GIOVANNI GIUDICI

   Verše co patří do roku 1958

   Přirození co ukrývá je blond a dorůžova.
   Lstivě se směje severská kráska
   Jak Apollón Vejský
   Nemá
   Co by k čemu řekla
   Kde ji ovál
   Vítr zleva i zprava tam teď odpočívá
   A kolem bezmála lhostejný osud se vrtí.
   Kuráž milostná iniciativa
   Jsou jenom strach ze smrti.


   Butterfly's kiss

   Na líci něžné polechtání
   Tvých dlouhatánských černých řas
   Z rodinné sibiře vysvobodilas
   Své zurážené mládí:

   Butterfly's kiss - polibek od motýla
   V jiném jazyce mi to pak vysvětlili
   Není to pravda že jiní jej vymyslili
   S míčem hrála si co Nausikaá má víla

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT



   Na ligurském břehu Středozemního moře leží město Lerici. Tam v roce 1822 utonul v moři anglický básník Shelley. Když ho moře vrátilo, jeho přítel Byron vyňal z mrtvého těla srdce a vložil je do olověné schránky. Tělo pak spálil na břehu na vyplaveném chrastí. Místo se dnes jmenuje Záliv básníků.
   Nedaleko Lerici, vysoko nad mořem, je osada Le Grazie, kde se narodil básník Giovanni Giudici. Po dlouhém putování po Itálii (pracoval v Ivrei, v Miláně a v Římě) se vrátil do svého rodiště, aby tu letos v létě oslavil svých osmdesát let. Z okna se dívá na moře, ve kterém se utopil Shelley, a třeba si říká, že se dá tonout i v moři, jakým je poezie. Na rozdíl od obou anglických romantiků je však jeho poezie neromantickým, ironickým i udiveným komentářem vlastního života.
   Spolu se Sanguinetim je dnes největším italským žijícím básníkem. Vydal řadu básnických sbírek (Život ve verších v roce 1965, Beatrici v roce 1972, Neduh věřitelů v roce 1977, Restauraci mrtvých v roce 1981, Salutz v roce 1986, Bezbožné hvězdy v roce 1996, Večerní kacířství v roce 1999...). Navštěvoval rád a často Prahu a Čechy, v roce 1969 mu u nás vyšel v překladu výbor z poezie Ta Bovary jsem já a v roce 1978 Autobiologie.
   Názvem jedné své sbírky Jak dlouho by ještě Giovanni chtěl být naživu jakoby si Giovanni Giudici položil tutéž otázku. Setkávali jsme se v Bocca di Magara, nedaleko Giudiciho bydliště, a večeřeli v restauraci našeho společného přítele Maria Guelfiho. Přál bych si, aby si Giudici přál setrvat tu ještě hodně let a aby jich ještě opravdu hodně bylo. A aby poslední naše večeře nebyla večeří poslední.

   ZDENĚK FRÝBORT

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]