Nejen každý český vzdělance, ale i absolvent české základní školy by měl vědět, kdo by Mistr Jan Hus. Oblíbený kazatel v kapli Betlémské, spisovatel náboženských spisů nejen latinských, ale - průkopnicky - i českých, zakladatel novodobého spisovného českého jazyka, oprávce pravopisu, iniciátor počeštění pražské Karlovy univerzity. Svým učením, svým životem i smrtí podnítil hnutí, jež bylo po něm nazváno husitské, a představuje výrazný proud nejranější evropské reformace. Spojoval reformní úsilí za opravu církve i společnosti, ujímal se chudých a bezbranných, proti svrchovanosti církevní autority i jejího dogmatismu postavil autoritu Písma a jeho svobodného výkladu ve shodě s rozumem a svědomím. Jan Hus a po jeho smrti válčící husitské šiky otřásly církevní světovládou a razily cestu novověké kultuře ve znamení svobody a odpovědnosti mravní osobnosti.
Kdo očekával, že v televizním dokumentu ČT 2 »Reformátor a kacíř« (6. července 2009) najde konkrétní doklady uvedeného shrnutí, oživené filmovou technikou, byl zklamán. Dokument v rychlém sledu nabídl několik realizačních rovin, vstupy několika historiků, záběry z dětské (žákovské) dramatizace Husova kostnického soudu, záběry z kolokviálních zkoušek studentů pedagogické fakulty, prudké »střihy« tu na obnovu kaple Betlémské v 50. letech, tu na 28. říjen v Praze a na osobnost T. G. Masaryka.
Koláž působila rozpačitě, výsledný dojem - trochu zbytečného zmatku kolem děje dávno zavátého... Podivná mozaika s cílem dnes tak oblíbeným - zbavit pojednávanou osobnost tradičního respektu - »demytizovat« ji, jak se s oblibou říká. Sledujeme jednotlivosti.
Co měla znamenat úvodní holá věta prominentního myslitele: »Byl Čech.«?
To abychom si moc nenamýšleli o jeho významu, který byl jen místní? Ale známý bonmot to bez všech dalších výkladů vyvrací: »Viklef vykřesal jiskru, Hus zapálil pochodeň a Luther tu pochodeň zdvihl«.
Proč se jeden z historiků namáhal odkrýt, zda Hus byl nebo nebyl dobrý student, proč nemluvil raději o Husových předchůdcích, kazatelích K. Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže a Matěji z Janova?
Proč jiný historik utrousil, že Hus používal vulgární slova, proč podle pravdy neřekl, že povýšil mluvený jazyk na spisovný, že jej zbavil přežitých archaismů, že pravopis zjednodušil zavedením diakritických znamének, že usiloval o čistotu jazyka, brojil proti přijímání cizích slov tam, kde máme slova česká, že pečoval o bohoslužebný zpěv věřících? A proč nepřiblížil Husovy česky psané spisy?
Proč nikdo nepřipomněl liché sliby a glejt císaře Zikmunda, že je Hus »v ochraně krále a svaté říše«. Nikdo nevzpomněl ani 247 dní fyzického i duševního utrpení Mistra Jana Husa v nejtěžších kostnických hladomornách, přikovaného na rukou i nohou, přestože měl vysoké horečky a žlučníkové koliky. Zaslechli jsme jen poznámku, že kritika těžkého žaláře je bezpředmětná, protože tehdejší právo předepisovalo, aby těžké provinění kacířstvím bylo těžce potrestáno. Neslyšeli jsme, že na protestní listinu proti bezpráví páchaném na Husovi přivěsilo své pečeti 250 moravských a českých pánů a po Husově smrti je to již 452 pánů a zemanů, odhodlaných hájit Husovu pravdu a čest.
Padla zmínka o lítosti papeže Jana Pavla II. nad Husovým utrpením, bagatelizované poznámkou o papežově slovanském původu.
Za nejtěžší přečin Husův bylo označeno popření zprostředkovatelské úlohy papeže ve vztahu k Boží milosti, protože se Jan Hus po bezvýsledném odvolání k papeži v nouzi nejvyšší odvolal - ke Kristu! Bylo to nepochybně morální gesto, »nemohu-li dojít spravedlnosti na zemi, doufám v ni v nebi«. (Ostatně ke kterému papeži se měl odvolat, když byli tři?)
Zmínka o T. G. Masarykovi. Ne že o Husovi psal a co o něm psal, ale škodolibý úšklebek nad tím, že podcenil pohodlnost matrikových katolíků zajít na úřad a oficiálně vystoupit z církve.
Dvakrát se v rychlém střídání historického místa, času i osob ozvala žaloba na Husa, jednou z české strany, jednou z Norimberku, že vyvolal vlnu násilí, nepřátelství a válek. Pozoruhodné. Nikoli pachatelé zlořádů jsou vinni, ale jejich kritik a oprávce!
Dokument byl zarámován prezentací sentimentální kramářské písně »Hranice vzplála tam na břehu Rýna« a Brožíkova plátna »Hus před koncilem«, způsobem, který hodnotovou podstatu tématu a jeho nadčasovou platnost znevažoval, ne-li přímo zesměšňoval. Tolik ČT 2.
Na Primě dávali v odpoledních hodinách historický film Otakara Vávry »Jan Hus« na motivy Aloise Jiráska. Velké historické plátno o jednom ze zápasů za svobodu, pravdu a spravedlnost proti držitelům moci. V době svého vzniku (1954) působilo do značné míry jako aktualizace ve shodě s revolučním budováním socialismu. Dnes, v době sociální vyprahlosti, působí dílo nadčasově.
Demýtizátoři se snaží zastřít podstatu dějů, o kterých mluví. Zamlčeli samo sebou i hlavní smysl husitství, i to, že je vkladem našeho národa do světových dějin, jak učí F. Palacký, T. G. Masaryk, česká dějepisecká škola, Francouz A. Denis aj. Neobstojí snižování významu husitství od historiků jako A. Bachmann nebo K. Höfler. Platí to, co napsal J. Pekař, přestože byl ctitelem baroka a katolicismu: »Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu zůstane největší slávou českých dějin.«
Dočítáme se, že Martin Luther má být letos papežem rehabilitován. Dočká se toho i Mistr Jan Hus, s kterým se Luther po četbě jeho myšlenek ztotožnil?
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)