí do stále složitějších poloh. Důsledně je věrný všemu, co plyne z jeho nitra, jeho výtvarně umírněný hlas i výzva postrádají faleš. Ve formě jeho malby je vždy zakomponován vztah k někdy prosté, jindy složitější realitě. Nic nepředstírá, nikoho nenapodobuje, nenapadá, neustále hledá pravdu viděnou svýma očima a nabízí ji všem, kdo jsou ochotni nepodlehnout hledačství výtvarných pseudovzorů. Vytrvale nám ukazuje někdy fantaskní, jindy výtvarně modifikovanou ozvěnu přírody, a to tak neokázale a silně, jak to sám cítí. Kouzlo okolního světa evokuje ve Vojkůvkovi závazky vůči bezprostřednímu okolí; ty přetváří v malbu intimně osobní, velmi často s apelací na sociální povinnost společnosti, v které žije a tvoří.
   Libor Vojkůvka poznal na svých objevných, studijních cestách větší kus světa, než si mnozí z nás umí představit. Vidí ho svýma očima, přetváří do barvy obrazů a ukazuje, čím žije, co vidí jako nejkrásnější dary života, vybízí k důvěře ve své vlastní sny.
   Vyjděme mu vstříc a stanou se z nás osobnosti, které Vojkůvka hledá, aby objevil ideál vhodný pro dobu, která si ho představuje jinak - výlučně tržně.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)