To, co nás v Kafkově díle neustále odkazuje k tomu, co nedokážeme pojmenovat, dalo vzniknout neuvěřitelnému počtu jeho interpretací a výkladů. Vykladači hledali pomoc, kde to jen šlo, v psychologii, psychoanalýze, teologii i filosofii. To, co nedokážeme pojmenovat my, to nedokázal pojmenovat ani Kafka. Walter Benjamin to označil jako »doktrínu«, učení, které je s to vyložit svět. Kafka se odlišuje od ostatní literatury, jako se odlišovali středověcí realisté, kteří tvrdili, že universály, obecné pojmy, existují před věcmi, které jsou jimi pojmenovávány, že tedy hranatá věc existuje díky tomu, že existuje hranatost, od nominalistů, kteří pojem měli za pouhý zvuk, flatus vocis. Kafka pojmenovává celým příběhem to, co by vykladači rádi pojmenovali jedním slovem. Proto se také Kafkou vytvořený svět mohl stát pojmenováním toho, co jinak pojmenovat nesvedeme: »kafkárna«.
   Kafka nepsal jen proto, aby byl čten, natožpak vydáván, ale tušil, že literatura je vztah mezi textem a čtenářem a bez čtenáře že tedy neexistuje literatura. Jako psaní je zase identita toho, kdo píše, s tím, co bylo napsáno. Věta »já nemám literární sklony, já jsem literatura«, kterou reagoval na výrok grafologa, osvětluje, proč značnou část svých děl nedopsal: přestal psát v okamžiku, kdy si touto identitou už nebyl jist. Identitu autora s textem může nahradit, a stále častěji k tomu dochází, identita textu s autorovými důvody, proč text píše tak, jak jej píše. Čím víc se autor vzdaluje od sebe sama, tím víc se vzdaluje od literatury. Vzhledem k totální identifikaci autora s textem, jedinou možnou interpretací textu pak je zastoupit v identifikaci autora, neboli vytvářet čtením svůj vlastní fiktivní text, jako Kafka psal svůj text skutečný.
   Předpokladem sine qua non literatury je čtenář. Text si svého čtenáře nevolí, čtenář si volí text a čtením vytvořených fiktivních textů je pak tolik, kolik je čtenářů. V případě zkonzumnění literatury třeba čtenářský text Dostojevského Zločinu a trestu bude shodný s textem Agathy Christie, Stendhal bude čten jako Viewegh a Balzac jako Dan Brown. A Kafka? Třeba jako Sherlock Holmes. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že to není možné. Už se to děje.

   Významný italský deník La Stampa přinesl ve své kulturní příloze celostránkovou recenzi knihy Jamese Hawese. Jmenuje se Excavating Kafka, Vykopat Kafku, a vydalo ji londýnské nakladatelství Quercus. Význam, který deník recenzí (napsal ji Richard Newbury) i jejím rozsahem knize přisoudil, nás má k nepříliš obvyklému postupu, k recenzování recenze. A také jde samozřejmě o Kafku. Hawes je údajně spisovatel, v případě Kafky i literární kritik. Kritik je také, ať chce či nechce, také čtenářem, nečte však za sebe, ale za literaturu, z jejího území soudí to, co čte.
   V poslední době toto zastupování slábne; jednak mizí literatura, kterou by stálo za to zastupovat, a pak je třeba podporovat konzumování té, která se objeví na trhu: kritik je tak stále méně kritikem a stále více »pouhým« čtenářem. Nebo »konzumním poradcem«.
   Hawes se zdá být příkladným dokladem tohoto stavu věcí: tvrdí, že Kafkovu podobu, zároveň s podobou jeho díla, zahaluje a deformuje akademická literární věda a kritika společně s turistickým průmyslem. Opar, který Kafku i jeho dílo zahaluje, se jmenuje »svět Franze Kafky«, česky bychom s nádechem vulgárnosti řekli »kafkárna«, složený z legend a falešných tvrzení.
   Tak je to třeba tvrzení, že Kafka přikázal Brodovi, aby spálil veškeré jeho nevydané dílo, že Kafku jako spisovatele za jeho života nikdo neznal také proto, že prý váhal, zda ten či onen text vydat či nevydat, brutální otec že ho terorizoval a že ho ničila úřednická dřina, z níž pro něho nebylo úniku. Co se týče slabostí a nedostatků ve vztahu k ženám, byl údajně příliš upřímný. Předpověděl Osvětim. Atd.
   Nic takového, tvrdí Hawes. Pravdou je v mnoha případech opak. Kafka byl milionářský synáček, žil si ve velkém rodinném bytě a také v bytech svých sester a měl dokonce svůj vlastní byt v paláci, kde se nyní nachází v Praze velvyslanectví USA. Založil továrnu na azbest. Byl známým advokátem a v pražské Dělnické úrazové pojišťovně zastával jedno z vedoucích míst, byl váženým a dobře placeným zaměstnancem, v kariéře jej podporoval ředitel, coby jeho osobní přítel. Pracoval pouze šest hodin denně. Byl sportovec a kulturista, vegetarián a nekuřák. Tuberkulózou neonemocněl proto, že by žil v nouzi a byl fyzicky slabý, ale protože pil »zdravé«, nepasterizované mléko, z kterého se nakazil. Maxi Brodovi předal dvě závěti: v jedné žádal o zničení všech svých rukopisů, v druhé byl seznam těch, které chtěl uchovat. Kafka byl mladík plně si užívající života, Hawes pro něho užívá označení playboy; jít kolem bordelu bylo pro něho totéž, jako pro zamilovaného jít kolem domu své milované. České obyvatelstvo Prahy, oproti německému, které bylo ze čtyřiceti procent židovské, tvořili dělníci a chudina. Chudá byla i Hansi Szokollová (Hawes ji má za služku, Calasso ve své knize s názvem K. uvádí text její navštívenky: Artistin und Modistin) a právě díky tomu s ní Kafka měl blíže nevymezený »liason«. Kafkovy vztahy se ženami nebyly totiž komplikované proto, že by on sám byl příliš ohleduplný nebo »duchovně« založený člověk, ale protože po nich požadoval sex »nečistý«, jaký panstvo praktikuje s osobami sociálně níže umístěnými. Svědčí prý o tom i jeho sbírka sadomasochistických pornografií a neustálé zrady svých snoubenek.
   A literatura? Podporovala jej prý klika, v jejímž čele se nacházel Max Brod, stejně jako Musil, Rilke a Hesse, značnou sumu obdržel, a to mu bylo teprve 34 let, zároveň s Fontanovou cenou a patřil k vyvoleným autorům největšího berlínského nakladatele Kurta Wolfa.
   Skutečnost, kterou ve svých románech líčí, tedy svůj pobyt Žida a pak »rakouského Němce« mezi Čechy, v něm však nebudí žádnou úzkost, reaguje na ni černým humorem. Je zakladatelem nové podoby »kriminálního románu«. Lidé, a tudíž i čtenáři, se domnívají, že stejně jako ve světě, v němž je jim dáno žít, tak i v románu, který jej vypráví, by měly být ratio a s ním i morálka po zásluze odměněny, jenže nad logikou vítězí psychologie a sebeklam, a v Kafkových »krimi« právě narativní odsudek psychologického sebeklamu chybí. Tolik Hawes.
   Hawes Kafku, jak dílo, tak život, přemisťuje do současného, aktuálního kontextu a nastoluje harmonii mezi jeho texty a představami a požadavky nynějšího konzumenta konzumní literatury. Každý manipulátor s fakty, jakých je dnes v literatuře i mimo literaturu všude plno, velice dobře ví, že s pomocí pozměněného pojmenování stačí posunout fakt, o který jde, do jiné významové oblasti a vše je jinak. Tak třeba, jak známo, Kafka cvičíval nahý při otevřeném okně; proč ho tedy nemít za kulturistu? Nebo křehkost jeho erotických vztahů považovat za důsledek jeho tíhnutí ke »špinavému« sexu? A Kafka je rázem vybaven tím, co po něm vstup do současné neliteratury požaduje.
   Role čtenáře a kritika či vykladače se navzájem v podstatě vylučovaly, kritik vůči dílu, jímž se zabýval, zastupoval literaturu v celé její rozloze a ve všech jejích možnostech, zatímco čtenáře při čtení zastupovaly jen jeho vlastní čtenářské záliby a zkušenosti. Hawes zastupuje pouze literární konzum, je však nucen budit dojem objevného kritika a vykladače, a to právě proto, aby splnil požadavky konzumu, který přijme objev jen tehdy, je-li skandální. Hawes bohužel zastupuje
   významnou část aktuálního vnímání literatury a Kafka se nabízel jako předem určená oběť. Může nám ho být líto, naštěstí však vlastní význam Hawesovy knihy vlastně neodkazuje k němu, nýbrž k podobě aktuální literatury a smyslu, který si ukládá.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)