Francouzský prozaik Philippe Djian (1949) zaujal českého čtenáře už roku 2004 románem Za rozcestím a typologii zvolených postav zůstal věrný i textem TŘENICE (Euromedia Group k.s. - Odeon 2005, přeložil Tomáš Kybal). Stostránkový opus označený jako román je uveden výkladovým heslem Třenice/Tření a jeho významovost je deklarována výhradně v singuláru. Informace na obálce a v doslovu (Matěj Turek) operuje s názvem v souvislosti s životními etapami hlavního hrdiny; hovoří o třenicích... Je to stejně zavádějící jako tvrzení, že... Djianovým hrdinou se stal člověk ze spisovatelské branže a že Olga je jednou z hlavních postav Třenic. I přes opakované čtení je zřejmé, že nakladatelská a knihkupecká činnost má daleko do tvůrčích aktivit spisovatele a Olze byla přidělena role komparsistky stejně jako Borisovi, Rogerovi, Sandře a Corrine. Mezi hlavní postavy lze bezpochyby počítat vedle vypravěče matku, manželku Soniu, dceru Lilian a tragikomickou personu Vincentovu. Užití kinematografické terminologie není náhoda; Matěj Turek, který pojmenoval svůj doslov Román nemusí být jen puzzle (přebráno z textu), sugeruje čtenáři, že dvojrole alkoholika Vincenta a vypravěčova otce je jako stvořená pro hereckého mistra formátu Jacka Nicholsona... Vskutku originální nápověda ne nepodobná reklamní masáži na prací prostředky. Ale když už film, pak zbývá podotknout, že typus vypravěče a protagonisty Djianovy prózy byl vlastní představitelům nové vlny italské kinematografie s jejich snahou vyložit intelektuální krizi moderního člověka (Antonioni, Fellini, Germi, Zeffirelli). Své k tomuto problému šedesátých let minulého století přesvědčivě vyřkl Ernst Fischer ve studii Odcizení, dekadence, realismus.
Jaký je tedy hrdina Djianovy prózy v průsečíku pěti nezaměnitelných dekád? V důsledku otcovy absence fixace na matku. Tato konstanta je klenebným obloukem od první do poslední kapitoly. Citová nestálost kompenzovaná sexuálními výboji. Finanční zajištění usnadňující svobodné rozhodování. A neschopnost cokoli změnit na obraze zbídačeného světa.
Jestli se Djianův hrdina o něco skutečně zajímá, pak je to uspokojování sexuálního libida a to i za cenu ublížit. Carole vztah komplikuje život, Evelyne spáchá sebevraždu. Cílená snaha dohnat k sebevraždě Vincenta a tím ho odříznout od matky se naštěstí nezdaří. A tak zatímco závěrečný hon na krysu s konstatováním - zahnat naše démony je těžká práce, ústí do metafory, vypravěč za jedinou jistotu považuje návrat k matce, od níž se v podstatě neodloučil. Típl jsem cigaretu a položil jí hlavu do klína. Připomínka literárních vzorů v podobě H. Millera, Ch. Bukowského či R. Carvera obstojí bez výhrad, snad s výjimkou Carverových minimal story, které oproti Djianovi představují ráz ukončenosti a celistvosti. Djian je fragmentární a torzovitý a nebýt tragických mezníků, manželčiny tragické smrti, infarktu G. Blonskyho, čtenář by mohl v hutnosti textu ztrácet orientaci. Názor na funkci slovesného umění vyjádřil autor dialogem mezi vypravěčem a epizodní postavou spisovatele.
"Napsal jsem tu knihu za tři dny," svěřil se mi, "ale nechal jsem na ní dobrých šest kilo. Přijď na moje čtení. Stojí to za to."
"Napsat opravdový román tě neláká?"
"Myslíš jako se začátkem a koncem? Chceš říci s osobami? S dějem?"
Zavrtěl hlavou a zašklebil se... vysvětlil mi, že ten typ románu, o němž mluvím, je mrtvý už celé století, že autofikce se už přežila a budoucnost patří všestranné destrukci, i když se může zdát nepřátelům moderny nejasná.
Závěrem: Philippe Djian i přes svůj bezútěšný obraz světa o své čtenáře nepřijde. Formativní složky, byť v podobě pouhopouhého povzbuzení, bychom v jeho díle hledali marně.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)