Stálý spolupracovník Obrysu-Kmene Jaroslav Liška 1. srpna oslavil 90. narozeniny. Srdečně mu blahopřejeme!

   Lze mluvit o štěstí, že jsme my absolventi »jihlavské« obchodní akademie stihli udělat maturitní zkoušky, když jsme za »heydrichiády« trnuli, zda maturitu doděláme, zda nám Němci nezavřou obchodní akademii, které jsme tradičně říkávali »jihlavská«, i když Němci původně českou střední školu z Jihlavy vyhodili, že prý v německém okrese nesmí být česká střední škola. Naštěstí po prvním »vyhazovu« obchodní akademie přesídlila do Polné, ale když Polnou také přičlenili k jihlavskému okresu, musela akademie putovat dále, skončila v Pelhřimově.
   A hned nato přišlo nasazení. Z Jihlavy nás zvláštní vlak vezl někam na jih. Z přikazovacího výměru jsme nic spolehlivého nemohli vyčíst, aby to náhodou někdo neprozradil »nepříteli«. V noci jsme projeli Vídní a příští dopoledne začalo totální nasazení v poměrně malé obci, kde továrna měla málem desetinásobek lidí než Enzesfeld a.d. Triesting (lidově zváno Enzesfeld – asch der Welt = Enzesfeld - prdel světa).
   Vídeň byla asi 40 km severně a stala se cílem o volných nedělích (jenom každá třetí bývala volná). Zpočátku ještě neexistovaly »Reisescheiny«, povolení továrny, že dotyčný smí cestovat. Většina zájemců o Vídeň zamířila do Prátru, místa, kde vše bylo na lístky, kromě laciné zábavy. Mnozí měli ve Vídni také příbuzné. Také jsem tam měl tetu; bydlela na Hernalser Gürtel. Vedlejší dům byl hotel a do přízemí domu č. 1 padla puma; vybuchla až v podzemí. Dům, v kterém bydlela teta, pocházel z nejstarší výstavby, WC na prastaré využití spádu. Navštívit tetu byl problém: žádná dárek pro tetu, jen poděkování za chutný oběd.
   Teta již na chození nebyla, tak jsem si historické objekty prohlížel sám. Dozvěděl jsem se to, co jiní, že císař pán spával v kovové posteli. Během odpoledního představení v Burgtheatru (hradní divadlo) jsem se dozvěděl i jak vypadá kryt, jelikož vyhlásili letecký poplach. Konverzoval jsem tam s jedním Japoncem. Po vyhlášení poplachu auta i dodávky směřovaly do centra Vídně. Věřilo se totiž, že Spojenci nebudou bombardovat historickou část. Tak jsem se jednou dostal do historické části Vídně a tam do podzemí. Kupodivu pod zemí byly »ulice« jako nahoře, svítila elektrická světla. Podzemní katakomby byly pozůstatky z doby obležení Vídně Turky. Tenkrát Vídeň osvobodili Poláci. Kdo dnes nahradí polského krále, když Polsko neexistuje?, říkali jsme si.
   Jindy zase jsem nechtěl k tetě, posledně jsme ji »vyjedli« dva (s bratránkem) a že tedy vyfasovaného buřta sním někde v parku. Našel jsem malý parčík a chutnalo (tenkrát vždy), a když jsem dojedl, teprve jsem si všiml, že v parku nejsem sám. Plno starších lidí mělo na hrudi žlutou židovskou hvězdu. Spěšně jsem se sbalil a vzpomněl si na »krajánka« ze Stonařova, odkud pocházel jeden z prvních místodržících v Rakousku Arthur Seyss-Inquart (Zajíc-Dvořáček).



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)