Když jsem se probudil do šestého července roku 2007, do státního svátku ČR, do dne památky upálení Mistra Jana Husa v Kostnici, byl jsem udiven obsáhlým rozhlasovým dialogem Jaroslava Jíry s ostříleným Karlem Hvížďalou. Klábosili spolu o nedocenitelném významu Václava Havla pro přijetí České republiky do NATO a do Evropské unie. V podstatě nešlo o nic jiného než o vyjevení Havlovy nebetyčné velikosti pro naše včerejší i příští osudy.
   Vykladačů v podobné tónině se jistě objeví u nás postupně mnohem více a budeme se ještě moc a moc divit. Nevěřícně se budeme, s během proudícího času, plácat do kolen a do břicha, a usmívat se, jak to tenkrát ve skutečnosti bylo.
   Zjistil jsem, že v tomto neobvyklém světle vykladačů učení a písma bledne dnes i poměrně "vysoké výzkumné světlo" občanské popularity Václava Klause.
   První, dlouho předem formovaná legenda vyrostla ve světle ramp bohaté buržoazní rodiny - s vychovateli, chůvami, kuchařkami, řidičem, zahradníkem, domem, statkem, dospívající v rozporech zmítajících se dějinných vánic, formovaná pohledem seshora dolů.
   Hodně moc se od něho už od počátku lišila osoba druhá, nikoliv legenda, formovaná v rodině obyčejného účetního se vzorky čísel, bližší střednímu stavu. Ztvárnila v sobě spíše pohled zdola nahoru.
   Kolik nepředstavitelných nesmyslů v jedné řadě za sebou pronesl na adresu Václava Havla Karel Hvížďala je až neuvěřitelné. Stalo se v den památky Mistra Jana Husa a jeden pochybný fakt střídal fakt druhý: byl to právě on, kdo v kongresu USA ukončil studenou válku, byl to jenom on, na koho Velký bratr dal, když nezaniklo (na rozdíl od Varšavské smlouvy) NATO, byl to on z trojice tehdejších Velkých osobností okamžiku, v jedné řadě hned za papežem (na třetím už tolik nezáleží), podle něhož se věci odbývaly, jedna za druhou v dějinném sledu...
   Tak, jak to má v lidské historii opravdu být - a nikdy jinak.
   Reputaci veřejnoprávního rozhlasu nakonec v Husově dnu roku 2007 naprosto dokonale zachránil Dr. Zdeněk Mahler; nebýt jeho a několika reprízovaných pořadů, musely by mne hanba a ostuda fackovat... Mahler ve své vynikající analýze ukázal dějinnou pravdu. Teprve po jeho brilantním vystoupení jsem si uvědomil, proč se v Čechách proti velikosti Jana Husa staví po staletí vždycky jenom obyčejní trpaslíci, aniž tím jeho velikost jakkoliv utrpěla.
   O české televizi nemíním příliš rozvláčně psát; jenom chci stručně poznamenat, že za všechny to odnesl v Magazínu Dnes MfD národní umělec Otakar Vávra, odsouzený za četné své filmy, ale také hlavně za Jana Husa, ztvárněného národním umělcem Zdeňkem Štěpánkem. Neznámý autor o Otakaru Vávrovi mj. napsal:
    "...politický a filmový chameleon Vávra, až do roku 1989 člen KSČ, natočil film, který zcela vyhovoval ideologickým požadavkům strany a zfalšoval historická fakta. Když se díváte na Jana Husa podle Vávry, máte pocit, že to nebyl žádný kněz a bojovník za očistu církve, nýbrž razantní sociální reformátor, ba přímo revolucionář, žádný náboženský trpitel, ale vůdce vykořisťované chudiny proti pánům, bojovník za sociálně spravedlivou společnost. No ano, Vávra nám předložil jakéhosi prvního, ještě neuvědomělého komunistu. Hus zatím neví, že jednou budou na světě komunisté, ale kdyby žil, určitě by k nim patřil."
   Proboha svatého, co zítra napíše ostře zašpičatělá, proradná a klamná, pravdu urážející česká tužka o Ježíši Kristovi a o jeho křesťanském myšlení, přinášejícím nejenom radost, ale i utrpení, bolest a smrt?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]