Ach, mládí...
   Jak rychle minulo! Najednou je pryč a ani se neohlédne.
   Lidský život pádí příliš zběsile, sotva se člověk vybatolí z peřinek, už po něm něco chtějí, už ho zahrnou nejrozmanitějšími povinnostmi a člověk nemá chvíli času, aby se zastavil, nabral dech a rozhlédl se kolem sebe, aby důkladně prozkoumal místo, na kterém právě stanul.
   Člověk nemá na nic čas.
   A ti dnešní mladí!
   To už dávno není ono. Jací my jsme to bývali junáci! Samý smích a samý cval, tolik ušlechtilých činností - bože, kde jsme na to všechno vlastně brali čas? Ale on snad ani ten čas nebyl tehdy tak ztřeštěný, zběsilý a divoký jako ta dnešní mládež! Nevychovaná, vzpurná, domýšlivá, bezohledná, necitelná, neposlušná, zahleděná sama do sebe.
   Jen prosím vás neříkejte, že tomu tak bylo vždy. I za časů Sokratových a Aristotelových si staří stěžovali na mládež. Vždy ji haněli, kritizovali a zostuzovali. Neboť mládež má vždy tu výsadu, že popírá zkušenosti svých otců, aby na jejich místo dosadila zkušenost vlastní, která jediná je životaschopná, pravdivá, ona jediná má právo na život. Jenom ať mladí pochybují o starých pravdách, ty už neotevírají cestu vpřed. Ať se mladí bouří proti zavedeným pořádkům, je to jediná možnost, jak je svrhnout, zlikvidovat a nastolit pořádky nové, životaschopnější.
   Často se hovoří o idejích.
   Ale co s těmi novými idejemi svedou staří a letití harcovníci?
   Každá doba má své hrdiny. Jenom ať si je pěstuje a hýčká, oni přece jednou vystoupí na výsluní a vtisknou světu novou tvář. Je to jejich skutečné a pravé poslání. B. Engels ve své stati o Innemannovi píše: »Mladistvé síly se daly do pohybu a mladistvé nálady zavládly. Není tomu s naší epochou právě tak? Stará generace vymřela, mládí se zmocnilo slova. Na dorůstajícím pokolení závisí více než kdy jindy naše budoucnost, poněvadž ono bude muset rozhodnout rozpory, jež se tlačí stále výš. Staří si sice hrozně naříkají na mládež a je pravda, že je velmi neposlušná, nechte ji jen jít vlastní cestou, sama si najde směr a ti, co zbloudí, jsou tím sami vinni. Neboť pro mládež máme zkušební kámen v nové filozofii; jde o to prostudovat ji a přitom neztratit mladistvé nadšení. Kdo má strach z hlubokého lesa, v němž stojí zámek ideje, kdo se mečem neprobije a polibkem neprobudí spící princeznu, ten není hoden ani jí, ani její říše, ten může jít a stát se venkovským pastorem, kupcem, asesorem nebo čímkoli, oženit se, plodit děti se vší bázní boží, ale století jej neuzná za svého syna.«
   Každá nová generace má ten úkol: musí bořit modly, které se už přežily, a prosekávat nové cesty, po nichž doposud neprošel nikdo před nimi. Na takových územích ovšem čekají neprostupné močály a bludné kořeny, je třeba vyznačit cesty nové a stanovit směr. Právě to je výsadou nové generace. Jedině tak je možno otevřít dveře k novým poznáním, k novým světům a k novým zítřkům.
   A tak se nezlobte, když jsou mladí lidé neposlušní a vzpurní. Hledají svou cestu. Je to jejich právo i povinnost.
   Bez hledání by nebylo bloudění, ale ani cesta dál. Cesta dopředu.
   Do budoucnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]