Nad druhým dílem trilogie Valji Stýblové o životě a díle českého stavitele a mecenáše Josefa Hlávky jsem si položil otázku, zda autorka dokáže dokončit rozměrné dílo na vysoké úrovni prvních dvou dílů, když právě tohle se u nás nedařívá. Bál jsem se, že třetí kniha, zdánlivě povinna vypsat události celé druhé poloviny Hlávkova činorodého žití, jen s fanfárami zopakuje hlavní motivy, pohnutky a shrne výsledky až nápadně se rýsující a v obrysech obecně známé, byť pak po mnohá desítiletí zapomínané i přímo zapírané. Obával jsem se zbytečně. Právě ve třetím díle trilogie Lužanské mše MUSIS AMICUS (opět nakladatelství Šulc-Švarc, Praha) Valja Stýblová prokazuje své vysoké umění románové strategie. Ponechala si do něho drama Hlávkova zápasu s nenadálou nemocí i smrtí milované ženy Marinky; na konci druhého dílu Hlávka plánoval přesídlit do Prahy a začít znovu, aniž tušil, jak bude k návratu do Čech vlastně donucen a jak těžký bude nový začátek. Byl přirozeně těžký i pro autorku, rozhodnutou se ubránit jak nabízející se sentimentalitě, tak vnější glorifikaci.
Závěrečný svazek nazvala podle výroku v předposlední kapitole, kde se Josef Hlávka brání bratrovu jistě v mnohém oprávněnému ubezpečování, že sám je přece umělec a „má taky na nesmrtelnost“, což tomu nevěří? „Já mám tak nejvýš na to, abych začal fungovat jako Musis amicus, popřípadě jako amicus scientiae“, oponuje bratru, ne aby předvedl svou skromnost, ale z nejvnitřnějšího přesvědčení: nikdy nesvede „převtělit své invence do tak ohromujících uměleckých tvarů“, jaké poznal už za své studentské cesty do Říma. Právě v tom (tedy nejen ve štědrosti k umění, jaká dnes miliardářům nepřijde vůbec na mysl) Hlávka působí jako přímo zásadní protiklad dnešních celebrit oplývajících nadýmavým sebevědomím, importovaným ze zámoří a Evropě vnucovaným, bez jakého se nyní neobejde ani uchazeč o zaměstnání. Valje Stýblové se podařilo ukázat Hlávku jako osobnost vnitřně noblesní, sklánějící se před vrcholnými díly, a ne hledící se na nich obohatit, vidět v nich výhodnou investici. Jako výčitku stále palčivější.
V tom je autorčina trilogie tvrdohlavě evropská. A česká je nejen (a ne hlavně) Hlávkovým objevováním např. stop Jana Husa cestou do Mentonu za zdravím, také nejen Hlavkovým neokázalým spontánním vlastenectvím, probleskujícím při každé příležitosti, ale v jeho pohledu na geniální tvůrce. V témže sporu s naivním bratrem Josef Hlávka vybuchne, když slyší, že Antonín Dvořák je pro některé hudební znalce příliš lidový, samorostlý, jenom přírodní génius: „Přírodní génius? Co to je? vybuchl Josef. (...) Proč by geniální umělec neměl být lidový nebo samorostlý?“
Zdánlivě „životopisný“ román nekončí smrtí hlavní postavy, ale slavnostní premiérou Dvořákovy lužanské mše D dur v rekonstruovaném zámku (tedy tuším už roku 1887). V posledním odstavci se rozezní všech pět zvonů kaple jediným harmonickým akordem. Ale nebyl by to Hlávka a nebyla by to Stýblová, kdyby tomuto finále příběhu (ne smrt, ale nesmrtelné dílo!) bezprostředně nepředcházel povzdech Josefa Hlávky, který se znovu oženil, dokončil přestavbu zámku a měl by být už jen šťastný: „Proč jsem radši nezůstal sám?“
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)