Jen do dobrých básní lze skrýt tolik ohleduplnosti, odpuštění a citu, jak to dokázala básnířka šternberského regionu Dobroslava Provazníková-Vydomusová ve sbírce Obelisk, kterou vydalo nakladatelství sPrint s.r.o. v Edici X v roce 2012.
   Narodila se 13. 8. 1933 v Olomouci-Lošově a po téměř celé dětství byla upoutána na lůžko pro těžké onemocnění páteře. Od roku 1947 studovala na gymnáziu sester dominikánek, po jeho zrušení dokončila středoškolská studia na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Snad právě její zdravotní potíže rozhodly, že další studium absolvovala na Lékařské fakultě UP v Olomouci s promocí v roce 1959. Deset let pak pracovala na interním oddělení nemocnice ve Šternberku, později v Ostravě-Porubě jako odborná internistka. Po smrti manžela se trvale vrací do Šternberka.
   V literatuře se angažuje od svých patnácti let, věnuje se především poezii, píše eseje i jinou středně obsáhlou prózu. Její básně mají všeobsažný rozměr, najdeme v nich zamyšlení nad současnými společenskými či ekologickými problémy, odpor k válkám, lidské lhostejnosti až k hlubokému citu.
   Malá města, jakým je Šternberk, si nemohou dovolit přehlížet své básníky. Proto by jméno autorky mělo být uváděno nejen prostřednictvím bohatého osobního díla, ale i v odborníky uznávaném tisku, jakým bezesporu je literární týdeník Obrys-Kmen, jehož prostřednictvím autorce Obelisku blahopřejeme k narozeninám a současně děkujeme za krásno i dobro, které šíří ve svém regionu.

   DOBROSLAVA PROVAZNÍKOVÁ-VYDOMUSOVÁ
   Ironie osudu
   Osud je dílo dramatické
   a člověk je hercem na jevišti světa.
   Když scéna skončí,
   opona padá,
   ve velkých svícnech zhasnou světla.

   Masku pak sejme člověk z tváře
   a unaven sklesne v lůno země rodné.
   Dozní tichem potlesk,
   výsměšná vřava vlastního nitra
   jen do srdce bodne.

   Hluchého ticha temnější chrámy
   z rakve a hlíny sroubené,
   hasnoucí svíce,
   vínek prostých kvítků.
   Jaký to symbol tkví v odměně!

   Epilog
   Stmívá se.
   Šeré stíny se kradou do světnice,
   obdélník okna jen kontrastuje s tmou.
   Bílé kdys růže, dnes zaprášené
   zdobí tu sochu nehybnou
   a v kamnech oheň dohořívá
   a hodiny pravidelně jdou a jdou.
   Kniha zůstala rozevřená,
   housle k podušce měkké lnou.
   Znehybněla ruka roztřesená.
   Jen vzpomínky a myšlenky
   drásají duši, nitro rvou -

   I dnešní tento den měl ráno!

   Král chudých
   Král chudých
   v paláci šedém z hlíny a kamene
   přijímá lid svůj
   již napřed věda,
   s kým činiti co má,
   oč žádati,
   zač děkovat mu bude.

   Samota
   Dívám se
   kam odchází poutník
   aniž byl vpuštěn
   a vidím ho
   zacházet tam
   kde zapadá v purpuru slunce.
   Až zapadne
   zmizí i poutníkův stín.

   Zůstane jen pustá noc temná.
   Samota.
   Ticho
   a já sama s ním.

   Kdybychom
   Kdybychom se všichni změnili
   nebo jen chtěli se změnit,
   pak bylo by na lidech,
   na člověku
   čeho si cenit.

   Obraz v zrcadle
   V kolébce stálo dítě
   a drželo se ohrádky.
   Maminka stála před zrcadlem
   a česala si vlasy.
   Černé s nádechem do zlata.
   Tak prvním záchvěvem poznání
   stalo se vědomí krásy.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)