Sotva si lze představit příběh obyčejnější: příběh muže, zamilovaného do hezké ženy opravdověji a trvaleji než ta žena do něho; příběh srdce vždy znovu se upínajícího k naději v návrat lásky, i když „pravda se do očí dívá“ a rozum ví až příliš jasně, že „mezi námi vše za své vzalo“. Příběh nevyléčitelného (a v očích vyznavačů hesla „užít si to“ jistě pošetilého) rozhodnutí uchovat si někdejší milou v paměti „mladou, hezkou“ a vskutku kdysi milou („zůstaneš mou největší láskou“) byl by banální až běda, nebýt vyprávěn s tak odzbrojující a bezbrannou prostotou, která se nebojí vystavit se posměváčkům.
   Sotva se může českému čtenáři veršů nevybavit podobná dvojice beznadějně zamilovaného a rozmarné milenky, příběh rytíře des Grieux a Manon Lescaut, jak ho známe z Nezvalovy dramatizace galantního románu abbé Prévosta. Sladká Manon byla „hříšná světice“, „Manon bídná, Manon nevinná“; tady je vypravěčova milá láska „jediná, sladká, svatá“, přitom „anděl padlý“, a vypravěč se její vinou ocitá „na pokraji pekla“; „Manon je dítě Manon je plavovláska“, a tady si milá vypravěčova pročesává „plavé vlasy“; Prévostova a Nezvalova Manon ráda přijímá dary, zde vypravěč doufá v milé posezení“ s nevěrnicí, „až nabaží se jmění“.
   Komu by snad připadalo, že dvojici plačtivého rytíře, „zmoklé slepice“, „špatného hrdiny“, a lehkomyslné Manon dosazuji do pozadí posuzovaného příběhu vypravěče, jehož nutí vzpomínání na nestálou milou „občas smutkem plakat“, jen proto, že jsem zatížen svým celoživotním nezvalovstvím, ať si laskavě povšimne už ve druhém čtyřverší klusajících koní s kočárem; kočár s koňmi, příp. kočím se připomíná ještě třikrát, ve čtyřverší pětadvacátém a pak čtyřicátém pátém a šestém; ten povoz lásky unáší čtenáře k slavnému příběhu z osmnáctého století zcela přímo a spolehlivě.
   Ale nemylme se: zpověď naivního nešťastníka lásky příliš rychle a zřejmě nenávratně už minulé není slovesně ani trochu naivní, obyčejná a už vůbec není banální; a rovněž není odvozená. Právě naopak, autor příběhu, napsaného „během noci z 25. na 26. dubna 2010“, Daniel Strož, zde mimoděk snad už i zaslepeným prokazuje, že není jen doposud zdaleka nedoceněný nakladatel jedinečné Poezie mimo domov a jasnozřivý publicista i úspěšný poslanec Europarlamentu, ale že je to i básník, a možná především básník. Neboť jenom básník dovede proměnit vodu až trapně běžného a už před ním skvěle ztvárněného příběhu ve víno zkazky z tisíce a jedné noci, zde jedné dubnové noci z roku dva tisíce deset.
   Strožova knížečka, monolog TA CHVILKA MI Z MYSLI NEUNIKLA (jako 12. sv. edice Báseň na sobotu ji vydala Zdenka Brožová, Periskop, Hluboš 2010, 64 s. s fotografiemi Františka Dostála) je napsána deseti a devítislabičnými verši sylabotónickými, převážně sestupnými (tak se říká verši začínajícímu slabikou, na níž je přízvuk), rytmicky místy jakoby nepravidelnými, uvnitř rozmanitě členěnými, s rýmy v převážné většině ženskými, dvojslabičnými (ačkoli střídání sudoslabičných a lichoslabičných veršů se obvykle pojí se střídáním ženských a mužských rýmů), tu objevnými (rýmové echo: o incestu : cestu), tu často provokativně jakoby ledabylými (nekonečna : mračna, láskou : deskou), ve skutečnosti rafinovanými („vadné“ souznění láskou-deskou paradoxně bere levnému gramatickému rýmu jeho láci). To vše vtiskuje skladbě složené ze 49 čtyřverší (každé z nich má i svůj název, jimž je začátek prvního verše) punc působivé neumělosti.
   Klíčem ke smyslu a poslání té zdánlivé neumělosti je verš „Znovu jsem k tobě doklopýtal“; Strož vepsal dominantní vypravěčův pocit přímo do poetiky jeho vyprávění; vyprávění o klopotné cestě po stopách ztracené lásky. A ještě významuplnější je způsob, jak se všech devětačtyřicet čtyřverší skládá jedno ke druhému v sugestivní celek: poslední verš každého z nich se stává prvním veršem čtyřverší následujícího. Dávno se ví o působivosti opakování posledního slova (nebo posledních slov) jedné sloky (nebo jednoho verše) na začátku sloky (nebo verše) následující(ho). Takovému opakování přes předěl meziveršový nebo mezistrofní se v poetikách říká epanastrofa nebo palilogie; konstatuje se, že je to skladebný prostředek běžný v poezii epické a lidové; a vypočítávají se jeho přednosti: zpomaluje děj v zájmu epické šíře, významové gradace, důrazu na detail, ale i navozuje dojem organického navazování motivů, jejich srůstání v živý organismus.
   Strožovi se díky rozvinuté palilogii (opakuje verše celé, jako je tomu v cyklickém věnci sonetů), díky epanastrofě jako základnímu způsobu výstavby celku daří, po čem milenci odjakživa touží: zastavovat čas, prodlužovat chvíle štěstí, a když je láska tatam, prodlévat aspoň ve vzpomínce u chvilek milostné závrati („Dávalas pocit nekonečna“, „Neohlížet se na pasanty“), ale také se masochisticky vracet k mučivým otázkám („Co v lásce je hodně, co je málo?“) a trápit se („Pověz, tak moc ti záleží na nich?“, „Lžeš mi, ani se nezastydíš“).
   Strožovo básnické umění je nenápadné, jeho epika se nerozbíhá do šíře, jde do hloubky. Tato jeho Osudová (i v tom jasná reminiscence na Manon, na des Grieuxovo „Manon je můj osud / Manon je všecko co neznal jsem dosud“) končí čtyřverším: „Ty chybíš mi prostě. Nevím, jak dál, / pozdě litovat, pozdě se kát. / Osud mi víc štěstí už nedopřál... / Stalo se jen, co smělo se stát?“ Banální rezignační pravda pravívá, že se stalo, „co mělo se stát“; Strož žije život a lásku nikoli smířeně, ale dramaticky: místo „mělo“ řekne „smělo“ a na sám konec vepíše otazník. Kočáry s koňmi prozrazuje romantický rodokmen lásky, motivy mobilu a Černobylu situuje do tvrdé dnešní reality, rýmující se „s tvrdostí tvou zapeklitou“.
   Napsal příběh, který nám z mysli jen tak nevymizí. Už pro to naléhavé a obecné přání nadosobního dosahu, touhy „být k sobě kousíček blíž“. A jen tak mimochodem stvořil rozvinutím umění palilogie i novou, dalšího života schopnou lyrickoepickou básnickou formu; palilogickou baladu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]