Takřka žádný ohlas ve sdělovacích prostředích nenašlo pietní shromáždění před Staroměstskou radnicí 21. června, konané k 385. výročí popravy 27 představitelů českého stavovského povstání. Stejný nezájem o naši historii noviny projevily o dva týdny později ve zpravodajství ze státního svátku 6. července, který připomněl 591. výročí upálení Mistra Jana Husa.
Česká televize sice vysílala v přímém přenosu slavnostní bohoslužbu Církve československé husitské v Betlémské kapli, ale tisk ignoroval projev předsedy české vlády Jiřího Paroubka, ačkoli to od dob Masarykových bylo poprvé, co tak vysoký státník promluvil o Husovi.
A co tisk církevní? - Nejrozsáhlejší a nákladem největší Katolický týdeník sice přinesl krátký sloupek o husitské bohoslužbě, ale o Paroubkově vystoupení se nezmínil!
List českých a moravských diecézí často píše o ekumenismu, ale většinou jen pokud v něm jako vedoucí síla dominuje katolicismus. V těchto intencích redakce zatajila přítomnost svého římsko-katolického biskupa Františka Radkovského v Betlémské kapli a nezaznamenala ani jednu větu z jeho krátkého pozdravu. Radkovský přitom řekl, že papež Jan Pavel II. na vatikánském sympoziu v roce 2000 Janu Husovi přiřkl místo mezi reformátory církve a vyjádřil lítost nad jeho smrtí. (V oficiálním dokumentu Vatikánu se samozřejmě nehovoří o popravě nebo justiční vraždě a zdůrazňuje se, že Husa odsoudila moc světská, nikoli církevní.)
Miloslav kardinál Vlk však doposud neodvolal svůj výrok, že Hus byl kacíř a také nepřesvědčuje premonstráty, ať do Strahovského kláštera vrátí Husovu sochu, kterou z něho v roce 1990 s neskrývaným odporem vynesli.
Katolický týdeník rovněž nezaznamenal výrok metropolity pravoslavné církve Kryštofa, který si v Betlémské kapli vzal slovo po katolickém biskupovi Radkovském. Kryštof zdůraznil, že pravoslavní věřící katolíka Husa "považují za svatého, protože dokázal proměnit svůj život ve smyslu evangelia".
Den před tím, 5. července, jsme měli jiný státní svátek - sv. Metoděje a sv. Cyrila, dvou věrozvěstů, jejichž dějinnou misi český dramatik Milan Uhde ještě v roli předsedy parlamentu zhodnotil tak, že by bylo lépe, kdyby bratři z východní Soluně k nám nedošli, neboť bychom byli už od samého počátku součástí západní Evropy...
Před tímto státním svátkem Katolický týdeník vyšel v dvojnásobně rozšířeném vydání; zvalo na pouť do Velehradu. O údajně "celonárodní" pouti rozsáhle referoval, ale - opět v rámci zúženého chápaní ekumenismu - nezaznamenal cyrilometodějskou pouť do Sázavského kláštera. Organizovala ji totiž konkurence - Církev československá husitská - a klášter v Sázavě je na Řím dost "konzervativní", jeho kostel sv. Prokopa je posledním českým místem staroslověnské liturgie. Abychom však byli spravedliví, ekumenicky se v tomto případě nezachoval ani husitský týdeník Český zápas. O katolické oslavě Cyrila a Metoděje na Velehradě s účastí dvaceti tisíc lidí nepřinesl ani noticku.
Ale vraťme se do Betlémské kaple. Je jistě pozoruhodné, že český tisk ignoruje projev předsedy vlády u příležitosti státního svátku. Nedovedu si představit, že by se stejně zachoval tisk francouzský při státní vzpomínce na Johanku z Arku nebo nedávno na Dreyfuse. Obrys-Kmen je tak jediným českým periodikem, které podstatnou část premiérova projevu zaznamenává. Nikoli jen proto, že Jiří Paroubek vzpomněl Husova přínosu pro psanou češtinu a literaturu, ale především pro filozofický a politický význam tohoto vystoupení:
"Opět, tak jako každoročně, si připomínáme výročí násilné smrti Jana Husa a opět se pokoušíme více nebo méně obratně o postižení širších souvislostí této události. Často taková hodnocení vypadají spíše jako návštěva historického muzea otevřeného v určitém čase, kam chodíme jednou za rok.
Jan Hus však není jakýsi stín českého dějinného podsvětí. Aniž si to často vůbec uvědomujeme, je součástí naší živé národní tradice, pevné tradice nanejvýše pozitivní, povzbuzující, a to hned v několika směrech.
Především Jan Hus již není mužem středověku, ale nové doby. Svým životem, dílem i mučednickou smrtí dal tehdejší Evropě příklad, příklad vítězství principu svobody, vítězství práva na individuální přesvědčení, vítězství nad mocenskou autoritou, vítězství osobního svědomí nad církevními dogmaty prosazovanými z pozice síly, vítězství primátu rozumového poznání, racionálních argumentů a práva kritiky, vítězství názorové a intelektuální svobody nad ideologickou zvůlí.
Právě pro tento odkaz Husovy morální odolnosti, jak se jej pokouším vyjádřit, se plně hlásím k jeho mimořádnému významu, formulovanému Palackým a Masarykem. Evropa po Husovi již nemůže být Evropou před Husem - směřuje k reformaci a novověkému světu.
Hus není pro nás nějakým abstraktním jevem, který se jakoby vynořuje z oparu hlubin 15. století. Naopak, v mnohém je nanejvýše hoden následování. A v čem může být vzorem současnému člověku? Hus byl ve své době nejen zcela mimořádně vzdělanostně, intelektově a myšlenkově vybaven, byl ale i člověkem sebekázně, člověkem nezávislého myšlení. Univerzitním mistrem a rektorem, ale také člověkem nesmírné osobní integrity a statečnosti, který celým svým životem ručil za své myšlenky, přesvědčení, názory, ke kterým dospěl po kritickém zvažování, a pak za nimi pevně stál. A to i v situaci, kdy většina tehdejších mocných tehdejšího světa, tehdejších celebrit stála proti němu a činila vše, aby jej izolovala do naprostého osamocení a zničila jej.
Hus je živou tradicí i v tom, že je zakladatelem moderní spisovné češtiny. Teprve on učinil český jazyk jazykem literárním. A díky jeho činnosti a navazujícímu husitskému hnutí se se psanou češtinou seznámila významná část českého národa.
V neposlední řadě tedy Hus stojí na počátku zcela zjevného demokratizačního úsilí v našich dějinách. Je to především idea rovnosti - každý člověk má stejnou, rovnou hodnotu před tváří boží, v tom není mezi lidmi rozdílu. Každý člověk, i ten nejbědnější a nejponíženější, je nositelem stejné nesmrtelné duše, bez odlišností, je nositelem stejné lidské kvality. Hus je hlasatelem rovnosti nejen metafyzické, ale, jak je zřejmé z jeho betlémských kázání, i rovnosti sociální.
Přispěl významně v Čechách a na Moravě ke gramotnosti a k lidové výchově. I římský prelát se o pár desítek let později podivoval, že každá česká žena se orientuje v bibli. Jako jediný z univerzitních mistrů píše své spisy také česky 'Ku prospěchu a užitku lidu'. Jan Hus svým působením sjednotil národ myšlenkově.
Jan Hus je v tomto smyslu nejen jedním z otců novodobého českého národa, ale patří i mezi tvůrce moderní Evropy. Z tohoto hlediska máme proč ctít jeho památku a obdivovat jej i dnes s odstupem šesti století."
O dva týdny dříve se vzpomínala pobělohorská poprava. Katolický týdeník opět nabral vodu do úst, i když kat Mydlář z rozhodnutí katolických Habsburků rozčtvrtil i jednoho katolíka. Z propagandistických důvodů, aby exekuce nevyzněla jako výhradní zúčtování s luterány, kalvíny a Jednotou bratrskou, musel položit na špalek hlavu i Diviš Černín z Chudenic.
Jediný, kdo si na stránkách Katolického týdeníku na 385. výročí zúčtování s poraženými vzpomněl, byl spisovatel Vladimír Körner. Scénárista filmů Údolí včel, Adelheid, Zánik samoty Berhof aj. oponoval Palackému, Havlíčkovi, Dobrovskému, Masarykovi a konec konců také Paroubkovi, vlastním hodnocením klíčové situace našich dějin: "Česky dnes mluvíme jen díky jezuitům, vyhrát na Bílé hoře tzv. čeští páni, jsme dnes evangelíci a mluvíme německy. Toužím po takové církvi, jako je v Polsku a Irsku."
Körner by tedy u nás rád viděl radikální nesnášenlivost katolické církve, jaká panuje v Irsku a která tam vede až k pouličním bojům a prolévání krve? A nesdílí obavy Evropské unie z polského vývoje? Na sever od nás stále větší půdu pod nohama dobývají katoličtí antisemité, bigotní lidé vedoucí pod katolickými prapory svatou válku s antikoncepcí a umělým přerušením těhotenství, organizátoři křižáckých výprav proti homosexuálně orientovaným spoluobčanům. Západní Evropa už postřehla zárodky polského klerofašismu.
Kdo namátkou jsou oni velikáni českých dějin, které Körner hanlivě označuje jako takzvané české pány a v podstatě vyslovuje souhlas s jejich likvidací? - Sťaty byly a jeden rok trčely napíchnuty na kůlech nebo zavěšené v koších na Karlově mostě hlavy mj. rektora univerzity Jana Jesenského, humanistického hudebníka a umělce Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, prezidenta apelačního soudu a diplomata Václava Budovce z Budova.
Měl by Körner sílu říci svůj urážlivý názor dvěma posledním známým potomkům popravených, kteří i letos přišli na Staroměstské náměstí? Jsou jimi hudebník Jan Vodňanský a Friedrich Volf von Billa. Potomek rytíře Jindřicha z Bílé přijíždí do Prahy 21. června každý rok až z Jižní Ameriky a letos řekl: "Každý, kdo zde je, se může cítit být přímým potomkem; i když genově ne, pak duchovně jsme spřízněni". Český spisovatel Körner dal najevo, že duchovně spřízněn není.
Jak si při tvrzení, že česky dnes mluvíme jen díky třistaletému rakouskému útisku, nevšimnout vystoupení vědecké pracovnice Akademie věd ČR Marie L. Neudorflové v husitském chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v den 385. výročí exekuce. Když promlouvala, bylo by slyšet špendlík spadnout na kostelní dlažbu:
"Každý národ má své vlastní tradice, kdy v proudech různých konfliktů se musel bránit rozpínající se cizí mocnosti, usilující o zničení duchovní a náboženské identity, a dychtivé si přivlastnit bohatství a zdroje, na jejichž vytváření neměla cizí moc žádný podíl. Český národ byl nejednou ohrožen ve své existenci, jeho duše i historická paměť. Tlaky na potlačení historické paměti, cenných tradic a snižování hodnoty všeho pozitivního, co národ v minulosti vytvořil, je vždy neklamným znamením mocenské expanze sil, které sledují jiné zájmy než humanitní, národní, sociální či demokratické. My si dnes připomínáme památku 27 představitelů stavovského odboje, kteří položili své životy na obranu legitimních práv stavů a českého království proti rostoucí moci Habsburků a katolické církve. Jejich smrt, osud více než třicet tisíc protestantských rodin vyhnaných z českých zemí a celková nesvoboda zůstanou trvalým varováním, jak ničivě a brutálně se může chovat rozpínající se moc. Tato historie je i poučením o silách, které pozitivnímu rozvoji českého národa bránily.
Dnes hlavně ctíme památku statečnosti představitelů českého odboje, připomínáme si jejich věrnost k víře, která kladla ojedinělý důraz na svobodu svědomí, na to, aby víra byla spjata s mravností a rozumem. To, že jejich předkové se zbraní v ruce bránili tuto víru před celou konzervativní Evropou, a vydobyli jí respekt na netolerantní katolické církvi a světské moci, se stalo mocnou tradicí a inspirací, ze které čerpalo i české národní obrození.
Obecná náboženská tolerance v českém království, kde téměř po dvě století bylo přes 85 procent obyvatel protestantského vyznání, byla evropským unikátem, nahlodávaným od nástupu Habsburků po desetiletí shora, touhou po absolutní moci. Podobně unikátní byl postupný důraz českých bratří na vzdělání jako potřebě pro všechny, jako prostředku k vyšší úrovni všech lidí a společnosti. Koncepce Jana Ámose Komenského přejímali i někteří protestantští panovníci v Evropě. Péče o mateřský jazyk, vědomí potřeby ho rozvíjet a užívat ve vzděláních na všech úrovních, bylo tak naléhavé v 16., jako v 19. století. Kvalitní vzdělání přístupné všem zůstává základem principu rovnosti lidí a demokratické orientace, beroucí ohled na pozitivní duševní možnosti všech lidí.
Historická paměť dotýkající se zmíněných aspektů české historie musí zůstat důležitou součástí národního povědomí, neboť souvisí i s moderní existencí českého národa, s úsilím o jeho svéprávné bytí, s prosazením demokratizačního proudu ku prospěchu většiny. Tlaky na vytváření nových mýtů a pokřivených pohledů na dějiny jsou současnou formou pokusů vykořenit národní identitu a integritu obecně a tím podlomit podmínky nutné pro rozvíjení humanitní demokracie.
Hodnota toho, že se český národ postavil do boje proti celé Evropě na obranu těchto přirozených práv, je opět zpochybňována. T. G. Masaryk zdůrazňoval, že moderní český národ se zrodil i ze znalosti myšlenkového dědictví reformačního proudu historie a proto pro něj bude stále důležité svou historii důkladně znát. Byl si vědom, že kultura, historie i tradice byly silnou integrační silou českého národa. Jeho varování před více než sto lety, že se konzervativní síly budou trvale snažit podemlít Palackého interpretaci českých dějin, je stále platné.
Demokratizační úsilí svou mravní podstatou budí v lidech vzájemnou důvěru, vytváří smysluplné společenství, v němž je prostor pro vzájemné potřeby a zájmy, pro obcování o cestách k nápravě. Tím se liší i od liberální orientace, podceňující význam historie, kultury, národa i mravních hodnot."
Shrnuto:
Tolik demonstrovaný český ekumenismus v praxi vypadá tak, že věřící se ani nedozví, co ve stejné věci organizuje jiná církev, co o stejné události mluví a jak ji hodnotí.
Novin a časopisů se u nás tiskne jako nikdy. Budeme však významné projevy nad neexistujícími hroby největších tvůrců českých dějin šířit jako za časů před Krameriem - ústním podáním od ucha k uchu?
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)