Druhý ročník soutěže psychiatrických léčeben nazvaný KOUZELNÝ KLÍČ byl reprezentován řadou kvalitních prací, z nichž některé měly hodnotu až uměleckou, byly tedy dobře, kreativně, nápaditě napsány, prokazovaly ostré vidění a vnímání tématu, i potřebnou míru obraznosti a víceznačnosti, otevírající další rozměry poezie, i její humanizující moc. Na první pohled zaujme čistá, místy až "naivistická" autenticita, s níž jsou modelovány a zobrazovány prožitky a obrazy, které obohacují naše vnímání světa (ty stereotypní vjemy pokládáme za "normální"), naše sebehledání.
Ty nejlepší básně jsou obrazem soukromého pekla, tlumeným melodramatem s nejasným koncem, stejně jako gestickou freskou plnou pokřiku vran, žhnoucí kůže a křiklavých kostýmů, z nichž se svlékáme. Rezonuje v nich druhý, paralelní svět, do něhož básník vstupuje, intenzivní hledání - a nalézání - naděje a (sebe)důvěry. Jsou obrazem hlubokých životních rozporů a tázání, zápasu s chorobou a intenzivní bolestí, kterou přináší. Literatura umožňuje autorovi odstup od sebe sama, i od nemoci (od závislosti, chronické deprese, schizofrenie), má přirozeně terapeutické funkce. Je průzorem a průnikem do "třinácté komnaty", jejím uvědoměním si, tedy sebeuvědoměním.
V poezii převažuje sebeanalytická a expresivní či expresionistická funkce, která se může, ale nemusí stát nástrojem očistné moci literatury, katarze. Motivy mříží, vran, nesnesitelné tíže a horka, života za sklem, jakéhosi bytí "žitého přesčas" (Č. Punčochář) jsou variovány velmi drsně, s krutou úsečností; smrt je všudypřítomná, ale někdy je to chápavá kmotřička Smrtka, která ze sebevrahů žádnou radost nemá, s níž je možné se domluvit na odkladu - prospěšném oběma stranám. Jakkoli básník píše kupř. o své schizofrenii, text se nerozpadá ani kompozičně, ani myšlenkově, naopak je soudržný, koherentní, motivicky určitý, psaný s potřebným intelektuálním přesahem (M. Farná) a evokuje napětí mezi pohybem a jeho nemožností, mezi iluzí a skutečností, mezi průhledným sklem a prostorem, jenž je za ním nedosažitelný, mezi tvarem a chaosem, tříští.
V próze je silnější objektivizující prvek, odstup, ironická distance, sebeironie a jako očistná sprcha působí vzácný smysl pro paradoxní propojení, absurditu a z ní plynoucí groteskno, blízké haškovskému nebo hrabalovskému vypravování (M. Kutajová), smysl pro komiku - mimořádně důležitý v extrémních životních situacích, do nichž jsme všichni, "zdraví" i "nemocní", vrženi. Podobně jako v některých básních i v próze místy ožívá surrealita, která učarovala André Bretonovi, kdy v televizi před vámi běží příběhy, jež utváří váš mozek. Takovou metaforou je i obraz "asfaltoví ptáci tiše strouhaj tvoji duši!" (L. Černý), daliovskou inspiraci pak čteme ve větě: "Na stromech se houpají jatýrka, plíčky i srdce."
Soutěžní texty, které se neumístily na prvních pěti místech, jsou rovněž něčím zajímavé - postřehem, poznáním, terapeuticky, sociologicky nebo návazností na literární tradici, snad neuvědomovanou. Někdy ožívá alegorie z dob humanismu (o slepé úplatné spravedlnosti, odrané od soudců; P. Svatoš), jindy ozvuky hálkovského sentimentalismu nebo symbolismu (V. Nejedlá), v literatuře dětského aspektu pak tradice J. Kožíška, autora básně Polámal se mraveneček (H. Nováková), užitného reklamního sloganu a anekdoty (P. Čapková), nonsensové literatury (J. Bryan, V. Krejčí), atd.
Soutěžní práce i jen nepřímo naznačují, že život má hodnotu sám o sobě i pro jiné, že stojí za to žít, jakkoli vábení nebytí může být svůdné.
ALEXEJ MIKULÁŠEK
FIALOVÁ JOHANNA LEE
Zas srdce jako stádo zeber
zas srdce jako stádo zeber
kopyty bije do mých žeber
bublinky vzduchu k němu žene
řečiště krví přetížené
vzduchu se náhle nedostává
pot vyvěrá jak vroucí láva
z každého póru v žhnoucí kůži
smrtelná hrůza hrdlo úží
prsty se chvějí jako struny
tvář bledá maska mrtvé luny
z mramoru oči být se zdají
pekelné brány otvírají
v mysli svá křídla dokořán
démony vítá pokřik vran
který jak uragán vpřed žene
myšlenek letky unavené
modlím se za smrt která mění
očistec v cestu k vykoupení...
v bohnickém parku v stínu stromů
v posledním z mnoha smutných domů
kde v mřížích visí cáry nebe
a každý nádech stejně zebe
když srdce jako dusot slonů
zní v opuštěném pavilonu
MARIE FARNÁ
Soukromé peklo
Své soukromé peklo
si nosím v duši.
Je to černá kára plná
křiklavých kostýmů,
do kterých se převléká
má osobnost
v dramatech šílenství.
Ta ochotnická představení
režíruje snad sám ďábel.
V děsivých melodramatech
deprese
má duše úpí
pod tíhou bolesti.
Ve výhni utrpení
přetavená krůpěj naděje
jak Boží pohled
zatahuje oponu
a přináší chvilku klidu
do příštího představení.
ČESTMÍR PUNČOCHÁŘ
Úkazy
I.
odkud a kam tekou ty mraky
a kterou stráň kde zavlaží svým smutkem vran
zda déšť kdy komu přinese úlevu jakou
či přinese ji až rudý gejzír
jenž smaže všechny mříže
až navždy zhasnou všechna světla světa
žitého přesčas
II.
bojím se mříží jež ve mne navždy zůstanou
černě světélkujících dní krví vylitou ze všech žil
sebevraha jemuž není žití věc svatá
jenž je svým soudcem vězněm i katem
jenž způsobí že navždy pomine všechna bolest bytí
žitého přesčas
III.
nechce se být ani žít
a přesto jsem a žiju
jak z toho všeho ven
a změnit se v nic
aby to bolelo jen mne
modlím se aby byl už konec všeho
žitého přesčas
IV.
je to už dávno kdy jsem si přál
abych měl rád a každý aby měl mě
a teď ve všeobecné nenávisti
nenávidím se ze všech nejvíc sám
a netoužím než zabít sebe
a učinit konec všeho
žitého přesčas
MARCELA KUTAJOVÁ
Já a Bohnice
Procházka po parku je úžasná, dá se brouzdat listím, trávou a asfaltem. Stále jsme chodili spolu od roku 1969, měla jsem na mysli pouze tebe, osobo vzácná. Poprvé je to stejné jako po páté i po deváté. Devátá vlna tě stáhne ze snu do moře myšlenek a idejí.
První pobyt v roce 1969
19. června mě odvezla sanitka v 11 hodin večer do PLB. Panu doktorovi jsem říkala, že je Pán Bůh, jinak jsem nevěděla nic, jak se jmenuji a ještě další věci. Co je vše vidět: Na stromech se houpají jatýrka, plíčky i srdce. Na stropě se plazí krajty a hlas shůry říká: "Marcelo, má dcero." Někdy se zastaví čas a jindy opět spěchá jako splašený kůň, nelze jej zastavit. Slíbila jsem, že ti budu vyprávět příběhy tisíc a jeden den. Posléze jsem si myslela, že to bude jinak, vše zkrátím na šedesát dnů, jelikož ti budu vyprávět šest příběhů denně.
Při prvním pobytu jsem zde byla jako tajfun, vůbec jsem nevěděla, co dělám, čí jsem a odkud jsem. Nezachránil mě ani Robinson Jeffers, jeho Jestřábí hrad ani Tuleni v Kernelu. Pak doktor S. mě zval k sobě do pracovny a já jsem mu říkala, že je prasátko, aby si dával pozor, aby jej nepicli ve statku a on mně přidal hned prášky.
Hodná sestřička nosila zlatý křížek a jediná si se mnou povídala. První den mě chtěli vykoupat. Dali mě do vany, já jsem z vany vyskočila a začala jsem se prát s celým oddělením, vytrhávala jsem jim vlasy a nikdo mě nemohl přeprat, až dvě strašně tlusté sestry, jedna mně sedla na zadek, druhá na záda a dostala jsem koňskou injekci a šup se mnou do samotky. Byl červen, vše kvetlo, Petr za mnou chodil a tatínek a brácha a sestřenice Jana. Po třech nedělích na pětce mě přendali na výzkumný ústav. Můj druhý pan doktor C. mě dlouho podezříval, že jsem si vzala LSD, až po dalších čtrnácti dnech uvěřil, že to vyprodukoval můj mozek.
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)