Ve 21. čísle Obrysu-Kmene připomíná Alexej Mikulášek statí Protichůdci a Blíženci, že na letošní květen vychází stoleté výročí narození Viléma Závady a pětadevadesáté Oldřicha Mikuláška, od jehož úmrtí v první půli července uplynulo navíc rovné dvacetiletí. Nezaznamenal jsem, že by se někde jinde v dnešních médiích těmto dvěma vrcholným českým básníkům věnovali; již proto patří autorovi stati nemalé uznání! Také jeho hodnocení celoživotního díla obou umělců je na úrovni. Jediné, co však musím poopravit, je několik nesrovnalostí v Mikuláškem uváděných bibliografických údajích. Básník Mikulášek totiž nepřestal oficiálně publikovat sbírkou Šokovaná růže v roce 1969, vyšlo mu ještě roku 1974 bibliofilské vydání Utrpení starého Werthera a výbor Básně 1975. Teprve potom ho jeho nechuť angažovat se přespříliš v posrpnovém (tzv. normalizačním) kulturním dění přivedla k částečnému odmlčení, během něhož se však nevyhýbal účasti ve sbornících a almanaších. Již předtím ale vydával i samizdatově, kupříkladu právě sbírku Agogh (edice Petlice, 1972), kterou Alexej Mikulášek řadí omylem až k posmrtnému vydání roku 1989 v Čs. spisovateli. Básníkův návrat do povědomí široké literární veřejnosti se pak konal básnickým výborem Červenec (1980), po němž následovala ve stati již správně uváděná řada titulů, a to v podstatě až do roku 1990.
   K Mikuláškově básnické sbírce Agogh, považované často za jeho dílo stěžejní, se musím několika větami vrátit. Její samizdatová podoba mi totiž byla předlohou ke knižnímu vydání v mém mnichovském nakladatelství PmD, a to v roce 1980, u příležitosti oslavy básníkových sedmdesátin. Vyšla v ediční řadě poezie Meritum, v nákladu číslovaných tří set padesáti výtisků (kromě odlišně značených padesáti výtisků tzv. recenzních, jejichž část byla určena k propašování autorovi do ČSSR). Je dlužno zároveň poznamenat, že tato sbírka byla poněkud zkrácenou samizdatovou variantou, zatímco vydání, které čtyři roky po básníkově smrti k tisku v Praze připravil Zdeněk Drahoš, se naopak značně rozrostlo v poměru k oběma předešlým verzím. Pod názvem Agogh vyšly tedy celkem tři různé Mikuláškovy básnické knížky (neopomíjejme ani, že autor doposledka v jednotlivých básních prováděl změny), a všechny byly označeny jako "vydání první". České písemnictví má prostě svá specifika, a vyznat se ve všem není úděl záviděníhodný. Mne těší alespoň, že v žádné ze sbírek nechybí báseň Obřad, jedna z mých nejoblíbenějších, kterou podnes umím zpaměti.


   Obřad

   Rožnu jednu svíčku.

   Rožnu druhou svíčku.

   Vezmu první svíčku
   a pozdvihnu ji k tváři.

   A zrcadlo i tvář
   i bílá svíčka září.

   Pak vezmu druhou svíčku
   a přiložím ji k víčku
   pro zpopelnění řas.

   A tvář je samý jas.

   Jen aby dech můj zjihlý
   v zrcadle nezamžil ji -
   rád utáhnu si smyčku.

   Kdo rožne třetí svíčku,
   prosím vás?





Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)