Blues je, počítám, tak běžný pojem, že jej není třeba snad ani vysvětlovat, a přece pozornější pohled na tento žánr, mající blízko k poezii právě tak jako k hudbě, ukáže, že věc není tak jednoznačná. Předčasně zesnulý Robert Palmer této hudební formě věnoval knihu OPRAVDOVÉ BLUES (nakladatelství Dokořán a Argo v edici Aliter Praha 2006, s. 294).
   Oním »opravdovým« blues myslí autor především blues, jak se zrodilo a vyvíjelo v okolí New Orleansu, kde se zajímavým způsobem střetávaly ekonomické zájmy bílých a černých Američanů již od doby příchodu prvních osadníků. Samozřejmě, černí byli určeni pro práci na plantážích, bílí byli pány. Zhruba od tohoto časového rozmezí začíná autor pojednávat o svébytné hudební i básnické kultuře oblasti zvané Delta, která však se v čase americké občanské války teprve začínala kultivovat. Byla totiž hustě zalesněná a začala přitahovat kapitál až po válce z let 1865-67. Černošské obyvatelstvo Delty se zabývalo mýcením porostů a pěstováním bavlny.
   Hned na prvních stránkách knihy vedl autor zajímavé sondy do ekonomiky této oblasti a popsal i zajímavosti pohybu pracovních sil. Věci ale nebyly vždy úplně jednoznačné; když se ve městech vyskytl teror a lynčování, jako pachatelé byli většinou označováni chudí běloši, zatímco plantážníci si často »své« černochy chránili. S vybudováním železnice se dostalo doslova na dosah velké město Chicago, do kterého také proudili četní Jižané.
   Novější dějiny této oblasti však začínají až na přelomu 19. a 20. století a vývoj blues se od poměrně skromných počátků soustřeďuje k osobě McKinleye Morganfielda, zvaného Muddy Watters. Tomu patří také zásluha o rozvoj jižanského blues. Zapadalo dobře do doby pracovních písní, tanečních zábav, činnosti prvních sběratelů a pokusů popsat neobvyklou hudební kulturu, která sahala svými kořeny do afrického Pobřeží otroků a na území Angoly.
   Palmer se zabývá obecnými znaky této kultury, ale poukazuje i na zvláštnosti, dané třeba již zpěváky užívanými strunnými nástroji. Pro zajímavost: na jihu bylo dlouho zakázáno používat dechové nástroje a bubny. (Otrokáři měli obavu z případných signálů ohlašujících povstání).
   Kniha má velmi rozmanitý a pestrý obsah a autor v předmluvě poukazuje, že sám by ji bez pomocníků ani nemohl napsat. Pro českého čtenáře představuje rozsáhlé možnosti nových poznání; v knize se jen mihne u nás z dřívější doby poměrně dosti známý básník Langston Hughes, ale blues zná velké množství jedinečných postav, které jsou v textu charakterizovány. Stojí proto rozhodně za to zamyslet se i nad autorovými poetickými slovy v samotném závěru knihy: »Jak velká myšlenka se může ukrývat v několika krátkých řádcích básně? Jak mnoho z historie se dá předat stisknutím jedné struny na kytaře? Myšlení celých generací, historie každé lidské bytosti, která pocítila blues padat z nebe jako déšť.«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]