Porážka francouzské levice v prezidentských a parlamentních volbách byla spravedlivým trestem za nedostatek předvídavosti. Sociální demokracie se stejně jako dříve spoléhá na vykořisťování Třetího světa, se kterým Evropa musí vytvořit nové vztahy.
Katastrofální výsledky voleb v roce 2007 ve Francii rozbily všechny iluze, vytvořené kampaní proti referendu v roce 2005 o Euroústavě. Počátky současné krize francouzské levice lze najít v roce 1981, když nemohla splnit své sliby. Po dvou letech nová socialistická vláda zavrhla svůj program, a protože neměla sociální ani ekonomickou politiku, kterou by mohla realizovat, sklouzla bez zvláštního zápalu k neoliberalismu. Začala provádět moralistický program, spoléhající na antirasistické, feministické a antifašistické hodnoty, aby se aspoň něčím odlišovala od pravice.
V praktické činnosti byla hlavní iniciativou levice Evropská ústava, jejímž principiálním důsledkem bylo odstranění jakékoliv alternativy neoliberalismu. Podněcováním tohoto procesu - zvláště antinacionalismu - socialisté a Zelení vytvořili institucionální mechanismus, aby ochránili svůj sociální status před vlastní drzostí. Snažili se izolovat politické procesy před lidovým vlivem, předali svůj mandát k neomezenému rozhodování nikým nevolené byrokracii, kterou volně ovlivňovali lobbistické skupiny. Volby měly pokračovat tak, aby neměly příliš velký význam, bez seriózních politických alternativ: ani "nový směr", ani strukturální reforma, ani obecný levicový program, bez "italské cesty k socialismu".
Nelze se divit, že toho využila krajní pravice, jejichž hodnoty, jako disciplína, zákon a pořádek nebo národ, daleko více oslovují menšinu. Programy založené na hodnotách jsou rozpracovány, aby dovolily těm, kteří je podporují, spát s čistým svědomím a zapomenout na otázky reálného vzájemného poměru sil ve světě. (Pro většinu lidí je daleko snazší se vymezit jako dobrý občan než dobrý antifašista.) Ekonomická politika pravice se vynikajícím způsobem snoubí s evropskými strukturami, vytvořenými levicí a Zelenými. V otázce Evropy a hodnot pravice porazila levici na poli, které si levice vybrala a na kterém byla předurčena k porážce.
K dosažení úspěchu je třeba, aby politická hnutí věřila tomu, co říkají. Pravicoví vítězové, to nebyli keynesiánci nebo měkkýšovití konzervativci, jak je nazývala Margaret Tatcherová, oni pohnuli se svým programem. Dokud levice nenabídne něco lepšího, než je měkká pravicová politika, nemá šanci zvítězit. Aby mohli změnit tuto situaci, musejí se vrátit k zárodkům konfliktů mezi pravicí a levicí. To znamená vyjít za rámec hodnot jako jsou feminismus a antirasismus, které radostně vyznává i pravice. To znamená - je nutné položit základní otázku: kdo kontroluje ekonomiku?
Víra v socialismus
Když liberální myslitelé 18. století představovali společnost drobných nezávislých výrobců, myšlenka volného trhu a nepřátelství k moci feudálního státu a církve měla smysl. Vznik velkého podnikání přispěl k rostoucímu zespolečenštění výroby a zpochybnil soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Základním principem socialismu je to, že výrobní proces se efektivně zespolečenštěl, musí se tedy zespolečenštit i kontrola nad ním samotným, pokud chceme realizovat naděje na svobodu, vyjádřené v klasickém liberalismu.
Jestli se výrobní a informační prostředky, které vznikly ve 20. století nacházejí v soukromých rukou, jednotlivci získávají širokou, prakticky feudální moc nad ostatním obyvatelstvem. Dnes jsou skutečnými dědici klasického liberalismu stoupenci socialismu; současně ti, co se dnes nazývají liberály, podporují nějakou z forem tyranie, tyranii nájemců, a častěji hrubou formu státní kontroly pomocí americké vojenské převahy nad zbytkem planety.
Socialismus, jak ho zde popisuji, je přirozenou odpovědí na problémy spojené s rozvojem kapitalismu. Fakt, že se o tom nyní málo hovoří, je důsledkem efektivnosti indoktrinace systémů známých v naší společnosti, jako jsou vzdělání a masmédia. Otázka socialismu nemá nic společného s krizí kapitalismu, likvidací (reálnou nebo domnělou) životního prostředí, nebo předpokládaným zburžoazňováním dělnické třídy. Protože kontrola nad vlastní existencí je prvotní lidské dychtění, tato otázka nezmizí ani vlivem růstu životního standardu a k tomu, aby se stala hlavním lidským zájmem, nebude potřeba ani žádné katastrofy. Čím více budou uspokojovány s přežitím spojené lidské potřeby, tím silnější bude i naše snaha o zabezpečení pro člověka obecných potřeb autonomie a svobody.
Bylo by chybou říkat, že již nikdo nemyslí na socialismus. Levicová opozice, která znovu získává na popularitě - to je obrana společenských služeb a práv pracujících. To jsou současná hlavní bitevní pole s kapitálem. Celý smysl Evropské ústavy spočívá v odvrácení demokracie a likvidace sociálního Ráje - sociálního pojištění, masového vytvoření společenského zdravotnictví, které jsou embryonálními formami socialismu a zachovávají si svoji popularitu.
Bohužel, skoro úplné vytracení se socialistické perspektivy z politické diskuse má vliv na mnohé aspekty každodenního boje. Je obrovský rozdíl mezi protestem proti zneužívání postavení legitimní mocí a krátkodobým bojem proti nelegitimní moci nájemců. To je přesně ten rozdíl, kterým se lišily v minulosti reforma nebo likvidace otrokářství, osvícené monarchie nebo republiky, koloniální loutkové vlády nebo národní nezávislost.
Hlavní transformace
Liberální myslitelé se vysmívali Marxovi kvůli tomu, že se nekonal předpokládaný přechod k socialismu v rozvinutých kapitalistických zemích. Jedna z odpovědí je v tom, že systém, ve kterém žijeme, je ne pouze kapitalistický, ale imperialistický. Evropa je zavázána za svůj rozvoj existenci široké periferie. Představte si, že Evropa je jediným kontinentem na planetě, a ostatní pevniny se nikdy nevynořily z oceánů. Neexistovalo by otrokářství, jihoamerické zlato ani emigrace do Severní Ameriky. Jakou společnost bychom mohli vybudovat bez neustálého přílivu surovin, levné práce imigrantů, importu z ekonomik s nízkými zisky a přílivu vzdělaných lidí z rozvojových zemí, kteří zachraňují náš rozpadávající se systém vzdělání? Museli bychom začít radikálně šetřit energiemi, bilance vztahů mezi pracujícími a nájemci by byla jiná, společnost zahálky by neexistovala.
Socialismus ve 20. století prohrál mnohé proto, že země, ve kterých kapitalismus vytvořil vysokou úroveň kulturního a ekonomického rozvoje, kde existovaly elementy demokracie a kde tak bylo možné vyjít za hranice kapitalismu, byly současně panujícími zeměmi imperialistického systému. Imperialismus má dva důsledky. V ekonomickém smyslu dovoluje vládnoucím státům přenášet problémy na periferii. A ve strategickém smyslu je otcem efektu "rozděl a panuj": pracující Západu vždy měli lepší podmínky k životu než jejich bratři v rozvojovém světě, a vždy se cítili nadřazeně, čímž stabilizovali systém.
Proto byla dekolonizace hlavní transformací 20. století. Osvobodila miliony lidí v Asii a Africe od rasistických forem vládnutí. Dekolonizace bude pokračovat i v tomto století a ukončí historické období, které započalo objevením Ameriky. Evropané si budou muset zvykat na ztrátu převahy, spojenou s privilegovaným postavením v imperialistickém systému. Dnes nám musí Číňané prodat miliony košil, aby si mohli koupit letadlo Airbus, ale kdo bude vyrábět naše košile, až začnou sami vyrábět letadla?
Existuje potenciál konfliktu mezi těmi, kdo nejvíce získávají globalizací, těmi, kteří kontrolují kapitál, jenž jim dovoluje vykořisťovat pracující sílu v Asii, a většinou obyvatel Západu, kteří nemají takové štěstí. Přestože žijí v rozvinutých zemích, tito lidé jsou nuceni prodávat svoji pracovní sílu za cenu, která již není konkurenceschopná na globálním trhu. To je předpokladem velkého propouštění a krize státu všeobecného blahobytu, ale to také může znamenat obnovení třídního boje v nových formách.
Agitací k úpadku
Rozvojový svět se stává stále samostatnějším i v dalších vztazích. USA uvázly v Iráku a nebudou moci ukončit válku, kterou není možné vyhrát, dokud je to nedonutí zavrhnout imperiální ambice. Íránský jaderný program - to je výzva Západu, který musí ustoupit, nebo rozpoutat ve svých důsledcích katastrofickou válku. Na úrovni více symbolické než skutečné Izrael utrpěl druhou vojenskou porážku od Hizbaláhu v roce 2006. Politická a vojenská vítězství Hamásu jsou příznakem krachu politiky spolupráce s Izraelem, na niž se orientovaly některé palestinské politické elity po uzavření smlouvy v Oslo. Všechny tyto neočekávané události provokují krizi důvěry mezi světovými předáky.
Hlavní problém stojící před Evropou je adaptace na náš úpadek, který je nesrovnatelný s úpadkem USA, ale je srovnatelný s rozvojovým světem. Vládnoucí třída v USA se snaží svou nadvládu udržet silou a její krach může pouze zostřit krizi Impéria v době, kdy ve fantazii evropské pravice ještě vítězí myšlenka, že se jí podaří vyřešit problémy imitací USA. Radikální levice celkově ignoruje problémy úpadku a nehledě na svoji rétoriku pokračuje v obraně sociálnědemokratické, keynesiánské politiky, otřesené globalizací.
Absolutní priorita je v tom, aby obyvatelé západních zemí neuvěřili americko-izraelským fantaziím o válce s terorismem a islamofašismem, ke kterým se připojila nebezpečně velká část francouzské levice, což je symptomatické z pohledu dlouhodobé tradice nepochopení konfliktů na periferii ze strany západní levice.
Historické změny přicházejí vždy z periferie. Říjnová revoluce 1917 a role Sovětského svazu ve vítězství nad zeměmi Osy měly kolosální význam pro dekolonizaci a vytvoření sociálnědemokratického Ráje v Evropě v 60. letech. Vítězství kolonizovaných národů má za následek mnohé progresivní změny v Evropě. Jestliže se budeme snažit pochopit a vyvodit závěry z dnešních povstání v Latinské Americe a na Blízkém východě, uvědomíme si, že mohou vést i k radikálním změnám ve vládnoucích státech, což může pro nás pro všechny znamenat ne příliš mračnou budoucnost.
Jean Brickmont je profesorem teoretické fyziky na Universitě v Louvain v Belgii, autor knihy Humanitární imperialismus (New York University Press, 2007)
Připravil bz
Autor: JEAN BRICKMONT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)