Okurky mám rád odjakživa, okurková sezona k nim patří. Jak by také ne. Slunce se tetelí jako divé na obloze, novináři nemají o čem psát, do čeho píchnout, tak zkoumají, jestli náhodou včera v podvečer nepřistálo UFO nedaleko Stonehenge. Objevují se zcela ověřené zprávy, že pod cholínským mostem se objevil obrovský masožravý bílý sumec, stahující do hlubin stříbropěnné Vltavy všechny plavce i neplavce pojištěné u těch nesprávných pojišťoven. Dokonce i na Šeberáku se před setměním vynořují z vod prapodivné bytosti. Mnozí přísahají, že na vlastní oči viděli zpívající nymfy! A kdyby jenom to: noviny jsou plné varujících článků před novými povodněmi. Stačí si to rozházet s paní přírodou, pokrývat zem raději betonem a asfaltem, byť tím nejkvalitnějším z Albánie, a na novou pohromu je zaděláno.
   Okurkové plantáže také stojí ze zhlédnutí! Koho by nelákaly indické okurky dlouhé až dva metry, hadovky nejrůznějších tvarů, báječné salátovky k nakousnutí, přerostlé nakládačky?
   Nebo snad nefalšované ocakovačky na návsi během obděnické pouti? Jen nejkrásnější a nejchoulostivější místní krásky si lepí plátky okurkových slupek na své bílé nosíky, aby nedoznaly úhony.
   Během okurkové sezony stojí za povšimnutí i dozrávající borůvky, vůně sena, obyčejné rybníky i ty nebeské, okolo nichž se povalují ti, kteří zrovna nepospíchají na břehy bývalé Jugoslávie či na pláže Karibiku. Vzpomínám si, že za našich dětských let nikdo okurkovou sezonu ani neznal. Dělali jsme s dědou v lese dříví na zimu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]