Zelená hvězdo v zenitu...

   Zelená hvězdo v zenitu,
   sviť vesele, vesele!
   Když si tak někdy vzpomenu,
   jak staří jsme přátelé!
   Před lety jsi mne slyšela,
   jak jasně jsem zavýsknul,
   když jsem své děvče poprvé
   si na prsa přitisknul.
   Před lety jsi mne viděla,
   jak děsně jsem ublednul,
   mrtvou když její ručinku
   jsem k ústům svým pozvednul.
   To jdou jen drobty života,
   jen bubliny pramene,
   člověk si na ně během let
   tak náhodou vzpomene.
   Radost i žal my přežijem,
   my přežijem cokoli! -
   Nač ale náhlá slza ta -
   vždyť mne to už nebolí?


   Ty utýráš mne chladem svým...
   (Teréze)

   Ty utýráš mne chladem svým,
   Ty umučíš mne vzdorem -
   já chvěju se, že svatá Tvá
   je ve všem Tvojím vzorem:
   Teréza a Gesu.
   Ta byla krásná, světa div!
   A zbožná byla! Znáš-li,
   když umřela, že v srdci jí
   pak crucifixum našli -
   Terézo a Gesu?
   Tys krásná jak ta Španělka
   a žití ach tak ctného -
   až umřeš, najdou v srdci Tvém
   mne ukřižovaného -
   Terézo a Gesu!


   Za srdcem!

   Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek,
   však srdce moje samo ryčně letí
   již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk
   tam, kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí -
   nuž za ním, kpředu, věrné české děti!
   A bitvou vysekejte mně to srdce ven -
   toť srdce dobré, dím to sám, však směle,
   a věru že Vám stojí za kýs horký den,
   za páží zdatný vzmach a vlnu krve vřelé,
   vždy srdce české, je-li české cele!
   To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! -
   Zda jindy duše moje blahem výskla,
   než když Tvé líce, lide, samý nach a smích,
   a zdali jindy slza do oka mi vpryskla,
   než když Tě ruka vraha bídně tiskla? -
   A až je vysekáte, zas jím mršťte dál
   přes věků rozhráň, za kynoucí leta
   vždy tam, kde nepřátel nám nový vzroste val:
   nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta -
   rád bych byl při Vás do skonání světa!


   Člověka, k svobodě zrozeného, dovedli lidé učinit bídným nevolníkem; trpěl dlouho poddanství, v němž nepatřil ani sám sobě, a když se konečně vyrušil, vymanil a osvobodil, když mu více nemohli sáhnout na osobní volnost jeho, bylo rozdělování statků již ukončeno, na jedné straně stála síla bohatců, na druhé desateronásobná síla chudiny, po otroctví přišla chudoba, nové to otroctví...

   Jan Neruda zemřel před 110 lety, 22. srpna 1891.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]