"Čtyři libertinové tváří v tvář tolikeré kráse na okamžik ustrnuli, k něčemu jinému než k obdivu se jim však nedostávalo sil. Krása si totiž vynucuje respekt; i ten nejzkaženější prostopášník se chtě nechtě odevzdá jejímu kultu a ten se nedá narušit bez výčitek. Zrůdy, jimiž tito čtyři muži byli, se však touto uzdou nenechaly ovládat nadlouho," poznamenává Donatien-Alphonse-Francois de Sade v knize Nehody ctnosti, když líčí, jak čtyři neurvalci svléknou její hrdinku Justinu, aby ji na všechny možné způsoby a co nejkrutěji zneuctili. Právě zmíněný okamžik uchvácení, ryzího zření a kontemplace krásy, na němž nemá účast odhodlání zmocnit se jí a učinit ji svým majetkem, je v ostrém nesouhlasu se Sadovou koncepcí světa a člověka. Jeho hrdinové obvykle neusilují o nic jiného než o nejrůznější podoby vlastnění cizích ženských i mužských těl, včetně vlastnictví extrémního, jakým je zbavit tato těla života a odejmout je jednou provždy ostatním i světu, stát se jednou provždy jejich majiteli. Simone de Beauvoire v základech Sadova postoje nachází morálku nastupující buržoazie, volné soutěže a konkurence, a Sada považuje za někoho, "kdo se opovážil systematicky na sebe brát partikulárnost, odluku člověka od člověka a egoismus" společnosti, v níž žil. "Jeho despotismus," pokračuje, "je despotismem chamtivosti, která chce zničit ty, které nedokáže asimilovat." K mentalitě buržoazie přiřazují Sada i Adorno a Horkheimer. V knize Dialektika osvícenství píší: "Příbuznost poznání a projektu, jíž se díky zacílení vyznačuje každý z okamžiků racionalizovaného života buržoazie, vymezil v rovině empirie Sade celé jedno století předtím, než se objevil sport. Moderní sportovní družstva, jejichž kolektivní souhru spravují do nejmenších podrobností pravidla tak, aby ani jeden z účastníků nezapochyboval o své roli a každý aby měl svého náhradníka, mají svůj vzor právě v sexuálních sestavách Juliettiných orgií, při nichž je využit každý okamžik a každý otvor těla. (...) Architektonická struktura Kantova systému, stejně jako gymnastické pyramidy Sadových orgií, ohlašují osvícenství vzhůru nohama."
   Vytvořil se kruh z šesti mnichů, každý z nich měl u sebe dvě ženy a jednoho chlapce; Justina stála uprostřed. Tak začalo passio tří rituálních kol, jimž byly po svém příchodu do kláštera podrobeny i její družky.
   První je Severino, má u sebe dvě děvky, patnáctiletou a třiadvacetiletou, a šestnáctiletého chlapce.
   Následuje Clément, rovněž se dvěma děvkami, dvacetiletou a pětadvacetiletou, a s třináctiletým chlapcem.
   Vedle něho je Antonin se dvěma děvkami, čtrnáctiletou a osmnáctiletou, a s osmiletým ganymédem.
   Ambroise stojí mezi dvěma děvkami, desetiletou a devatenáctiletou, a má u sebe dvaadvacetiletého souložníka.
   Sylvestre má u sebe souložníka pětadvacetiletého a dvě děvky, jedné je třicet a druhé padesát let.
   Jerome je s patnáctiletým mládencem, kterého čtenář zahlédl už v chrámu při Justinině zpovědi, děvkám, které má rovněž u sebe, je třináct a osm let.
   Justinu přivedla do kruhu šestadvacetiletá těhotná žena a představila ji zvlášť každému z mnichů. Obě byly nahé.
   Sade odmítá společnost, ve které žije, coby pokryteckou a neschopnou otevřeně žít podle svých skutečných sklonů a zásad. Konfrontuje ji s civilizacemi "primitivními" a s přírodou a jejími zákony. Nepřivádí s sebou vlídnou přírodu, Rousseauovu, obydlenou mýtem "hodného divocha" a posléze ji odmítá (jeho postoj vůči přírodě doznal několika proměn) v tezi o její přirozené rovnováze a přisuzuje jí náklonnost ke zlu, neřesti a destrukci. Neřest tu v soustavě hodnot stojí výše než ctnost, protože se zakládá na tělesné slasti, zatímco ctnost přináší uspokojení pouze morální. Vrcholným výrazem destrukce a zároveň slasti je zločin, legitimní výraz zla usazeného v člověku a v přírodě. V nejčistší podobě jako "action gratuit", čin nepodmíněný ničím jiným než okamžitým rozhodnutím toho, kdo jej vykoná. Podstatnou část Sadova světa tu vystihuje věta psychoanalytika Lacana, že "zákon je totéž co potlačená touha". Společnost založená na boji o přežití, na zásadě "kdo s koho", by byla v souladu s přírodou a návrat k ní by znamenal odsouzení morálkou zfalšované přítomnosti. Jeden ze Sadových hrdinů mluví o "ctnostech, které zavádějí Chaos" a o "zločinech, které udržují řád ve všech soukolích rozlehlého vesmíru". Zrušení zákonů (včetně těch, jež si vyžádal cit a soucit: "srdce je slabost mysli") v Sadově projektu je projektem nastolení absolutní vlády zásady "kdo s koho".
   Neřest nese jméno Julietta, ctnost Justina. Román s těmito dvěma hrdinkami vyšel ve třech verzích. Novelu Nehody ctnosti, v níž se objevují poprvé, napsal Sade v Bastile v roce 1787, vyšla však až v roce 1930. Justinu aneb Nehody ctnosti dopsal Sade v roce 1788 a vydal ji tiskař Girouard (v knize je ovšem jako místo vydání uvedeno Holandsko a jako vydavatel Spojení knihkupci). Měla celkem šest vydání a stala se do té míry žádanou, že Restif de la Bretonne, známý autor erotických dílek, vydal v roce 1798 Antijustinu neboli Slasti lásky, v níž líčením incestního milostného poměru mezi otcem a dcerou chtěl prý stejně jako Sade nabídnout čtenářům vzrušení, aniž by se však proto uchýlil ke krutostem. V roce 1797 pak vyšla verze třetí, Nová Justina aneb Nehody ctnosti, následovaná příběhem Juliettiným. Tři verze mohou posloužit za důkaz, že téma neřesti coby šťastného osudu a ctnosti coby utrpení bylo pro Sada tématem bezmála obsedantním.
   Přes určité rozdíly, zejména v rozlehlosti epizod, ale i v šíři a hloubce filozofických digresí, sled epizod je v podstatě totožný. Justina a Julietta, dcery pařížského bankéře, osiří, zchudnou a rozejdou se do světa. Justina je ztělesněná ctnost a její život souvislá řada pohrom; okrade ji žena, u níž hledá ochranu, a nutí ji k prostituci, falešné obvinění ji zažene do vězení, je odsouzena k smrti, podaří se jí však z vězení utéci, padne do rukou bandě násilníků, kteří ji přinutí snášet jejich zvrhlosti, sotva unikne z jejich spárů, stane se nechtěnou svědkyní homosexuálních radovánek mladíka s pánem, který si ji odvede do svého zámku, aby ji přinutil sprovodit ze světa svou matku, odtud ji její neblahý osud ctné dívky zavede do kláštera, kde si šest mnichů pro své do nejmenších podrobností promyšlené orgie vydržuje harém dívek, další muž, kterého si Justina v antologii neřestí nalistuje, přivádí do jiného stavu ženy, aby mohl vraždit jejich děti, až nakonec Justina potká svou sestru Juliettu. Ta šla cestou ve všem všudy opačnou: svému milenci, napřed zloději a pak politikovi, pomáhala trávit, coby členka "společnosti přátel zločinu", jeho odpůrce, vyděšena plánem dalšího milence, ministra Saint-Fonda, na vylidnění Francie, uprchla do Itálie, kde se mimo jiné ráda zúčastnila orgií na dvoře papeže Pia VII., a odkud se vrátila s královským pokladem do Francie. Když jí její sestra Justina vypoví, jak si přes bezpočet znásilnění a muk uchovala ctnost, rozhodne se k svrchovanému činu, sprovodit Justinu ze světa. O její odchod z něj se však na poslední chvíli postará z nebes seslaný blesk.
   "Věnujte mi na okamžik pozornost," promluvil Severino, "a to děvče, co je tu nové, ať mi naslouchá vkleče a oddaně."
   "Otrokyně našich fantazií," pokračoval mnich, "jež nám náhoda vložila do rukou, nečteš snad sama v tomto rozhodnutí osudu budoucnost, jež tě očekává? Zde nic není dílem náhod, všechno se děje v souladu se zákony přírody, a jelikož díky jejich sřetězení ses stala naším majetkem, znamená to, že sama příroda chce, abys nám byla po vůli. Smiř se se svým osudem, nezapomínej, že sebemenší odpor kladený našim rozmarům, ať jsou jakékoliv, by pro tebe znamenal ortel smrti (...) Justino, pokračoval a ukázal na důtky, pruty, metly, skalpely, kleště, dýky a další nástroje mučení, pohleď, jak svůdnými pomůckami přemlouváme vzpurné dívky! (...) Nebo si chceš stěžovat? A komu? Komu předáš svou stížnost v místě plném udavačů, soudců a katů? Odvoláš se ke spravedlnosti? Známe pouze jednu, a tou je naše chlípnost. (...) Přistup blíž, děvko, a nabídni své tělo našim rozmarům, odevzdej je děsům, jimiž je poznamenáme, barbarským zacházením ti nyní předvedeme, jaké riziko podstupuje bídnice, která nám odepře poslušnost."
   Všichni mniši, jak si snadno můžeme představit, jeho slovům tleskali. Célestinovi se zlíbilo, snad aby potlesk byl vřelejší a zvučnější, plácat Justinu po hýždích.
   Donatien-Alphone-Francois de Sade se narodil 2. června roku 1740. Mezi jeho předky patřila Laura, kterou miloval Petrarca, a templář Hugo ze Sauzy. Byl prý zlé a rozmazlené dítě. Z žáka vojenského učiliště se záhy, v roce 1759, stal kapitánem kavalerie. Otci v té době píše: "Přátelé jsou jako ženy, při ohledání člověk zjistí, že zboží je vadné." Žádné přátele prý ani neměl. Otec mu vybral nevěstu, slečnu de Montreuil, kterou si také, třebaže byl zamilovaný do slečny de Lauris, vzal za ženu. Už měsíc po svatbě byl ale zatčen kvůli "excesům" v nevěstinci. Policie doporučovala dohazovačkám, aby mu neopatřovaly ženy, a čekala, kdy znovu poruší zákon. Dočkala se v roce 1768. Markýz si do jednoho ze svých bytů přivedl mladou žebračku a bičoval ji, za což byl zatčen a odsouzen. Když po roce vyšel z vězení, spřáhl se se svým sluhou a v Marseille krmili španělskými muškami prostitutky a týrali je.
   Před zatčením uprchli, tentokráte ve třech, protože markýz si s sebou vzal jeptišku Launayovou, svou švagrovou a milenku. Po návratu je na žádost své tchyně zatčen a teprve po roce se jemu i sluhovi podaří uprchnout z vězení, manželka je ukryje v zámku La Coste, kam však markýz vláká pět děvčat a bičuje je důtkami. Hrozí nové zatčení a následuje další útěk do Itálie, další návrat a v roce 1777 další zatčení pro libertinství a pederastii. Z vincenneské pevnosti píše své ženě: "Můj způsob myšlení je plodem mých úvah, odvisí od mého života. Nemohu jej změnit, a i kdybych mohl, neudělal bych to." Ve vězení markýz psal nepříliš povedená dramata, nejspíš ale promýšlel i 120 dnů Sodomy a Rozhovor kněze a umírajícího. V roce 1784 byl převezen do Bastily: kladl to za vinu své ženě. Apollinaire tvrdí, že když se dozvěděl, že venku je revoluce, do plechové roury, která ústila do ulice Saint-Antoine a sloužila k odvádění špinavé vody do příkopu, volal, že v Bastile jsou mučeni a vražděni vězni a z okna házel na ulici dopisy. Velitel věznice (14. července jej dav i s jeho důstojníky ubil) jej 3. července nechal převézt do blázince v Charentonu. 2. dubna 1790 se díky zákonu o lettres de cachet, královských zatykačích, dostal na svobodu. Manželka obdržela souhlas k rozvodu, Sade žil s herečkou Renellovou, psal pamflety na uvězněného krále a přitom udržoval styky s royalisty. Na schůzi sekce Piques, do níž patřil, pronesl projev, v němž odmítl přenesení moci z lidu na poslance a navrhl, aby o každém zákonu rozhodoval lid hlasováním. Za Teroru byl nařčen ze styků s monarchisty a zatčen, dovolával se sice pronásledování předchozím režimem, podezření však budilo hlavně jeho usilování o "přímou vládu lidu". Po Robespierrově pádu byl z vězení propuštěn. Apollinaire píše, že se přestal zabývat politikou, ztloustl a vzhledem připomínal Charluse z Proustova Hledání ztraceného času. Simone de Beauvoire komentuje: "Sade přichází o svou smyslnost, a to nejenom protože je už starý a opotřebovaný, ale protože gilotina zaškrtila černou poezii erotismu. Aby někoho bavilo exaltovat a pokořovat tělo, musí to tělo mít svou cenu." V roce 1801 byl zatčen znovu, tentokrát coby autor Justiny a Julietty, a umístěn nejprve v blázinci v Bicetre a pak znovu v Charentonu. (Sadův životopisec Lely se na rozdíl od životopisců jiných nedomnívá, že by k tomu došlo na rozkaz Bonaparta rozezleného románem Zoloé a její dva spřeženci, kde jsou údajně vylíčeny erotické a politické intriky jeho mládí, a má pamflet za podvrh). Ředitel charentonského blázince považoval divadlo a tanec za terapeutickou záležitost a umožnil markýzovi pořádat představení bláznů pro blázny. V říjnu 1809 mu zabili bandité u italského Otranta syna a rok poté v klášteře, kde už léta žila, mu zemřela žena. Stačil ještě provést korektury románu Isabela Bavorská a 2. prosince 1814 umírá na astmatický záchvat. Ve vězení strávil bezmála třicet let svého života. Sade vytvořil svět, který odměňuje neřest a trestá ctnost, odměňuje zločin a trestá mravnost, a poměřil tímto svým světem svět reálný, v němž žil, aby dokázal, že jediný rozdíl mezi nimi záleží v tom, že svět reálný předstírá opak. Nekáral jej za to, chtěl po něm jenom, aby předstírat přestal. K soudu nepoužil mravní kritéria, znamenalo by to potvrdit je coby platná, zatímco existují, snaží se nám sdělit, jen jako falešná mince, která se nedá rozeznat od pravé, protože pravá není v oběhu. Sade se provinil právě tím, že tuto pravou minci do oběhu dal. Simone de Beauvoire je přesvědčena, že "člověk osvícený ratiem nastupující buržoazní společnosti je člověkem zbaveným jakéhokoliv dozoru, jak dozoru Boha, tak přírody" a Adorno její tezi uvádí do konkrétních souvislostí, když píše, že "dílo markýze de Sade předvádí nikým a ničím nekontrolovaný rozum, neboli buržoazní subjekt, na který nic nedozírá". Sadův svět není světem živých, reálných postav a opravdových citů a pocitů, pravým hrdinou jeho textů je funkčnost jako taková, výkonnost sama o sobě a sama pro sebe: úspěch na sexuálním trhu. Jeho svět nedbá na morálku, je to svět ovládaný despotismem orgasmu, úspěšného dosahování cíle, k němuž nesmí dorazit nikdo jiný. (V Nové Justině čteme: "Heloise, žena neobyčejně vášnivá, přes bolest, již pociťuje, podlehne slasti, do které ji nutím, a má orgasmus. Nic na světě ve mně nedokáže do té míry chlípný hněv, jako zjištění, že žena měla účast na naší slasti. - Nectná děvko! vzkřiknu, ztrestám tě za tvou opovážlivost.") Mechanismus orgií je zaměřen k orgasmu stejně jako mechanismus trhu k úspěchu a zisku, v obou případech je výkonnost nezbytná stejně jako bezohlednost vůči ostatním: "srdce je slabostí mysli." V Sadových dílech hyne osvícenská naděje v příchod vlády laskavého rozumu nade vším a nade všemi: Justina a všechny ostatní oběti sadistického trhu jsou jen zásoby zboží předurčeného k bezuzdnému konzumování, doprovázejí je údaje, jaké už doprovázejí trh každého jiného zboží: údaje o věku, výšce, souměrnosti údů, odstínu pleti, tvaru přirození u žen a jeho délce u mužů, a barvě ochlupení. Sexuální úchylka se tu kryje s řádem přicházejícího světa, vlastnictví slasti a slast vlastnictví vytvářejí společný terén zcelující Přírodu a Společnost. Maurice Blanchot ve své eseji o Sadovi píše, že jeho morálka je založena "na jednom jediném rozhodujícím faktu, a tím je naprosté osamocení." (...) Příroda nás přivádí na svět coby osamocené jednotlivce a jedinou možnou zásadou lidského chování je nutnost dát přednost tomu, co činí šťastným mne, a nedbat, zda moje volba je či není neblahá pro ostatní. Sebevětší cizí bolest je míň než má sebenepatrnější slast." Slast je konzumována jako každé jiné zboží a konzumuje ji každý zcela sám; orgasmus vytváří a vyžaduje si naprosté osamocení, které však chce být znova a znova opakováno: "Místo aby opakování bylo žito jako něco, co souvisí se slastí získanou či získatelnou, osamostatňuje se od slasti a stává se ideou a ideálem samo o sobě," dodává Bataille, a obdobným zdrojem slasti a podstatou trhu se stává samotný akt koupě, konzumismus. Jestliže Sadovi hrdinové používají jazyk svých obětí, jak tvrdí týž autor, protože násilí je němé, pak obdobně v reklamě, která je diskursem trhu, jazykem zboží je jazyk jeho obětí, konzumentů.
   Sadova metafora života se netýká ani tak patologie mentální (jakkoliv to jeho katalogizační mánie úchylek, zejména ve 120 dnech Sodomy, ze všech sil předstírá) a i kdy jeho dílo jako takové (stejně jako u Franze Kafky) obrací pozornost skoro výlučně ke svému tvůrci, jako by jím vytvořený svět byl beze vztahu ke světu, v němž a z něhož byl vytvořen. Byl si toho vědom Pier Paolo Pasolini, když svůj poslední film, inspirovaný Sadovými 120 dny Sodomy, zasadil do posledních dnů fašismu, aby antologii zvrhlostí a muk mohl předložit světu jako perspektivu, jíž se jen stěží vyhne. Jen těžko se dá souhlasit s Eluardem, když tvrdí, že Sade chtěl civilizovanému člověku vrátit sílu jeho původních instinktů. Sade sám ostatně tušil, že dobro, opak zla, záleží ve zření věcí tohoto světa nedoprovázené touhou a úsilím zmocnit se jich a přivlastnit si je. "Je možné, že stín Donatiena-Alphonse-Francoise dnes již není tak nešťastný," končí svůj text Sadův životopisec Lely, a nejspíš má pravdu: svět, který markýz vytvořil, se stále více podobá tomu, který vytváříme my.




   Markýz de Sade aneb Zlo je jen věcí zeměpisné šířky
   Laskavý čtenáři, dočetl jsi poslední stránku této bizarní knihy a je tedy zbytečné ti cokoli radit, natož poučovat.
   Nicméně dovol připojit několik vět na závěrek, jak se kdysi mile a starosvětsky říkalo.
   Tuto knihu nešťastného markýze lze číst na několik způsobů.
   První se nabízí sám od sebe a traduje se již po staletí: lechtivé čtení, literární afrodiziakum pro uvadlou fantazii, jež obvykle předbíhá uvadlost mužských, ale i ženských těl.
   Také jako detektivku, i když čtenář, odkojený rafinovanostmi našeho věku, uhodne již po prvních stránkách, že se na tomto přehledném jevišti sešly dvě osudem rozdělené sestry.
   Také jako dokument doby, vypovídající o podivných mravech společnosti, v níž se svářela a opět smiřovala morálka s vilností, zbožnost s rouháním, modlitba duše s nestoudnou vášní těla.
   A také a zejména jako filozofický traktát, který náš autor přioděl rouchem děje, rouchem, jež ostatně v souladu s obsahem spočívá častěji na zemi než na jednajících osobách.
   Nebohá Justina nemůže udělat jediný krok, jediný úkon, který ostatním projde bez komplikací, aby nenarazila na zlo.
   Sehne se pro zlaťák a už ďábel vystrčí rožeň k opékání hříšnic. Poklekne k modlitbě a kde se vzal tu se vzal - jako v neslušné pohádce - objeví se obušek z masa a krve. V patách jí kráčí ženštiny vyzbrojené jedy a klevetami, muži opásaní pohlavím, které vytasí při pouhém záblesku Justininy kůže.
   A nade vším se vznáší obsedantní bič, který prořezává vzduch a vbíjí autorovo jméno do záhlaví jistého druhu sexuální úchylky.
   Jaký vesmír se rozprostíral v duši muže, který srazil ctnost na kolena, neboť nevěřil ve spravedlnost ani boží, ani světskou?
   A když v posledním odstavci dovolí ctnosti už už sáhnout po žezlu, vyšle vzápětí elektrický výboj, aby znetvořil její tvář, nasazující si masku královny.
   Jako bychom my Češi zaslechli předčasné volání: Kdo srdci takému útěchy jaké dá?!




   Markýz de Sade animovaný...
   Vůbec poprvé má český čtenář možnost seznámit se v relativní úplnosti s původními ilustracemi ke knihám Justina a Julietta, tak jak vyšly roku 1797 v holandském vydání.
   Rytiny jsou zvětšeny - originály mají formát 65 x 100 mm - abychom mohli lépe vychutnat jejich detaily.
   Když se na ně podíváme s trochou představivosti, můžeme je považovat za předchůdce mistrovských ilustrací 19. století, zejména geniálního výtvarného doprovodu Podivuhodných cest Julese Verna, který přivedli k dokonalosti Roux a Benett.
   Ostatně známe podivuhodnější cesty, než po jakých vodil osud naše dvě sestry?
   Pozorný čtenář přirozeně rychle objeví korespondenci mezi Sadovým slovem a ilustrací anonymního tvůrce. Tento vztah je věrný, nikoli však otrocký. Tam, kde slovo už už vzplane zuřivou vášní, rytcův nástroj neselže a vždy nalezne adekvátní vyjádření, samu esenci fantazie a fantasmagorie, fyzickou podobu halucinace.
   Už tehdejší umělec pochopil, že markýzův text nelze zpracovat pouhou momentkou, nýbrž je třeba vynalézt a použít metodu filmu. A tak se můžeme potěšit rozfázovanými orgiemi propletených těl a nejsme si ani jisti jejich pohlavím, snad jen v okamžicích, kdy Edison 18. věku bezděčně zastaví promítačku.
   Obdivujeme péči rytců o pozadí ilustrací a pečlivé podání atributů, což připomíná práci divadelního výtvarníka. Přitom v textu zvolili vždy takové místo, které úží dech a přivozuje katarzi.
   Snadno si domyslíme, že tyto ilustrace původně měly zajistit dílům velkého markýze obchodní úspěch. Dnešní záplava obscénních kreseb, fotografií a videokazet jim tuto moc přirozeně bere. Měly opepřit text, ale dnes už nejsou s to způsobit skandál jako v době svého vzniku, zatímco slovo si tuto moc obdivuhodně podrželo.
   Co tedy zůstává? Snad poněkud naivní, ale pravdivé zrcadlo, ve kterém se zhlíží erotický život tehdejší společnosti. A snad ještě vědomí, že i naši předkové uměli vychutnat těch několik situací, které nám život dopřeje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]