Již nikdy se nevrátí to první zavolání. Koho, proč a kam jsem to tehdy volal? Kolikrát a proč jsem volal v životě? Nekonečné hovory po drátech. Slova běžela krajinami jako tajemní postilióni se vzácnými dopisy. Kdo první okřídlil slovo? Kolikrát jsem proklínal Reisse i Bella, že to vynašli. A kolikrát jsem jim blahořečil. Jak nám zjednodušili i zkomplikovali život. Jak mi to zkomplikovalo život nepostižitelnými rozkošemi. Škoda, že paměť si již nevybaví ten sváteční den, kdy jsem volal poprvé. Ze svátku se stal všední den. Z všedního dne svátek. To když mi odněkud ze zapadlé malé pošty volávala moje maminka.
   A pak přišel docela jiný, mladý, ženský něžný hlas v telefonu. První světlý hlas v temnu noci života. Neuchopitelný hlasový sen. Freud by to měl analyzovat. Představa hříšnosti v kráse a krásy v hříchu. Celý život si mne Eros vedl pěkně za ruku: »Pojď, neškubej se a neutíkej mně!«. A teď jsem dostal dar telefonu. Ten přístroj je sexus s podmanivým ženským hlasem saxofonem. Sexofonem. Vynález představ které nikde nezačínají, nikam nevedou, nikde nekončí. Zpočátku jsem vnímal ten ženský hlas a jeho slova jako něco prostého, hezkého, jistě i slavnostního, ale pouze jen jako rozhovor, sdělení schůzky, oznámení, výměnu slov, názorů, návrhy i odmítání, přísliby i naděje, zklamání i nečekané radosti. Později vracel hlas celou hloubku tohoto vztahu. Vše jsem si mohl, chtěl - ne: musil zcela podrobně představit. Kadence hlasu a černé dlouhé rozpuštěné vlasy na druhé straně drátu, spuštěné tam přes sluchátko, jsem cítil a doslova držel v ruce u mého aparátu.
   A telefon beznaděje - kdy mlčel tichem a pak zase když se přihlásil vyzváněním a uklidňujícím hlasem nejbezpečnější linky důvěry. Telefonní hovory s ženským hlasem - nejjemnější subtilnosti života. Představivost představ. Lze prožít vše neurčité, sugestivní, intuitivní, nedefinovatelné, neopakovatelné, nepoznatelné. Jako když k vám přiletí barevná zvuková bublina a žasnete nad její podmanivostí. Bublina stoupá a proměňuje se v duhu, civíte na ni v ohromení. A náhle nečekaně, krutě, strašně krutě zmizí. Infantilní představy krásy jsou neřestné nepoznáním. Nikde se nerozvíjí sexus tak tajemně jako v dítěti. Hle, co vše podnítí a rozvine magický ženský hlas v telefonu. Infantilita se tak posunuje až do dospělosti. Nevinné dětské hry a dojmy se přeladí na docela jinou vlnu. Již dávno nejsme děti a nepouštíme si bubliny, ale stále milujeme hru na duhu, kdy si ji sami uděláme, najdeme, napršíme si a pak se díváme, jak se klene přes celé nebe našeho života. Duha věčné hry. Telefon jako vyvolávač nepředstavitelných představ...
   Volání. Hlasy. Objevné a ztracené a znovu objevené hlasy. Tisíce hlasů, tisíce volání, tisíce představ. To vše vede k branám blázince. Dívám se na telefonní přístroj před sebou. Jsem mu vděčný, že teď nezvoní. Že nepřináší žádné dotyky známa i neznáma, neotvírá žádná rizika imaginárních her. Každá hra traumatizuje - buď v tom dobrém, či špatném slova smyslu. Ale mlčení? Čím promlouvá mlčení? Jaký velký filozof je docela obyčejný, malý a pokorný telefonní přístroj...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]