Velká výročí žádají velká gesta. Když mělo v roce 2010 uplynout rovných sto let od narození a o rok později čtyřicet roků od úmrtí Františka Hrubína (17. září 1910 – 1. března 1971), vydal Památník národního písemnictví apel, který se neodmítá. Probádat a knižně zpracovat autorovu pozůstalost, odpočívající ve zdejších fondech.
Výzvy, podpořené Grantovou agenturou ČR, se zhostila hrubínoložka Iva Málková, literární historička a prorektorka pro studium Ostravské univerzity. Na konci její letité práce je soubor několika knih, vydaných brněnským nakladatelstvím Host. První byla bibliografie Tvůrčí osobnost Františka Hrubína (2009, spoluator Daniel Řehák), jako druhý vyšel výběr z korespondence Adresát František Hrubín (2010), obsahující dopisy F. Hrubína, J. Seiferta, J. Strnadla a E. Frynty. Poslední v řadě je kniha FRANTIŠEK HRUBÍN/Z ARCHIVNÍCH FONDŮ (2011). Dodejme, že ve stejné době a pro stejné nakladatelství se Iva Málková (spolu s Vladimírem Justlem a Jiřím Holým) jako editorka podílela na vydání souboru jedenácti knih s názvem František Hrubín Básně (2011). Obsahují poprvé od autorovy smrti uspořádané souborné vydání jeho vrcholných děl včetně komentáře, srovnávajícího mimo jiné původní verze básní s jejich pozdější knižní podobou.
Kniha František Hrubín / z archivních fondů si vytkla nelehký cíl načerpat z autorovy pozůstalosti nové informace a předložit čtenářům čerstvé poznatky v hrubínologii, tedy bádání o básníkovi. Autorka přistoupila k úkolu navýsost svědomitě. „Výchozími se staly (při uspořádání a popisu fondu) metody archivní práce, poté jsem využívala bibliografické postupy svázané s širokou excerpcí a následným studiem dobového tisku, na ně navázaly metody práce editorské,“ předeslala Iva Málková v předmluvě.
Škoda, že hyperkorektnost, podřízená archivním, bibliografickým a editorským šablonám, celou svou tíhou závaznosti tak oponuje metodám samotného básníka. Podstatou tvorby je něco zcela opačného. Na začátku má autor třeba jen zdánlivě nepatrný podnět – „...písnička, kterou jsem zaslechl z oken školy, první neobratný dětský krůček, drobný děj přírodní – a už se říkadlo, sloka a někdy i celá básnička vznesly tak lehce jako bělásek ze zelné hlávky,“ popsal Hrubín v knize Vyznání na cestu. Když báseň díky nepřehlednuté inspiraci samovolně učiní první krok, zbývá jí již „jen“ dokončit cestu. Potřebuje však odvahu, zvlášť odhodlanou k tomu, aby nevyužívala žádné doporučené postupy, metody a šablony. V konečném vyznění pak poezie, bez ohledu na neviditelnou linku autorova postupu, umí překvapit – novými informacemi, poznatky a souvislostmi. Tedy právě tím, co je proklamováno v úvodu badatelské práce Ivy Málkové – a čeho se v ní nakonec bohužel poněkud nedostává.
Poslední knize z hrubínovské série nelze upřít pilnou snahu a takřka hmatatelné úsilí vynést na světlo i méně známé archivní podklady z básníkovy pozůstalosti a připojit k nim komentáře, popisující jednotlivá období jeho života – mladá léta, válku, zcela zjevně vyhrocené období 50. let a nakonec básníkovo poslední desetiletí, kdy se v 60. letech jevil svět přívětivěji – nikoli však pro Františka Hrubína. Autorka dala třem částem publikace názvy Zrození básníka, Přijetí básníka a Negace básníka (přičemž Negaci začíná rokem 1948).
Autorka pro nás z krabicového úložiště vylovila nesmírně zajímavá a podnětná svědectví. Výňatky z korespondence, zápisky dokumentující vznik rukopisů a jiné písemné podklady prezentuje v časovém kontextu, začleněné do vlastního textu. Díky tomu se naskýtá unikátní šance sledovat třeba zrod Zlaté renety či Lešanských jesliček v postupných obměnách, kdy Iva Málková vedle sebe porovnává zápisy průběžné a definitivní verze.
Velkou vypovídací hodnotu má v publikaci i obrazový materiál. Víc než slova vystihne atmosféru, v jaké vznikalo Hrubínovo dílo, třeba jen vlastnoruční kresbička. Například na straně 33 je přetištěný obrázek z roku 1942 Jak překládám Verlaina, na němž básník spodobnil sám sebe u kuchyňského stolu s knihami, cigaretou a džbánkem (piva?); u stejného stolu s ním sedí jeho žena a tchýně, v popředí je postýlka se spící dcerkou: „Ženský pletou, Jitka spí. C´est tres rigolo,“ – je to velmi legrační, připsal Hrubín do rohu. Jinou nádherně bezprostřední ukázku najdeme na straně 243. Tvoří ji fotografie jediné rukopisné strany, sestavené z ostrůvků textu a dolepených papírku - výstřižků či výtržků. Taková textová koláž pak prozradí o básníkovi a jeho tvorbě několikanásobně víc než grafické znaky v podobě uspořádaných písmenek.
Jisté však je, že východiskem je vždy konkrétní archivní dokument - nikoli vlastní editorský záměr. V této souvislosti vyvstává nad knihou opakovaně stále stejná otázka: Proč nejsou vedle sebe i jiné věci, které k sobě patří svou podstatou? Takové, které třeba neodpočívají v archivních policích, ale byly publikovány v knihách či tisku, nebo zcela zřejmě vyplývají z autorské a lidské empatie. Mnohokrát se totiž stane, že v knize najdeme přetištěný dokument, který výrazným až nehorázným způsobem cloumal básníkovým životem (a nenechává po letech v klidu ani čtenáře) - k němu však chybí protiklad, jenž by uvedl negativní vjem do rovnováhy, či spíše jednoznačně přechýlil celkové vyznění ke kladnému pólu.
Nejmarkantněji vyvěrá smutek, beznaděj a lítost nad nepochopitelným zkreslením Hrubínova čestného a zásadového životního postoje z pasáží provázejících v polovině 60. let básníkův pokus o vytvoření knižního výboru z veršů Jana Zahradníčka. Do role Hrubínůva oponenta a kritika se zde, v přetištěné korespondenci, jmenoval zejména Miloš Dvořák, třebíčský písmák, kterého si za jakéhosi strážce manželova odkazu vyvolila Zahradníčkova vdova. Je zřejmé, že v „řetězci bratrských rukou“, které by (podle neadekvátní sebereflexe jeho posledního článku) měly od Miloše Dvořáka přes Jakuba Demla dosahovat až k Otokaru Březinovi, kdesi cestou vypadlo to nejdůležitější - moudrost, soudnost a odvaha.
Stručně řečeno, Dvořák a další samozvaní arbitři poetické morálky (zapojil se např. básník Ivan Diviš) spustili směrem k Hrubínovi doslova smršť invektiv a výčitek ve smyslu, že není k takovému úkolu povolaný a že se Zahradníčka nezastal v osudných 50. letech (připomeňme, že Zahradníček byl v období 1951–1960 vězněn na Mírově). K Hrubínovi, který Zahradníčkův výbor sám prosadil v nakladatelství, který tomuto autorovi skládal hold za zrod vlastní poetiky, který s ním byl ve 40. letech v blízkém osobním kontaktu a - v neposlední řadě - který jako statečný solitér jednoznačně prezentoval své stanovisko na osudném sjezdu spisovatelů v roce 1956! S téměř fyzickou bolestí čteme mnohonásobně škrtané a přepisované koncepty Hrubínových dopisů, logický sled faktů, jimiž však musí básník chtě nechtě vysvětlovat a odrážet útoky. Veliká škoda, že na takových místech chybí prostorově odpovídající (tedy převládající!) dokumentace Hrubínových skutků (třeba právě úplný záznam jeho odvážné řeči na sjezdu, jež pro něj měla dalekosáhlou krutou osobní dohru), nebo alespoň jednoznačný editorský vstup, uvádějící věci a rozbouřené emoce na pravou míru. Právě při tom se autorčin nezaujatý a korektní přístup proměňuje také v poněkud slabší článek, protože čtenář zůstane nad knihou sám plný vzedmutého hněvu nad zjevnou nespravedlností.
Podobně smutné je celé čtení kapitoly Negace básníka, sledující Hrubínovy střety s realitou. Jako záblesky z temnoty sledujeme deziluzi zachycenou v zapsaných slovech a větách - od „už se tu život veršem nerozsvěcí“, pronesených v roce 1949 nad hrobem Františka Halase, až po básníkův poslední, unavený a vyčerpaný dopis, který Hrubín jako štvanec klanu „jediných spravedlivých“ adresoval Ludvíku Kunderovi v předvečer své předčasné smrti. Mezi tím z osobní i úřední korespondence, zaslané básníkovi, probleskují jednotlivosti, utkávající materii neuvěřitelné hlouposti až zlovůle, dusící Hrubína ze všech stran. Příkladů najdeme v knize nespočet - jmenujme pro změnu ty „úsměvnější“.
Třeba v roce 1949 mu František Nečásek v dopise gratuluje k pohádkové básni O Palečkovi se slovy „a potom ať někdo říká, že nedovedeš psát optimistickou budovatelskou poezii par excelence“. Zde Iva Málková upozorňuje, že nejde o ironii. Ano, jsme svědky zcela vážně míněné dobové „supervize“ básníkovy tvorby! Z dob, kdy se básník uchýlil k dětským říkadlům a překladům (a splakal nad výdělkem při měnové reformě roku 1953), zas pocházejí záznamy neuvěřitelných požadavků a tahanic o honoráře. Hrubín se třeba snaží vysvětlit nakladatelům, požadujícím vrátit zálohu, že překládat Heineho Píseň písní znamená „nabrat dechu třistaosmnáctkrát“, a je to tedy práce na léta. Finanční situaci básníkovi nevylepšil ani „slovní celek pro písmeno Ď“, který si u něj v roce 1953 objednalo pro prvňáčky Státní pedagogické nakladatelství s neskutečnými požadavky, počínající tím, že „slova musí odrážet skutečnost, která v naší lidově demokratické vlasti dítě obklopuje“ a končící direktivou, že „tato základní slova musí být konkrétní, vyjádřitelná obrazem (ilustrací) a jednoznačná“. Zbývá maličkost - o jaká slova by tedy mělo jít? K tomu Iva Málková podotýká, že se zachovala Živá abeceda, kde je na zadní straně písmene D Hrubínův text „Dědečku, dědečku, na našem dvorečku drůbež zrní zobá, do země ďob, ďob, ďobá,“ a že žádné doposud nalezené vydání Živé abecedy samostatné písmeno Ď neobsahuje. Z takových míst je zřejmé, že autorka zaznamenává spolu se „svým“ básníkem obdobný závan hlouposti a formálnosti.
Jistěže autorka necítila oprávnění zapojit do textu nadbytek vlastních emocí. Bylo by však možné vyvážit dojem z černě a bezvýchodnosti z jiných zdrojů než z dosud nepublikovaných archivních listin. Světlo a lidskost by mohly do změti absurdit rázem vnést Hrubínovy verše. Třeba i říkanky, provázející v té době bez výjimky každé české dítě, proč ne i předmluvy k mayovkám či verneovkám. Nebo i osobní vzpomínky těch, pro něž plnil básník úlohu laskavého poetického arbitra při prvním literárním vykročení. Své by k tomu mohl říci třeba Karel Sýs, jemuž - tehdy sedmnáctiletému studentovi z Písku - v září 1963 doslova převrátil život uznalý a povzbuzující dopis, kterým Hrubín reagoval na jeho první básnické pokusy.
Na tomto místě, s omluvou za osobní odbočku, připojím vlastní dětskou vzpomínku z přelomu 60. a 70. let. Pro Františka Hrubína to byly roky na sklonku života, období ubývajících sil, které mu zjevně nestačily k obraně před nespravedlivě rozpoutanou štvanicí. Pro dítě, vyrůstající v 60. letech, byla stejná doba prozářená vlídností Hrubínových veršů, vnímaných se stejnou samozřejmostí jako dennodenně vycházející Slunce. A nejenom to! Právě od Hrubína jsme odmalinka nenásilně vstřebávali inspiraci k nebojácnosti a odvaze vypořádat se i s obtížnou situací. Vybavuji si, jak jsem někdy v roce 1969 - jako druhačka v moravské dědince Lomnici - odehrála pod širým nebem pro sousedské publikum spektákl o Karkulce a vlkovi s vlastnoručně zhotovenými loutkami, který jsem provázela recitací Hrubínovy básně. Kde by mě tehdy, v nadšení nad srdnatým děvčátkem, napadlo, jak těžce se v téže době pozvedá hlava jejímu ponižovanému poetickému tátovi. Kde by mě napadlo v březnu 1971, když jsem si - jako čtvrťačka v Kladně - vybrala do recitační soutěže Hrubínova Otesánka, že teď, právě teď jeho „otec“ umírá. S Otesánkem jsme prošli do krajského kola, o rok později i s jeho „bratrem“ Budulínkem. Kdo by si pomyslel, že autor statečných brachů, působící na dětskou mysl nejen jako čítanková autorita, ale především jako naprosto přirozený etalon cti a odvahy, právě podlehl v boji s protivníky, uštědřujícími nehorázné rány pod pás.
Ne že by autorce Ivě Málkové zcela chybělo osobní zaujetí. Naopak, je zřejmé, že se básníkovu odkazu věnovala pečlivě a s úctou, že se s ním doslova sžila. V záznamech z besed, které v průběhu prací nad Hrubínovou pozůstalostí absolvovala, dokonce probleskuje jistá ležérnost až familiérnost. O Hrubínovi se například mluví jako o „Frantovi“, a když se čtenáři zeptají, čí odkaz přijde na řadu po něm, doporučují jí zaměřit se na „Jardu“ (Seiferta). Nakonec - proč ne? Jako mnohem spornější se stále jeví přehnaně důsledné lpění na archivních podkladech, které jsou použity jako klíč, směrovka i pečetítko. Ale to, že právě tyto papíry s informacemi na sobě leží v krabicích, je přece nepovyšuje na jediné platné důkazy. V životě, ve vyšší matematice i ve zhodnocení literárního dědictví je třeba počítat i s prvky nahodilosti. Neškodilo by zapojit také zdánlivě nevědecké prostředky, třeba i emoce a intuici, abychom mohli básníkovu tvorbu potěžkat stejně vykalibrovanými vahami, jakých užíval on sám.
Pět let badatelské a editorské práce nad Hrubínovou archivní pozůstalostí uteklo, krabice s písemnosti jsou vráceny do regálů, knihy vydány. Co se však změnilo za téměř půlstoletí od dob, kdy osamocený a nespravedlivě osočovaný Hrubín svedl nejtěžší boj o vlastní čest? Odvahu pojmenovat po zásluze přesilovku jeho soupeřů dosud marně hledáme jak v knižních řádcích, tak i mezi nimi.
Stejné zůstává i to, že se pořád těžko hledají slova začínající písmenem Ď. Nic mezi D a E není ani ve Slovníku spisovného jazyka českého. Nějaká by se určitě našla. Patří snad takový ďas nebo ďábel k zapovězeným výrazům, které by, podle logiky kolegů čarodějného učně Jindry Hrnčíře, pojmenovaly „toho, jehož jméno nesmíme vyslovit“? Někdy je škoda spíš nevyslovit strach a obavu, a poskytnout tak obávaným démonům nezaslouženou výhodu. Zmíněná Hrubínova Karkulka si nakonec v obdobné situaci poradila nejlépe. Na příšeru s vyceněnými zuby zavolala „vlku, vlku, to je lež“, a přímým oslovením, nevinným jak z dětské říkanky „šnečku, šnečku“, neznámé zlo překvapivě paralyzovala. Škoda, že na to v poslední fázi svého žití už neměl sílu také Karkulčin „táta“. Démoni, nenazvaní svým vlastním jménem, dovedou pak dosmýkat život do útrpně předčasného konce.
Autor: TÁTÁNA KRÁLOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)