Profesor Masarykovy univerzity Ivan Dorovský (8. 5. 1935) patří k našim nejvýznamnějším a evropsky uznávaným slavistům, zaměřeným zvláště na jihoslovanské (popř. balkánské) literární společenství, s přesahem k obecně slovanským a evropským souvislostem. Naopak jeho poezii (srov. sbírky Kořeny a Ty a já z roku 2005, recenzované Milanem Blahynkou v čísle 35 Obrysu-Kmeni téhož roku) zná jen hrstka čtenářů. Je to škoda, protože nedávno vydaná sbírka, nazvaná velmi skromně HLEDÁM SLOVA (Brno: Tribun EU, 2013, il. Dagmar Dorovská, 155 str., ISBN 978-80-263-0346-6) si zájem nejen literární kritiky jistě zaslouží.
Sbírka představuje osobitou, moudrou, reflexivní, jistě autobiografickou poezii, avšak s potřebným přesahem, poezii vzdorující všeobecné, jakoby vše prostupující nicotě a barbarství. Její kořeny jsou nepokrytě slovanské, ale nechybí ani umění přesné miniatury původně japonského haiku (tvoří závěrečný oddíl sbírky) ani cosi jako konfuciánská zkratka, srov. v básni Kdo jsem?:„Ať jsi na kterémkoli místě, / půjde-li někdo kolem tebe, / věnuj mu svůj pohled. // Jako blesk z čistého nebe / ten pohled se ti vrátí hned. / A ty se dovíš, kdo jsi.“ (s. 52). Spíše než v Asii se čtenář těchto básní ocitá v důvěrně známém prostoru Moravy; ale ještě větší prostor zde dostává jediná rodná země, Makedonie, vůně Ochridu i Čuky: „Domov je ve mně / a já jsem v něm /.../ Slovo domov / v mém srdci vždycky zabolí“ (b. Skála, s. 70). Toto bytí tvoří nejvnitřnější „vybavovací pole“ básnického subjektu, na němž jsou postaveny jeho další vrstvy – a jakkoli nestabilní se toto těžiště zdá, plné neklidu a rozporů, je i sbírka v zásadě „těhotná“ tímto neklidem, svárem a vědomím pradávných konfliktů.
Dorovského verše jsou silné svými „plazmovými“ pohyby, schopností vidět, jak „i malá jiskra / v sobě obrovský oheň / skrývá“ (s. 12), slyšet hlas ticha, jenž je „mým mateřským jazykem“ (s. 11), rozmlouvat s kameny a vidět v nich slovo, „z něhož vystupují / písmena cyrilice“ (s. 3), vidět i v kapce vody součást nekonečného oceánu. V životě nic nemizí, „pouze změnilo podobu“ (Podoby, s. 76). Burácivá slova pak „vycházejí z ruin / otcova domku / a z mých tichých vzpomínek“ (Mlčení, s. 74), a to je snad nejtrpčí tón, s nímž se musí básník konfrontovat. Nejsou to sice jen tóny elegické, ale místy přece jen převažují, když čteme o bolestném loučení s matkou a o návratech („se ženou, / se synem / a s jeho dětmi“, s. 77) do míst, kde dnes už vládne jen a pouze „ticho a pusto“. Protiváhu nalézají v hrdosti, ne však pýše, v četných přírodních reflexích a paralelách či přímo „identifikacích“ lyrického já s přírodním řádem univerza, které každého z nás přijme do svého – máchovského – „lůna“.
Jakkoli je sbírka kompozičně ucelená, nalezneme zde prvky velmi rozmanité: apelativní, etické i filozofické reflexe, lyriku popisnou i opisnou, zkratku na samotné hranici sdělnosti i hymnické tóny, lyriku spojující občanskou, intimní i přírodní tematiku, přímé „záběry“ lidského a přírodního univerza spojené se zárodky příběhu, jejž v latentním tvaru skrývá každý motiv, každá životní linka i zádumčivé zastavení.
Ivan Dorovský je básník dvojdomý: cítí se být českým (moravským) a makedonským současně. Přesto mu nejvíce „chybělo /... / sepětí s rodnou zemí.“ (s. 53). Ten paradox je patrný i z ozvuku folklóru, snad folklórní písně, jak čteme například v básni Popova stěna: „Rád bych tě pohladil, / skálo, / má skálo, / spící skálo. // Jestřábi se tě dotýkali, / orli na tobě usedali.“ (s. 7). Je to jiná dikce než „Moravěnky“, naladění elegické i „frajárské“, a s ní jiná apostrofa, paralelismus, personifikace. V jiné básni autor konturuje (byť s otazníkem) osud těch, kteří mají „tři vlasti, / tři domoviny“, přičemž v „první se narodili, / v té druhé zapustili kořeny / a v třetí – domovině ducha – / už natrvalo zůstali.“ (Osud, s. 12). A právě tato „domovina ducha“, její prostor a čas vzdoruje přesile smutku z přibývajících let, nemocí i z nemožnosti návratu. Je důležitým filtrem a rámcem, v němž má svět svůj smysl a řád, krásu a harmonii, v něm jsou „uloženy úmysly a city / dědy, otce a matky“ (s. 46); jak čteme v oddíle Ptáci, kteří i bez biometrických pasů a hranic „vracejí se však vždycky zpět“.
Sbírka Ivana Dorovského nejen hledá, ale i nalézá vhodná slova, která nám pomáhají orientovat se v „domovině ducha“, kterou si utváříme každý za sebe a s vlastní odpovědností, do něhož vpouštíme jen lidi nejbližší. A básně!
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)