Muži od jednoho stolu
Člověk se nestačil po 17. listopadu 1989 divit, k jakým překvapivým lidským proměnám začalo na každém kroku docházet. Vzplanuly ohnivé vzpoury i mezi někdejšími kamarády. Několik dnů před tímto dnem jsem vešel spolu se svým redakčním kolegou Ing. Josefem Ondrouchem do restaurace Klubu novinářů v pražské Pařížské ulici. V té budově jsme měli ve čtvrtém patře redakci Světa v obrazech. Něco jsme právě v podvečer domlouvali, když jsme přišli do lokálu nahlédnout, zda neuvidíme nějaké své známé. U jednoho stolu tu seděla zcela zvláštní sestava. Byli to muži z Prognostického ústavu ČSAV. O nich panovala i mezi námi pověst legend. Náhle jsem spatřil, že mezi muži z „prognosťáku“ z Václavského náměstí sedí u stolu i náš dobrý známý, někdejší redaktor ČT a Květů Zdeněk Jirků, pozdější náměstek ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Ten nás pozval ke stolu, kde sedělo několik mužů. Já sám jsem žádného osobně neznal, jeden z nich mi připomínal bájného svatého Petra z Effelova Stvoření světa, svatého muže z nebeského obláčku. Vzhledem k tomu, že Zdeněk bydlel údajně v jednom domě, v němž bydlel po svém přestěhování ze Zahradního města i Miroslav Štěpán, předávaly se u stolu zajímavé informace. Pili jsme bílé víno, jazyky se nám všem rozvazovaly. Největší úctu vzbuzoval prošedivělý muž se stříbrnou hlavou. Všichni mu říkali uctivě „pane profesore“. Později mi bylo jasné, že jsem seděl aspoň jeden večer s profesorem Valtrem Komárkem i se všemi pozdějšími „muži 17. listopadu“. Bylo to příjemné rozmlouvání.
Protože jsem člověk, který po celý život nesnáší servilitu a podlézání šéfům, zůstal mi nakonec v paměti hlavně jeden jediný, kromě Zdeňka Jirků a Valtra Komárka. Byl to Vladimír Dlouhý. Trochu mi připomínal Mirka Dušína z Foglarových Rychlých šípů.
Za několik týdnů, když „spadla klec“, jsem navštívil Zdeňka Jirků přímo v kancelářích Prognostického ústavu. Byli tam skoro všichni z restaurace Klubu novinářů. Navíc ještě Miloslav Ransdorf. „Jednou budeme spolu dělat noviny pro nezaměstnané,“ pokynul mi přátelsky Zdeněk Jirků. Více jsem se pak s nikým ze slavných postav nesetkal.
Asi po čtyřech letech byl v České televizi večerní pořad, něco jako: Co dnes dělá a jak žije profesor Valtr Komárek? Na obrazovce defilovali všichni „muži 17. listopadu 1989“ z Prognostického ústavu ČSAV, kromě Jirků a Ransdorfa. Jeden se už tenkrát živil prodejem jízdních kol, druhý dělal kariéru v KSČM. S úctou a uznáním všichni o profesoru Valtru Komárkovi mluvili a přiznávali mu jeho zásluhy. Vladimír Dlouhý byl jedinou výjimkou, neuznal Komárkovu roli v polistopadové politice a soudil, že do politiky neměl vůbec nikdy vstupovat. Bylo to již hodně dávno poté, kdy Vladimír Dlouhý k všeobecnému údivu jako komunistický ministr Čalfovy vlády oznámil, že z KSČ vystupuje. Později přiznal, že do KSČ vstoupil kvůli odbornému růstu, kvůli možnosti získat stipendium na zahraniční škole, zkrátka nikoho nenechal na pochybách, že to bylo z čistých kariéristických pohnutek. Připojil se k těm, kteří krátce po 17. listopadu 1989 zahazovali stranické legitimace a převlékali svá saka. Později změnil tento ambiciózní muž i tričko své nové politické strany. Vstoupil do Občanské demokratické aliance a běžel štafetový běh za novou kariérou. Držel dietu, zhubl, rozvedl se, pořídil si vizážistu a stal se mediálním mužem, nejoblíbenějším politikem České republiky. To všechno by mi bývalo zcela lhostejné - jenže, jak bylo možné, že v nové době zaujal k profesoru Valtru Komárkovi již zcela odlišný postoj, než jaký míval ještě nedávno?
Ač to nemám ve zvyku, tenkrát jsem sedl a napsal jsem Vladimíru Dlouhému dlouhý dopis. Chtěl jsem od něj vědět, jak se z lokaje může stát suverénní protivník? Ač jsem svůj dopis svěřil doporučené poště, nikdy mi neodpověděl.
Když se na Strahově otevírala skalní vinárna „Peklo“, potkal jsem Dlouhého na večerní procházce cestami po kouzelných místech staré zlaté Prahy. Odvinuly se mi obrazy Dlouhého tváře z Klubu novinářů před listopadem 1989, z předvolebních tribun a plakátů po roce 1990. V poslední době se mi opět stále častěji zjevuje tento muž na obrazovce v plné kráse - jako bývalý mistr průmyslu a obchodu. Zjišťuji, že je nyní „teoretickým specialistou“ na problematiku globalizace světa. Je to pro mne stejně nerozluštitelná záhada, jako když jej miloval celý český národ. V lecčems mi Vladimíra Dlouhého dnes připomínají i dva moji někdejší redakční kolegové z Mladé fronty, dodneška aktivně odhalující včerejšek i rejdy StB, který také sami i s Vladimírem Dlouhým horlivě spoluvytvářeli.
Dostala se mi do rukou sbírka básní Doc. MUDr. Jiřího Abrahama, CSc., Verše z domova (věnováno všem, co nemlčeli, kterou autor vydal coby PF 1999. Jedna z básní výstižně doplňuje předcházející řádky; autor ji nazval Dialektika postkomunistická:
„Dnešní pan továrník / dříve soudruh veliký / káže o demokracii / z rudého / zbylo jenom právo / z mladé fronty / dnes / jsme na scestí / ve výprodeji etiky / z lidí jsou voliči / z poslanců děvky / z dětí / kdo ví / kdo ví / Demokracie neochotných učňů / květina bez vůně / Ušmudlaná pravda / nikomu nechybící / bez milování láska / a není k mání / není v módě / zato tunelování / Po mobilizaci mas / Klaus se Zemanem sbratřili se zas / stali se debily / z těch / kdo je velebili.“
Z dvojdílné knihy Jak jsem je potkal (postavy a figurky) Akcent Třebíč, 2001, str. 47-49
P. S.
Předcházející řádky z mých dvou knih návratů spatřily světlo světa před jedenácti lety. Jejich obsah vykvetl ještě dříve, před lety třiadvaceti. Nyní jsem si přečetl v českém denním tisku, že jako pravicový expolitik by mohl Vladimír Dlouhý získat sympatie i voličů ODS ve svém boji o prezidentský úřad. Pro českou veřejnost se stal v devadesátých letech, kvůli krachu kladenské Poldi, jedním ze zářných symbolů privatizačních afér. Snad se nenaplní moudrost, že odvážnému štěstí přeje; u nás bych se jejímu naplnění vůbec nedivil. Dlouhý oznámil, že peníze i podpisy se najdou!
ZH
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |