„Proč já nevařím na Hradě, proč, protože nemám hvězdu,“ rozčilovala se v Josefově Dole uprostřed kuchyně teta Etela a pravou dlaní se bila do prsou, zrovna na to místo, kde máme srdce. Potom si sedla na gauč: „Že já mám ale dneska kušnu…“ „Tak napiš prezidentovi, umíš i nudle s mákem,“ radil děda.
   Vzpomněla jsem si na ty scény, scény zaniklého světa i lidí, když jsem pročítala katalog letošního Festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Protesty. Nepokoje. Revolta. Kdo by je neznal. Nechutnala nám se sestřenicí Janou rajská omáčka – a když se děda nedíval, stékala po oknech, místo aby skončila o kus dál v zahradě. A proč jsem vlastně dědovi pošlapala kopr? V jeho očích jsem byla malý terorista a nahoře mi to spočítají.
   Měla bych se zúčastnit panelové debaty nad filmem Z popelnice do lednice. Je to film o „odpadkové potápěčce“, která zachraňuje vyhazované jídlo ze supermarketů. Anebo bych si mohla ulovit některého z bobříků. Nejen ten „samizdatový“ – na jeho získání zapůjčí psací stroj, papír a kopírák: „Vyzkoušíte si, kolik námahy zabere přepsat část textu zakázaného autora.“ Inu – stejný stroj, kopírák, papír, ale jiná námaha, František Hrubín se nemusel zas tolik nadřít, nebo přece jen... Co je proti tomu lovení „Bobříka sociální ekonomie“: „Vyzkoušíte si, jak obtížná je cesta ze společenského dna. Počítačová hra Ghett Out vám ukáže život na okraji…“ Zkusit si, co zažili předkové z Domu Davidova a nejen oni, co zažívají mnozí lidé i dnes? A co „Bobřík nákupu“? Katalog nabízí „plíšek válečného konfliktu v našem mobilu, plátek pokácených pralesů na talíři…“ – a už vyrážíme s nákupním vozíkem. Následuje „Bobřík otesánek“: „Stránky novin plní informace o hladomorech v různých částech světa, a přitom je na Zemi dostatek jídla pro všechny. Pozveme vás na speciální raut, kde si můžete naložit na talíř jen množství jídla odpovídající zemi vašeho původu.“ Já myslím, že si všichni na světě nakládáme podle kapsy. Někdo lososa a kaviár, druhý menu z popelnicového jídelního lístku. Ale v restauraci Beseda si dávali do nosu všichni – když zavřu oči a vidím sál, a jak se nesla piva na porculánové tácky, když vidím za stolem dědu a sebe, a věšák plný klobouků, a jak se klobouky mezi sebou každé poledne strkaly a někdy padaly na zem, říkám si – vždyť my už tehdy plnili lidskoprávní bobřík. Jenom za něj nedávalo razítko.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)