Slovo hrdina používáme často. Mluvíme o hrdinech sportovních utkání nebo sledujeme filmy a seriály, kde se to statečnými hrdiny jen hemží. A přece mám pocit, že tito naši hrdinové jsou umělí, že vlastně žádného skutečného hrdinu neznáme, ba co víc, ani znát nechceme. Vždyť kdybychom jej znali, nepřipadali bychom si ještě obyčejnější a bezvýznamnější, než se cítíme? Nebylo by setkání s nefalšovaným hrdinou rakví pocitu vlastní důležitosti? Naštěstí sami opravdu stateční a ctnostní lidé nám dělají naši tuctovost snesitelnou, protože svoje hrdinství, na rozdíl od hrdinů falešných, na odiv nedávají a o slávu nestojí.
   Přes to, co jsem právě napsal, bych chtěl říct pár slov o jednom statečném muži. Kulatá tvář šestačtyřicetiletého Itala Carla Urbaniho, oči posazené daleko od sebe a prořídlé vlasy ho na první pohled nijak neodlišovaly od nás průměrných a navíc nehezkých. A přece byl tento lékař jiný. Ještě nedávno jsem myslel, že příběh Carla Urbaniho nemůže patřit do naší doby, že patří do časů před více než stoletím, na úsvit dějin mikrobiologie a moderní medicíny.
   28. února letošního roku kontaktovali lékaři Vietnamsko-francouzské nemocnice v Hanoji místní pobočku Světové zdravotnické organizace. V nemocnici byl hospitalizován obchodník, u kterého se rozvinul neobvyklý virový zápal plic. Lékaři si mysleli, že jde o případ ptačí chřipky, ale chtěli se o tom ještě s někým zkušeným poradit. Do nemocnice byl vyslán specialista na infekční nemoci, Carlo Urbani. Během pár následujících dní mu bylo jasné, že jde o velmi vážnou věc, o infekci dosud neznámým a velmi nakažlivým virem vyvolávajícím příznaky těžkého dechového selhání (známého později pod akronymem SARS). I přesto, že nemocnice přijala přísná opatření, nemocných rychle přibývalo. Navíc z prvních 60 nakažených tvořil celou polovinu nemocniční personál.
   Carlo Urbani poznal, že nemocnice samotná není s to situaci zvládnout. 9. března se proto sešel s představiteli vietnamské vlády, aby je přesvědčil o nutnosti razantních protiepidemických opatření a o povolání dalších specialistů ze zahraničí. Co Carlo Urbani navrhl, bylo přijato. Právě díky jemu a jeho nasazení bylo v Hanoji a celém Vietnamu zachráněno množství životů. Úspěšného zastavení epidemie se ale Carlo Urbani nedožil. 11. března cestou letadlem do Bangkoku pocítil první příznaky nemoci. Po přistání nedovolil, aby se k němu kdokoliv přiblížil, a osamoceně čekal na sanitu. 29. března, tři a půl roku poté, co jako člen delegace Lékařů bez hranic přebíral v Oslu Nobelovu cenu za medicínu udělenou této organizaci, zemřel.
   Carlo Urbani byl obětavý, pracovitý a lidský. Přesně tak si hrdinu představuji já.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]