Samoto, mé věčné jařmo!
   Velké oči mého koně
   i tvé malé, ty má hlavo,
   už se ani neohlédnou,
   nezavřou se ani na noc,
   do daleka třináct lodí
   jako sen jim uplavalo.
   Jsou z nich neúprosné stráže,
   kterým usnout není radno,
   hledí k jakémusi pólu,
   na skalnaté, tvrdé bradlo.
   Tělo mé, v němž vyschly tepny,
   osudu tam vidí na dno.
    Chlapce, kteří v lunách vlnek
   jak na rozích býků plavou,
   zvedly vody podrážděné,
   jež se shlukly v temné stádo.
   Fantastická kovadlina,
   jezdcovo bezesné prázdno,
   zazněla úderem kladiva,
   bezesností koně jeho.
    Koncem června řekli tomu,
   jehož jméno je Amargo:
   "Zporážej své oleandry,
   chceš-li, je to tvoje právo.
   Kříž namaluj na svá vrata,
   podepiš se řádně za to,
   vždyť už zarostou tvé kosti
   brzy jedovatou trávou,
   zanedlouho tvoje boty
   rozežere ostré vápno.
   Stane se to v noci, za tmy,
   v horách s magnetovou lávou,
   tam, kde vody rákos pijí,
   černé vody, spící stádo.
   Dýchej zhloubi svěží vítr,
   který hladí skalní bradlo,
   uč se ležet ruce křížem,
   už ti hrana zvonit začnou.
   Přejde měsíc, přejde druhý,
   tělo bude pochováno."
    Svatý Jakub mával kopím,
   plno mlhy všude spadlo.
   Ticho zvedlo šíji k nebi,
   jako plech je rozřezalo.
    Koncem června protřel oči
   ten, kterého zvou Amargo.
   Koncem srpna je pak zavřel
   navždy, navždycky, až na dno.
   Lidé vážili sem kroky
   pro tu novou podívanou,
   pro toho, jenž přibil na zeď
   samotu, své věčné jařmo.
   V tvrdé římské drapérii
   splývá k zemi čisté plátno,
   aby život, jenž se zhroutil,
   ve smrti už vyrovnalo.

   Přeložil LUMÍR ČIVRNÝ.


   Španělský básník Federico García Lorca (narozený 5. června 1898),
   byl 19. srpna 1936, tedy před 65 lety, zastřelen fašisty.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)