Na začátku padesátých let minulého století se v americké politice velmi výrazně prosadil senátor z Wisconsinu Joseph R. McCarthy. Jeho obludné tažení proti komunismu začalo útokem na státní department, kde podle něho mělo pracovat 205 "úředníků, kteří pomáhají řídit zahraniční politiku a jsou více či méně spjati s komunistickou stranou". Obětí McCarthyho Výboru pro neamerickou činnost postupně přibývalo, v říjnu 1953 oznámila vláda, že ze státních úřadů bylo odstraněno 1456 nežádoucích osob. "Hon na čarodějnice", tedy vyhledávání lidí představujících "bezpečnostní riziko" postupně zachvátil všechny sféry amerického veřejného života, oběťmi čistek se stali slavný fyzik Oppenheimer, přední diplomat Bohlen, z uměleckého světa pak Charlie Chaplin a mnoho jiných. Ve krajně vypjaté atmosféře byli roku 1953 popraveni Ethel a Julius Rosenbergovi za údajné vyzrazení atomového tajemství.
Také ve druhé části rozděleného světa byli v téže době zatýkáni, nespravedlivě obviňování, týráni a popravování nevinní lidé, zde s opačnou nálepkou "nepřátel socialismu". Seznam obětí je mnohem delší než v americkém případě, osudy jsou ještě tragičtější.
Americký dramatik Arthur Miller prožíval tuto temnou dobu - jak sám píše ve svých pamětech - s pocity úzkosti a ohrožení. Byl svědkem toho, jak jeho umělečtí kolegové předstupovali před senátní výbor, jak mnozí z nich podlehli tlaku a v zájmu zajištění své existence denuncovali nejen sebe, ale zejména početné řady levicově smýšlejících umělců.
Miller připouští, že pro napsání hry ČARODĚJKY ZE SALEMU neměl hned dost odvahy, že musel odjet do Salemu a přímo na místě si připomenout atmosféru procesů, které městečko neslavně proslavily na konci sedmnáctého století.
Jeho hra, obnažující iracionalitu vypjatého náboženského fanatismu, se téměř věrně drží záznamů pořízených při tehdejších čarodějnických procesech, protagonistům ponechává i jejich jména. Do popředí však dramatik postavil manželský pár Johna a Elizabeth Proctorových, poctivých a čestných farmářů, kteří nevedou zápas jen za skutečnou pravdu o pozadí procesů, ale především za sebe samé. Nejpodstatnější pro ně je mravní étos, ani jeden z nich se nebojí, že o něm zazní nějaká dílčí nepříjemná informace poškozující jeho pověst, ale než by však zradili sebe, pošpinili své dobré jméno, to oba raději volí absolutní trest. Přitom - podobně jako při "honech na čarodějnice" z mnohem pozdějšího období - často stačilo jediné: veřejné přiznání k čarodějnictví, odsouzení ďábla a jeho spřeženců, potvrzení nové víry. Obviněný mohl být propuštěn a mohl opět vstoupit do společnosti slušných lidí.
Millerovu hru Čarodějky ze Salemu má na repertoáru Slezské divadlo v Opavě. S inscenací, režírovanou hostujícím Františkem Laurinem, se opavští představili na letošní přehlídce České divadlo 2001-2002. Režisér vsadil na kvality hereckého souboru a nechal především jej tlumočit nadčasové poselství dramatu. S rolemi se skvěle vyrovnali Hana Vaňková a Petr Houska, představující manželský pár Proctorových. Na protagonisty příběhu se dobře hodí svým fyzickým zjevem, koncízním a přesvědčivým projevem i schopností ztotožnění se s hrdiny. A mistrovské jsou i výkony Otakara Prajznera v roli pastora Parise a Martina Táborského coby prohlédnuvšího kněze Johna Haleho. Drsnou, mrazení vyvolávající postavu viceguvernéra Dafortha, který vynáší hrdelní rozsudky, s velkým přehledem zobrazil Drahomír Ožana.
Čarodějky ze Salemu jsou hrou o lidské intoleranci, jsou i hrou o mravních kvalitách člověka. Rozhodně mají co říci i padesát let po svém vzniku.
Autor: Vladimír Kolár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)