Vidíte, tamhle! - Krajní vchod zleva, krajní byt, nejhořejší patro, poslední okno...
   Ano, býval to normální, spořádaný panelák. A Staňa Gregor býval milý, slušný chlapeček. Venčíval ratlíka, zdravíval sousedy, zpívával ve školním chóru, třeba tu krásnou, tklivou zlidovělou Horo, horo, vysoká jsi... A doma si pak někdy z pilnosti ještě znovu zanotoval nacvičovanou skladbičku - tak dvakrát třikrát, a dost. A občas zkusil zapískat i cosi jednoduchého na flétničku - čím dál liknavěji a vzácněji, až ho foukání na flétničku definitivně omrzelo... Prostě, po celé dětství o Gregorovic synkovi v baráku téměř nevěděli. Než TO u něj propuklo. Nejdříve puberta s rapem. A poté adolescence s hip hopem.
   Proces Staňova dospívání mohli obyvatelé sluchově monitorovat coby nezadržitelný vzestup na hlukové stupnici. Plynulé narůstání decibelů a pozvolné zvyšování frekvence zvukových ataků: hřmot stále častější, umanutější, agresivnější, sofistikovanější... Přibývající mikrofony, zesilovače, počítače, reproduktory, kravalátory, detonátory, řachatory, bůhvíco... Amatérské zkušební a nahrávací studio zřízeno přímo ve Staňově pokoji, pardon, v Samově roomu. Tou dobou už mu totiž jeho kámoši z průmky říkávali Sam. Jeho dva hiphopoví kumpáni. - Od třeťáku se trio s dusotem, třískotem a chechtotem slízávalo v Gregorovic kvartýru. Na schodišti puch z cigaret a všude kostrbaté sprejové čmáranice... Trýznivé hodiny skučení, bouchání, cválání a ďábelského burácení, Samééé, kurvááá, zesil tóóó! - Některé vybrané hity opakovány dvacetkrát za sebou, kristovanoho, dvacetkrát, stokrát, tisíckrát... a posléze živohubě imitovány; načež s odstartováním maturitního ročníku se junáci konečně vrhli do vlastní umělecké tvorby. Debutový hiphopový song nazván Brno, Brno, je nás tu plno!
   Od září tudíž dennodenní erupce vibrací, úderů, kviků, basování, bubnování, ostřelování... Automatický rytmický podmaz a z tlampačů Samův křovácký řev. Samovo hysterické, zalykavé skandování, doprovázené řízným kančím přizvukováním, Brno, Brno, je nás tu plno! Bumty chrumty, uááá, uááá!
   A zatímco triumvirát na poslední etáži břeskně trénoval, brousil a šperkoval dotyčný velkolepý opus, v sousedním miniaturním bejváku, zrovna za zdí Samova řádiště, sbírala síly k završení Svého Díla invalidní důchodkyně PhDr. Karla Francová. - Léta houževnatě shromažďovala, střádala, kutala a piplala materiál na knihu o maskách v dyadických vztazích a nyní stála před úkolem nakřečkované bohatství konceptů, výpisků, poznámek a smělých hypotéz přetavit do čtivého, logicky strukturovaného a myšlenkově objevného textu; zdárně donosit onen obrovský, přetěžký, přezrálý plod a urputně jej vysedět vytrvalou robotou u komputeru, ach bože, v potu a bolestech přivést na svět své vytoužené literární Dítě, jehož gigantická váha a zmítavý neklid jí již desátým rokem nedovolovaly pořádně spát.



   * * *
   Brno, Brno, je nás tu plno...
   Tentokrát randál za stěnou explodoval v půl deváté ráno. Právě když se Karla Francová s Donem Giovannim upelešili k zaslouženému odpočinku po obvyklé celonoční šichtě. Kvůli soustředění totiž Karla pracovala zásadně v noci. - Ó, nádherné, blahodárné oázy mezi jedenáctou večerní a šestou jitřní! Pěkně si kontemplovat a pilně datlovat do počítače v inspirujícím lunárním tichu a v konejšivém příšeří úsporné žárovky; bezpečně chráněna před veškerými narušiteli, vetřelci, nájezdníky, útočníky a záškodníky; před hlomozením dopravy, úpěním sirén, hafáním psisek, cvrlikáním telefonu, cvrčením domovního zvonku, duněním zdviže, nářkem vysavačů, žvástáním televizorů, stepováním kladívek, palbou vrtaček; před okolními hovory, hádkami, řehoty, brekoty, dupoty, životy; před běsnícím Samem a jeho vandalskou bandou, před ubíjejícími rapy a utloukajícími hip hopy...
   Pouze ona a sípavě funící dědek PC a němě se povalující Don Giovanni. A jen tu a tam zdola z ulice nějaké náhodné opilecké zabučení, zavýsknutí rozjařené mládeže či zahýkání podrážděného autoalarmu. A její garsonka jako opuštěný ostrov uprostřed lenivě šumícího moře, jako zastrčená hájovna uprostřed nehybných zasněžených hvozdů, jako osamělá salaš uprostřed nepřístupných, nedotčených polan... Její Šťastný Eden v centru Dřímajícího Pekla; v ohnisku pochrupávajícího Inferna, které se rozmrzele ošije při prvním ptačím zavřeštění; otráveně se rozzívá při prvním spláchnutí záchodu o půl páté; vztekle drcne kopytem při prvním zakvedlání výtahu; ryc! bác! a konec! Opět budíky, sprchy, rádia, motory, klaksony, salvy, tryskáče; opět běhání, vytrubování, štěkání, zvonění, rachocení, kvílení; opět zlotřilý Sam a jeho hulákající komplicové, opět Brno, Brno, je nás tu plno!
   Ty zmetku egoistickej! Ty parchante exhibicionistickej! Ty dobytku psychotickej! Chcípni! proklela Francová pomilionté teroristu Gregora a zastrčila si do uší speciální špunty z neonově zelené pěny. Tlustý Don Giovanni se rozcapil na své umolousané dece a začal se horempádem zručně drbat, pečlivě si čistit mourovatou srst, pedanticky olizovat pupík, boky, packy, ocas... Centimetr po centimetru, chloupek po chloupku, chloupek po chloupku, chloupek po chloupku...



   * * *
   Samozřejmě! Kolikrát se snažila Sama umravnit! A nikoli jen ona! Dokonce proti němu chrabře vytáhly do boje i ostatní partaje - v čele s dnes již zesnulým panem Kobrem, melancholickým, introvertním vdovcem, který žil, chuděra, přímo pod Gregorovými. Takovej cirkus, takovej binec, takovej bordel! Až do prvního štoku ten rambajz doléhal! Až do přízemí! Až ven na parkoviště! A srocení sousedé rozlíceně fackovali vrata Gregorovic bytu, rozčilení penzisté a utahaná matka s bulícím miminem a vystresovaná nezaměstnaná a zesláblý chlápek po operaci žaludku a zdravotní sestra po noční službě, vylez, lumpe! A bouřlivě spílali tomu zbabělému zelenáčskému vyvrhelovi, jenž se jim ani neodvážil otevřít a postavit se tváří v tvář, zahrabaný a neviditelný jako zákeřný had, chuligán jeden feťáckej! Nanejvýš se po čtvrthodině vzdorování uráčil vypnout apokalyptický virvál, akorát tak na den na dva, než mu zase otrnulo a znova naládoval jerišské reproduktory...
   Od září nejméně třikrát pronásledovaní obyvatelé hromadně protestovali u Samových rodičů. Aby tedy měli vážení Gregorovic jasno, co jejich vypečený synátor doma tropí! Jakou tady dělá příšernou rotyku, zatímco oni kdesi poctivě dřou, ráno odhrčí a večer přihrčí, nic netušíce, nic nečujíce, pacholkem se nezabývajíce, avšak marnost nad marnost, marnost nad marnost - za moment se ten kreténský bastard pokaždé otřepal a jelo se nanovo, trojhlavé řičící komando a ničivé vulkanické burácení, Brno, Brno, je nás tu plno, bumty chrumty, uááá, uááá!
   Prý tohle bylo to poslední, co nebohý pan Kobr slyšel, než ho jistého pochmurného listopadového odpoledne trefil šlak.



   * * *
   Jo, marnost nad marnost a zoufalství nad zoufalství!
   Zkusila snad všecko: muziku, hlasivky, box, úřady, davovou manipulaci... Veterán gramofon padl při hudební protiofenzivě nejmocnějšího kalibru. Ne, její astmatický kmet nepřekonal sedmý jekot Wagnerovy Valkýry. Poškrábaná deska v pánu, ohraná jehla v čudu a v krámech se jí vysmáli, že nic takového už deset roků nikde neprodávají; odkud slítlas, bábo raplá! Omítka v rohu jejího kumbálu otesaná od dvoukilové činky. Pravý ukazovák zchromlý od tlačení na zvonek. Pěst zhmožděná od mlácení na Gregorovic dveře. Hlasivky zanícené od hromování nadávek. Policajti ji poslali do prčic hnedka po telefonu, páč v deset dopoledne se nejedná vo rušení nočního klidu! A z odpovědi na oficiální stížnost se dva měsíce po zákonem stanovené lhůtě dozvěděla, že si má především zajistit hygienické změření obtížného hluku a potom teprve...
   Na pokraji fyzického a psychického kolapsu. Umořená, nevychrněná, nemyslící, nepíšící, netvořící, na špagát! Řvát! Štkát! Mordovat! Co? Kdo? Jak? Kudy? - Samovi zploditelé od ledna takřka k nezastižení. A ten jejich ignorantský kukuč, jakmile je náhodou dolapila: co furt žaluješ, krávo paranoidní! Věrný spojenec Kobr po smrti. A když se snažila zainteresovat alespoň dominantní megeru Pankrácovou ze svobodárny pod sebou, odhalila, že ženská je úplně hluchá. Hluchá jako poleno! A submisivní mladá Vomáčková, zdravotní sestra odnaproti, odtáhla v únoru makat do Rakous a kvartýr pronajala jakémusi cesťákovi, jenž zde pouze přespával. A veškeré ostatní, vzdálenější a méně ohrožené partaje vesměs srabácky couvající, poraženecky rezignující, rychle se před ní zamykající; rozpačité krčení ramen a uhýbavé pohledy, dyť je to na hovno, pani Francová, co s nim, s holomkem pošahaným! Eště vám z pomsty nasprejuje dveře a polije benzinem...
   Dobrý nápad! blesklo Karle a vydala se pro rady do blízké internetové kavárny. Hledej! Search! Enter! Za horentních sto šedesát kaček metodou pokus - omyl pracně dosurfovat ke kýženým informacím a vítězně si je stáhnout na disketu. Do příští penze sice kvůli nečekanému vydání nucena přežívat toliko o rohlících a o čaji, leč od tohoto okamžiku teoreticky připravena na mezní situaci: až se z Brna, Brna definitivně zblázní, mrskne po Samovi kvalitně namíchaný Molotovův koktejl!



   * * *
   Natočit zrcadlo zleva. Natočit zprava. A zleva. A zprava. A zleva... Zděšeně zkoumala ve špíglu svou prošedivělou kštici. Konkrétně oblast kolem uší a spodní část spánků... a pak i týl, šmarjá, jak to, že si té katastrofy nevšimla už dřív?! - Čupřina v daných místech zřetelně prořídlejší a mnohem kratší nežli zbytek jejího nedbalého mikáda. Celá boční linie účesu nepochopitelně zubatá, ucouraná a okousaná. Takhle přece nemůže mezi lidi! Vypadá skoro jako tenkrát! Jako tenkrát po chemoterapii! Musí s tím něco provést! Zarovnat, uhladit, vytvarovat, zaretušovat. Nechat se odborně ostříhat na kluka. Na bělohřívou Josephinu Baker. Na sivohippie Miu Farrow. Na starého, plesnivého Jeana Valjeana. Jenže kde fofrem vzít na kadeřnici a nekrást?! Do důchodu jí zbývají prachy taktak na krmivo pro Dona Giovanniho! Na Donovo žrádlo plus rohlíky s čajem!
   Zdrceně otevřít skříň a z nejzazšího koutku vyštrachat ten oranžový štrikovaný turban. Ten strašidelný, výstřední turban, který nosívala po Žluťáku, ach, kristepane, co se mi to zase stalo? Co mě to zase postihlo? Co se to se mnou zase děje?!
   A heuréka! Hnedka druhý den odpoledne nalezeno vysvětlení. Rozuzlení. Důkaz! - Jakmile gangsteři za zdí spustili Brno, Brno, přistihla své prsty při činu. Své palce a ukazováčky křečovitě sevřené do špetičky a horlivě cupující její vlastní vlasový porost; systematicky škubající pramínek po pramínku, ždibec po ždibci, chomáček po chomáčku; podél spánků a uší, až tam dozadu na krk...



   * * *
   Kořist!
   Počátkem března se Francové nečekaně podařilo načapat Sama dole u liftu. Vysoukal se z kabiny a zahuhlal jakoby nic: Brejden! Avšak než kolem ní stačil vyrázovat k východu, zatarasit mu neúprosně dráhu: Moment, mladej! Kam ten spěch!
   A konečně si ho osobně podat! Konečně mu všechno vykřičet do té jeho tupé, připitomělé, arogantní mordy! Rozsekat ho řezavým tónem elektrické pily. Rozmašírovat ho ohlušující kanonádou hrozeb a vulgarismů. Sežehnout ho žíravým plamenem rozkacené dračice. Na fašírku! Na maděru! Na cimprcampr!
   Shledanou, zamečel, když zadýchaně sklapla, a těžkopádně se odkolébal žloutenkově osvětleným koridorem k prosklené domovní bráně. Prásk, a zmizel venku ve tmě.
   Rozpumpovaná, rozšoupnutá, rozjetá Francová zůstala za ním pouze vyjeveně zírat. Ten šmejd snad doopravdy nebyl normální! Ty jeho neproniknutelné, nepříčetné, nehybné zorničky! Ten jeho zkamenělý, ztuhlý ksicht bez jediného náznaku mimiky. Výsek skloněného sinalého čumáku sotva vyčuhujícího ze stínu stažené kapuce. Celý takový nemotorný, hranatý, neohrabaný, široký... Na sobě vycpanou, neforemnou bundu a plandavé, takřka padající kalhoty; stěží se šinoucí po zemi a ledva zvedající ochrnuté běhy ve sloních škrpálech...
   Narkoman! utvrdila se Francová, tutově narkouš!



   * * *
   Don Giovanni, sdělila rozechvěle lékaři, kastrát, jedenáctiletý.
   Doktor prohlédl pacienta ze všech stran a přísně se zamračil na nešťastnou Karlu: A teď mi povězte, co se u vás v domácnosti v uplynulých týdnech či měsících změnilo? Nový člověk? Nové zvíře? Přestěhování? Přemístění nábytku? - Víte, ty lysiny si totiž dělá sám! Sledujte, má je pouze tam, kam si dosáhne jazykem. Břicho, zadní tlapky, boky...
   Nerozumím, zablekotala Francová -
   Trpí psychickou poruchou! oznámil MVDr. a znovu provrtal Karlu podezíravým zrakem, v podstatě se duševně zhroutil! Moč je v pořádku, ale pro jistotu uděláme ještě krevní obraz. Od nynějška bude brát prášky proti úzkostným stavům. Patrně delší čas. Uvidíme. Vyfotím si ho pro dokumentaci. A hlavně hledejte příčinu! Něco rušivého v prostředí -
   Ten gauner! zavyla Francová a zatmělo se jí před očima, ten zabiják, ten katan, ten vrahoun! A vztyčit zaťaté pěsti k nebesům: Buď navždy proklet, Same Gregore! Proklínám tě!



   * * *
   Stále ve střehu. Stále na stráži. Stále připravená. Nespat, nejíst, nepsat, netvořit. Nepokračovat v rozdělaném Díle. A ustavičně jen přemýšlet a přemýšlet a přemýšlet. Jak to vše vyřešit, zarazit, odstranit, napravit. Jak zachránit drahého Dona Giovanniho. Jak uniknout společně s ním. Jak se osvobodit z řinčící tortury. Jak zastavit perverzního zloducha. Jak ho navěky věků zneškodnit.
   A zatím utrácet nejposlednější, nejrezervnější, nejkrvavější kačky naškudlené na funus. Vabank! A ať si pak její žebráckou mrtvolu hodí třebas na smetiště či do morové jámy, a polibte mi všichni šos! Nyní již záleží toliko na Donu Giovannim. Na jeho zdraví. Na jeho vyléčení. Platit veterináře, vyšetření, prášky. Platit telefonáty na inzeráty a zápisné v realitkách kvůli výměně bytu: garsonku v paneláku za garsonku v paneláku. Proč? Přece proto, krucinál! A nejsem cvok!
   Promiňte, paninko, ale kdo by měl důvod měnit garsonku za garsonku? Ve stejným městě! Nebo chcete místo šestýho patra přízemí?
   Například! vyštěkla, to je putna! Cokoliv. Kdekoliv. Okamžitě! Včera! Předloni!
   A čekat. A vyhlížet. A vartovat. A modlit se, aby se jí Sam, jeho gang, jeho paňmáma s pantatíkem dostali do spárů.
   Jenže Gregorovy od března už v domě nikdo nezmerčil. Prý se odstěhovali na předměstí do zděděné vilky po rodičích. Prý to plánovali delší čas. A Samovi prý přenechali tenhle dva plus jedna; však šuhaj je plnoletý, za chvíli odmaturuje...
   Jóóó, odmaturuje! Kvákvákvá! - Oba spolupachatelé k němu od jara přestali docházet. Ani jednou je Karla nezaregistrovala, takže se skutečně asi někde šrotili a šprtali a biflovali. Leč Sam! Ten padouch Sam dál svištící ve vyrajzovaných kolejích: Brno, Brno, je nás tu plno, plno, plno! Mikrofony, zesilovače, počítače, reproduktory, kravalátory, detonátory, řachatory... Automatický rytmický podmaz a z tlampačů hysterické, dávivé skandování, chrlení rýmovaček a gejzíry halekání; hekání, úpění, krkání, koitální sténání: bumty chrumty, uááá, uááá! Od dubna hodiny a hodiny každodenního tréninku. A školu školičku dávno na háku, pchááá, do kýblu s ňákou přiblblou maturou! Brno dopoledne, Brno odpoledne, Brno, Brno, je nás tu plno, avšak nejpozději ve 20:00 kupodivu vždycky jako když utne; jako naschvál, jako na výsměch, jako natruc: cvak, klap, stop a mrazivé ticho...
   Kdeže rušení nočního klidu, paní Francová, to jenom vy si pořád stěžujete. A paní Pankrácová povídala, že ten mladík nic zvláštního nevyvádí, povídala, že ho skoro vůbec neslyší, tak co furt máte, prosím vás, co furt proti němu máte?!



   * * *
   Brno, Brno, je nás tu plno!
   K nevydržení, k nesnesení, na infarkt! V uších pěnové ucpávky a na palici mokrý hadr. Půlka věcí za šatníku vyházena na podlahu a ztýraný, nadopovaný Don Giovanni zanorován v almaře v kupě peřin, dvířka na škvírku a před nimi misky s pestrým pohoštěním - čím deprimovanější, tím hltavější: vlčím hladem bez sebe jako ty otylé, zhrzené, zhanobené ženské ukájející se tajně po cukrárnách...
   Brno, Brno, je nás tu plno! - Dneska od kuropění! Od rozbřesku až do večera! Maraton, rekord, dvanáctka, třináctka, čtrnáctka... A už se smráká, už se stmívá a velká ručička na ciferníku už se vrávoravě plazí k osmičce, za deset minut 20:00, za pět minut, za tři, jedna, teď! Teď! Teď! Teď! - Ale kobercový nálet přesto nekončí, 20:02, 20:07, 20:10, a pumy třaskají dál a dál a dál...! A Karla Francová si strhává zapařený zábal z opelichané lebky a sápe se po zbrani - ne! Musí počkat! Musí dodržet pravidla! Musí to protrpět až do 22:00 a pak teprve sáhnout po odvetě! A zatím exploze lomcují stěnami a Sam kokrhá a chroptí a zvrací a ručičky uzobávají minutu za minutou, minutu za minutou, tři čtvrtě na devět, devět, čtvrt na deset... Potácivě se sunou po ciferníku, a jak se plíží k tři čtvrtě na deset, dostává Karla nervovou horečku, rozžhavená na 42 stupňů Celsia, a úpěnlivě prosí a prosí a prosí, aby ten vymakovanej idiot nyní nepřestával, aby pokračoval, aby pokračoval, aby pokračoval, hajzl zasranej, zmrd vyjebanej! Ať překročí vytčenou hranici a probourá zákonný limit, ať se prořve do noci přes dvaadvacátou, ať, ať, ať! A Karla mu potom právem skočí po chřtánu, děj se co děj, děj se co děj!
   A na budíku 21:57, 58, 59 - pane bože! drmolí Karla, jestli je tohle jeho nová válečná taktika, jestli je tohle jeho nová krutá lest! Jestli to ten podlej, rafinovanej sadista ufikne úderem večerky, jestli... A hypnotizovaně civět na malou rafičku: 22:00! - Je deset! Je deset, a zdi hřmí dál, Brno, Brno, je nás tu plno! Je minuta po desáté, tři minuty, čtyři, pět... A mám tě! zalyká se Francová, mám tě! A jako by daný úkon drilovala tisíckrát, chňapne svou dvoukilovou bojovou činku a vysprintuje na domovní chodbu, zmáčknout světlo a během sekundy přistát u cíle: Brno, Brno, je nás tu plno, drnčí dveře Gregorovic bejváku a Karla do nich nenávistně kope a křečovitě drtí zvonek: Same! Otevři! Otevři, smrade! - Její vichřičný hlas se rozléhá barákem a zahryzává se do Samova animálního chrčení a basování a bubnování, otevřííí! rozkazuje Francová a panelák hraje mrtvého brouka, jen oni dva, jen ona a Sam proti sobě, otevři! poroučí mu naposledy a rozmachuje se činkou, tři šlehy na zámek a vrata před ní povolují... Uvnitř naprostá tma, naprostá tma a ryčící Brno, Brno, Brno; rozsvítit v předsíni a obezřetně postupovat do útrob šeré pasti, pomaloučku směrem k Samovu rámusícímu doupěti - za skleněnou výplní rovněž zhasnuto, všude podezřele zhasnuto, sevřít kliku a našmátrat vypínač - lustr se probudí a Karla spatří téměř pustou místnost, nikde žádný nábytek, vůbec, vůbec nic, pouze vpředu u okna pult s počítačem a jakýmsi audiozařízením: bedničky, hejblátka, mašinky... Satanská černostříbřitá aparatura a u ní na otáčivé židli trůnící Sam: dřepí zády ke Karle a ani se po ní neohlédne, ani ji nezaznamená a soptí a skučí a chrochtá; tohle je na odvoz na psychinu! blahopřeje si Karla a již skoro klidně položí dlaň na Samovo roztetelené rameno a zkusí ho i se seslí obrátit k sobě. Nejde to, je přikurtovaný, je přišroubovaný, je přivařený či co. A tak ho obejde a konečně mu může vítězně pohlédnout do obličeje: Končíme, kámo!
   Končíme, kámo, oznámí mu, a vlastně ji příliš nepřekvapí, když uvidí, co uvidí. Když uvidí Sama spoutaného dráty a dokonale propojeného se svými přístroječky, Sama krabicovitého a klávesnicovitého, páčkovitého a displayovitého, Sama s reproduktorky vrostlými do slechů a mikrofonkem implantovaným do pysků, Sama s caplíky místo pazourů, Sama s blikajícími, kmitajícími číslíčky v čtvercových skleněných zorničkách.
   The hip hop end! sdělí mu takřka soucitně a jemně vytáhne hlavní přívodní šňůru z elektrické zásuvky. Áááách! dozní Inferno s úlevným zašuměním. Samovy zářící kontrolky vyblednou, numera doplanou a v domě se rozhostí absolutní, andělské, rajské ticho. Jsou oba volní. Jsou volní. Karla i Sam.
   Sbohem, rozloučí se Francová s právě skonavším sousedem; diskrétně vypnout lampy v pokoji i předsíni a pietně za sebou přivřít zdemolovaná vrata -
   A včil hurááá za spaseným Donem Giovannim! Hurááá k načatému Dílu! Hurááá k sobě! Hurááá! Hurááá! Hurááá!
   A o pět minut později usednout k vlastnímu PC, láskyplně stisknout spínač a radostně se zaposlouchat do známého stařeckého bručení - obejme očima propálený černobílý monitor a zamilovaně pohladí ohmatanou klávesnici... A pak lehoučce zarejduje hlaďoučkou, obloučkou, trošku špinavoučkou myší po ošoupané gumové podložce a její dychtivá dlaň tak měkce a přirozeně splyne s tím obratným oválným plastovým tělíčkem a její prsty tak plavně a samozřejmě přecupitají po drobných, šikovných, pružných čudlících s písmenky a značkami... A poté slavnostně ukáže šipkou na soubor Dyadic.doc a vzápětí se již černé litery počnou poslušně klubat na šedivé ploše obrazovky, věta za větou, řádek za řádkem, stránka za stránkou... A jednou, jednou, jednou se snad Karla prohloubá, propachtí a proklapkuje až ke Své Závěrečné kapitole, až ke Svému Shrnutí, Anotaci, Resumé, a bude po všem, ach bude po všem, po všem, po všem... A kompletní, dohotovený, žádného nakladatele nezajímající Dyadic.doc bude uložen k věčnému, nerušenému spánku na tenoučkých označených disketkách - ano, jednou, jednou, jednou se snad i PhDr. Karla Francová zdárně prodere, protrápí a proklepe k onomu slastnému slovu, k onomu vysvobozujícímu, vykupujícímu, přesladkému slovu: KONEC.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]