(Příběh pana S.)

   Pan S. měl celý život co činit s knihami a psaním. Podle něho neexistovalo poznání bez knih a jejich psaní. Každá věc má ovšem dvě stránky: všecko je a v témže okamžiku není. Dnes už si pan Stáňa, jak se vlastně jmenuje, docela ani nepamatuje, jestli je to výrok Herakleitův nebo Hegelův. Není to důležité. Důležitá je relativita čehokoliv. Vždycky záleží na úhlu pohledu, jak se říká. A ten úhel pohledu se právě každý snažíme odkrýt a vyjádřit. Pan Stáňa jako čtenář knížek brzy po svých studiích dospěl k názoru, že každá dobrá knížka má co povědět a chce to povědět. Autoři knížek obvykle nacházejí způsoby vyjádření svých názorů a soudů. Pro pana Stanislava bylo důležité vyhledávat tyto způsoby formulování autorských názorů. Říkal tomu ZÁMĚRY. Často se někteří kolegové tvářili, že nevědí, o co běží. Polemizoval s nimi, pokud vůbec polemiku připouštěli, což se jim nestávalo často. Obvykle mívali tzv. většinu a odtud všecko »demokraticky« v moci. Na nějakého Stáňu z nějakého balíkova se ani nesnažili reagovat...
   K čemu by se ovšem knížky psaly, kdyby neměly svůj záměr? ptával se Stáňa. Jde o to ten záměr vyhledat a doložit. O to se však nikdo nepokoušel. Ani já ne, obviňoval se Stanislav a pouštěl se do rozborů. Jeden dva časopisy mu to občas tiskly, ale z tzv. odborníků nereagoval nikdo - zachovávali klid. Stáňa sepsal celá pojednání. Bylo to však marné: nikdo se neozval. Tvářili se, že nemají na co reagovat. To je nejlepší způsob, jak umlčet nepřijatelný hlas. Aby vyhověl, vybíral autory různých světových literatur - vedle Čechů Rusy, Američany, Čechova, Gorkého, Olbrachta, Pujmanovou, Karla Čapka, Hemingwaye, všechny, koho měl rád, ale podporu nenalézal, dohromady nikam nemohl proniknout. Izolovali ho. Co s ním?
   Nejvíc si zakládal na rozborech Čechova a Gorkého. Dokonce razil zásadu, že intelektuál, který nečetl Život Klima Samgina, není inteligent. Základní vlastností intelektuála Samgina je zrádcovství. Zrádcovství zdaleka ne jen politické, občanské, ale základní lidské. Zrádce zradí přítele, ženu, kohokoliv a cokoliv: je to zrůda, kurva, jestli chcete co vědět...
   Život Klima Samgina ovšem četl málokdo. Nemívali na to nervy, poněvadž se dovídali příliš mnoho nepříznivého sami o sobě. Raději četli Kafku nebo Joyce, poněvadž tam se dočetli dost kritiky a stížností na svět, ne na sebe jako v Samginovi. Je to snazší podrobovat kritice celý svět než sama sebe. Zlo je pro nás vždycky spíše mimo nás než v nás samých. O tom je jedinečný Gorkého román. Pan Stanislav o tom sepsal celou knížku. Vydali ji, ale bezmála nekomentovali. Tak se to dělá - jako bys neexistoval.
   Ignorovali dokonce i sám Gorkého román. Jeden pan profesor vybral všecko, co spisovatel o svém hrdinovi říká zdánlivě kladného, kdežto jakýkoli zápor o něm vynechal. Zrodil se paskvil. Na to Stáňa reagovat nemohl: profesor byl jeho přítel, milý starý pán, těžko ho mohl obvinit z podvodu a nic menšího by o tom paskvilu povědět nedovedl... Pan Stáňa se ovládl a neřekl nikde nic.
   Tak šla léta. Mlčet a nenapadat. Jinak tě budou považovat za udavače, což byla oblíbená metoda odrovnávání protivníka. Za takového prohlašovali přítele Vladimíra. Ten místo pozitivní práce musel odrážet útoky a insinuace. Až ho dohnali k smrti. Standa sám sebe dokonce obviňovat ze zbabělosti, že se držel zpátky. Ale útočil jinak. Útočil pozitivními rozbory. Založil teorii záměrnosti zbudovanou na rozborech motivické výstavby literárních děl. S tím nikdo nebyl s to polemizovat dokonce ani u obhajoby velkého doktorátu. Pokusili se o něco jiného: řekli, že se dobývá do otevřených dveří a že podle nich Stanislav neříká nic nového, ačkoli ani jediný z nich sám nic takového nikdy nepověděl. To už bylo ovšem směšné, a tak mu u obhajoby dali všechny hlasy. Ale v průběhu zasedání odborné komise to vypadalo, že ho nechají propadnout jak malého kluka...
   Přitom ale Stáňa nikdy a nikde netvrdil, že intencionalita (záměrnost) se může chápat zjednodušeně, jak si to přestavovali někteří levičáci, kteří uznávali jedině literaturu s politickým programem. Stáňovi byly vzorem rozbory německého estetika Lessinga či Rusa Lunačarského, na nichž svoji teorii založil. Záměry ve velkých dílech se různí a mění, vzájemně doplňují, přesahují se navzájem, vzájemně se i vylučují. Literární dílo není oběžník, vyhláška, cokoli účelového, jednoznačného. Jeho úkolem je problémy otevírat, nikoli uzavírat, jak obvykle dopadá v očích lumpenproletářských funkcionářů, zkrátka nedovzdělanců, kteří si mysleli, že mohou rozhodovat o všem. Stanislav zkrátka vedl dvojí vojnu: proti elitářům mezi intelektuály i proti levičáckým zabedněncům a antiintelektuálům ze zásady.
   Odnášel to ovšem z obou stran... Co že se k němu tak chovali dokonce i zdánliví kamarádi? A to i v tak abstraktní teoretické otázce, jako je záměrnost literárního díla. Jaký to mělo vlastně smysl?
   Smysl to mělo. Šlo i tady o socialistickou myšlenku. Záměrnost jim mohla být ukradená. Vadilo něco jiného. Vadila záměrnost, kterou hájil kolega. Oni ji hájit nemínili, právě naopak, to se ví...
   Šlo jim o to, udělat z umění záležitost natolik výjimečnou, aby byla v konkrétním prostoru a čase nepoužitelná. Pro myšlenku záměrnosti bylo ovšem zrovna tak stísňující, že na levici existovali vskutku i lidé, kteří si ji pletli s účelovostí a bezmála praktickou použitelností. Ztotožňovali je. Na to bylo třeba dávat dobrý pozor. Jenomže ono za každou myšlenku je třeba se brát na dvě strany. Standův život, když se teď za ním ohlížel, plynul v tom, že právě to dělal - na rozdíl od většiny lidí, kteří bývají vždycky jednoúčeloví, jednostranní.
   Účelem umění ovšem je, aby lidi odnaučovalo jednoúčelovosti. To je jeho hlavní starost, možnost uplatnění i politické riziko. Z toho poznání však sotva plyne, že mezi mnohé účely se nevejde účel jedinečný, totiž socialistický, který ostatně sama sebe přesahuje... Co může být ušlechtilejšího než spravedlnost a tudíž lidskost. Jenže jde vám, dámy a pánové, o nějakou spravedlnost? Kašlete na spravedlnost, jakmile vám »sype«...
   Takovou zkušenost pan Stáňa v životě udělal. Ne však až dnes, kdy je to norma, ale dávno předtím, kdy si leckdo myslel, že máme všecko »pevně v rukou«. Jenomže ty ruce byly děravé...

   Prof. PhDr. Jaroslav Sekera, DrSc., člen Unie českých spisovatelů, dlouholetý přispěvatel Obrysu-Kmene, oslaví 27. srpna 75 narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]