210 let od narození Františka Palackého

   Osmička na konci letopočtu neznamená vždy jen výročí revoluce či jiných dramatických událostí. Shodou okolností (snad v kontextu s cimrmanovskou teorií významných dat) se právě v roce končícím osmičkou, v roce 1798, narodil nejen jeden z největších mužů české historie, ale také doslova její tvůrce. Naše kulturní veřejnost zná Palackého především jako historika a politika, autora základního spisu, který se stal filozofickým východiskem konceptu českých dějin. Toto významné dílo - Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě - bylo pro mnoho významných historiků a filozofů včetně T. G. Masaryka zdrojem chápání filozofie české dějinnosti.
   Málo se však ví, že to byl právě František Palacký, kdo položil v našem prostředí základy jedné z humanitních věd, estetiky, že tedy byl bez nadsázky naším prvním "moderním" estetikem.
   Pro Palackého se stal zájem o estetiku jednou z podstatných epizod v jeho celoživotním nasměrování. Sám rozdělil své tvůrčí "literární snažení " do tří období. První, ohraničené léty 1817-1823, představuje léta literárních pokusů, ukončené příchodem do Prahy. Do tohoto období je také soustředěn jeho stěžejní zájem o estetiku. V druhé etapě, 1823-1848, se s veškerou badatelskou vehemencí soustavně věnuje historické práci. Rok 1848 je pak logicky počátkem jeho aktivního politického snažení.
   To, že Palackého považujeme za jednoho z nejvýznamnějších českých historiků, nic neubírá na významu jeho velkého podílu na koncipování českého estetického myšlení.
   Zmíněná první vědecká a v podstatě i společenská životní etapa byla svým způsobem završena v roce 1823 nejen příchodem do Prahy, ale také vydáním jeho dějin estetiky s názvem Přehled dějin krásovědy a její literatury. Zde snad jen malá poznámka k termínu "krásověda". Byl to výraz prosazovaný právě Palackým, který měl nahradit nečeský termín estetika. V této souvislosti bychom mohli vzpomenout i jiný pokus o náhradu nečeského názvu, jehož autorem byl Matěj Klácel, který prosazoval termín "ladověda". Ani jeden z těchto pokusů neměl dlouhého trvání. Vraťme se však k Palackého estetice či krásovědě z roku 1823. Původně zamýšlel své úvahy o kráse a umění obsáhnout do pěti svazků. Text byl otiskován v Časopise českého muzea, ale pro malý zájem z původního záměru zůstalo jen torzo. Hledáme-li odpověď, proč u české veřejnosti nebyl zájem o Palackého text, našli bychom dvě hlavní příčiny. Na rozdíl od pozdějších historických prací je Palackého text plný novotvarů, kterými se snažil vystihnout potřebu specifického vyjádření, a tak se můžeme například setkat s termínem "číplost", vyjadřujícím ladný poměr délky k šířce, nebo se souslovím "roznět pokrasný", snažícím se nahradit cizí slovo entuziasmus. Text myšlenkově bohatý a zajímavý, ale přetížený nezvyklými výrazy, upadl brzy téměř v zapomnění. Další možnou příčinu bychom mohli hledat v omezeném počtu českých vzdělanců zabývajících se touto problematikou.
   Palackého estetika se rodila jako přímá součást dobových západních vlivů. V tomto pojetí cítil Palacký problematiku estetiky především jako romantik, či v našich poměrech jako "zvroucnělý osvícenec".
   Interpretace Palackého estetiky, stejně tak jako výklad jeho pojetí dějin, měla a stále má i rovinu kulturně-politickou. Zde se velmi markantně odrážela východiska spojená s protestantismem, s českobratrskou tradicí. Z tohoto zorného úhlu našel Palacký vykladače především v pojetí T. G. Masaryka.

   Vztah k umění
   Jak je zcela přirozené i u jiných myslitelů, vychází Palacký ve své estetické orientaci z autopsie. V podstatě až do roku 1819 koketuje s vlastní uměleckou tvorbou. Nesporný vliv na rozvoj estetického cítění mladého Palackého měly písně provozované při evangelických bohoslužbách. V Palackého rodině bylo přirozené pěstovat umění, zvláště hudební.
   František Palacký se narodil (14. 6. 1798) v rodině venkovského učitele v Hodslavicích nedaleko Nového Jičína na Moravě. Vztah ke kultuře a vzdělanosti byl pro početnou rodinu samozřejmý. Vzdělanost se zde chápala nejen v rovině exaktní, ale ve stejné míře i v rovině umělecké. Mladý František navštěvoval školu v Kunvaldě (Kunín u Nového Jičína). Zde se seznámil se základy hry na klavír, kterou v pozdějším období s takovou bravurou uplatňoval v pražských salonech. Odchází do Trenčína na evangelické gymnázium. Roku 1812 odchází studovat na evangelické lyceum do Prešpurku (Bratislavy). V tomto období jej nejvíce poutala poezie. Velmi brzy si však uvědomil, že smysl jeho existence, jeho hlavní životní úkol bude směřovat k jiným cílům: "Tyto férie poznav já z jedné strany bytnost pravé poezie a nemožnost svou státi se kdy velikým básníkem, z druhé strany náramný nedostatek naučných knih ve literatuře české... ustanovil jsem se na tom, že již cele a jedině naukám se odevzdám."
   Vztah k umění se v následujícím období mění. Již to nebyla touha něco umělecky tvořit, ale umění potřeboval ke svému životu jako zdroj, inspiraci pro svou práci vědeckou. Tento vztah k umění se naplno rozvinul v podmínkách pražského uměleckého světa. Z jeho Každodeníčku (deníku) se dovídáme, jak se aktivně účastnil uměleckého života v Praze. Téměř každodenně navštěvoval divadlo nebo společnost, v níž se hudba pěstovala v soukromí.
   Vztah k hudbě jej také vedl k zájmu o operu, která v první polovině 19. století byla ceněna výše než činohra. Opera jej snad také přitahovala svou monumentálností projevující se ve většině libret až k démonické osudovosti. Dramatickou tvorbu lehčího komediálního charakteru považoval Palacký za plytkou. Vztah Palackého k výtvarnému umění nebyl tak spontánní jako k divadlu, nechal se ovlivňovat autoritami či přáteli. O tom, že Palackého výtvarná orientace směřovala k představě uměřené klasicizující krásy svědčí jeho hluboký obdiv k tvorbě dánského sochaře Bartla Thorvaldsena, okouzleného do takové míry antickou plastikou, že jeho vlastní tvorba se jí svým způsobem velmi podobala.
   
   Teoretická východiska
   Palackého rozhodnutí věnovat se teorii nevyplývalo jen z jistého zklamání, které zažíval při čtení kritik svých básní. Začínala u něj převládat touha zapojit se aktivně a přímo do obrozeneckého hnutí. V roce 1813 se dostává poprvé do přímého styku s obrozeneckými myšlenkami, které se tehdy pod silnou patronací Josefa Jungmanna šířily v kruzích české uvědomělé inteligence, zvláště v Praze. Čeští vlastenci měli hned dva důvody dívat se na budoucnost optimisticky. Bylo to jednak teoretické východisko vycházející z Herderovy práce, která poprvé vyšla v Jeně v roce 1792, později vyšla v Jungmannově překladu. Jak lichotivě musela na české obrozence působit Herderova představa o budoucím poslání Slovanů. Druhým zdrojem panslovanského optimismu bylo přímé setkání s ruskými vojáky v období napoleonských válek.
   Velkou oporou Palackého teoretických úvah bylo hluboké poučení v antické filozofii, které se pojilo s jeho důkladným studiem řeckého jazyka. Tato východiska jej ovlivnila při dokazování nepodstatnosti přízvuku v českém jazyku. Palacký nebyl spokojen s úrovní české poezie a vinu viděl především ve formě. Domníval se, že jestliže se stane časomíra obecně používanou formou, pozdvihne se i celková úroveň českého básnictví.
   Zdrojem Palackého filozofické orientace byl dále Immanuel Kant. Přijímání kantovských filozofických východisek bylo dosti problematické. Zatímco v odborných, vědeckých kruzích, budil Kant velké sympatie a měl řadu následovníků, oficiální místa se chovala zdrženlivě, dokonce někde byly jeho myšlenky zakázány.
   Rozšiřování kantovské filozofie v Českých zemích bylo jednak podvázáno jistou politickou perzekucí Metternichova absolutismu, ale také nechutí české filozofické obce zabývat se vyloženě obecnými spekulativními problémy v době eminentně jasného programu české inteligence - národního osamostatnění. Přesto však se i v této době stává Kantova filozofie jistým zdrojem pro vytvoření české filozofické terminologie. Na Slovensku, v poněkud liberálnějším prostředí, měla Kantova filozofie mnohem průkaznější dopad. Projevoval se zvlášť příklonem ke gnoseologickým otázkám, důraz byl kladen na subjekt. V tomto prostředí se s Kantem seznamuje i František Palacký. Studium a pochopení Kanta mu dalo "víru v rozum", v jeho regulativní funkci a pomohlo mu překonat romantickou, až naivní představu realizující se v nacionalismu.

   Palackého estetika
   Od roku 1818 si Palacký jednoznačně uvědomuje úlohu a smysl umění v životě jedince, ale i v životě národa. Odpovídá na Jungmannovu nabídku zpracovávat v připravované encyklopedii geografická hesla: "Třída umění, v níž já vlasti své hodněji posloužiti míním, jest estetika v celém obsahu jejím. Ten jest milovaný předmět můj, v němž se všemi silami svými pořád žiji, a jistě při nedostatku jejím u nás veřejně nečinným nezůstanu."
   V prešpurském prostředí to byl pro Palackého především Fridrich Schiller, kterému věnoval většinu pozornosti ve svých vystoupeních v učených kroužcích. Jeho přístup k umění a ke kráse mu byl bližší svým múzickým nasměrováním než Kantova spekulativní řešení.
   Pražské prostředí, do kterého Palacký v roce 1823 vstoupil, bylo již informováno o jeho estetické orientaci. Praha v té době nedisponovala širokou obcí estetiků či teoretiků umění, na rozdíl od širokého i hlubokého zájmu o konkrétní umění a o jeho společenské uplatnění.
   Za stěžejní osobnost těchto let lze považovat univerzitního profesora estetiky a klasické filologie na pražské univerzitě Antonína Mullera, který byl povolán hrabětem Karlem Chotkem z Insbrucké univerzity do Prahy. Jeho přednášky se staly velmi populární, a to i pro širší veřejnost, především uměleckou. Další osobností pražského estetického světa byl středoškolský profesor malostranského gymnázia Václav Alois Svoboda (Navarovský). Neúspěšně usiloval o stolici estetiky a klasické filologie ve Vídni. Později se stal váženým referentem pro divadelní a výtvarné umění německého časopisu Muzea. Za další osobnosti pražského estetického světa můžeme považovat i Václava Jana Tomáška, hudebního skladatele s širším teoretickým rozhledem, ale také Aloise Klara, který působil nejen jako profesor řecké filozofie, filologie a klasické literatury na pražské univerzitě, ale zřídil také nadaci pro sochaře a malíře, která pomáhala nastupující umělecké generaci.
   V roce 1823 v časopise Krok vyšel Přehled dějin krásovědy. Za hlavní úkol považoval Palacký vytvoření svého estetického systému, o který se pokusil ve své Krásovědě a Přehled dějin krásovědy mu sloužil jako základní východisko, jako zdroj inspirace. Jeho dějiny estetického myšlení předkládají bohatý přehled různých estetických konceptů, lze jej dokonce považovat za práci průkopnickou. Bohužel se však setkala s nezájmem. Čtenáři Kroku jistě byli vlastenecky orientovaní a zcela přirozeně ve 20. letech 19. století hledali v teoretických statích posilu pro své vlastenecké cítění. Palackého seriózní přístup, který nehledal laciné vlastenecké reminiscence, jim to nemohl poskytnout. Časopis psaný česky se pak nemohl stát zdrojem obecného poučení s širší působností. Tak se bohužel dílo Františka Palackého v době svého vzniku nedostalo do širšího povědomí.
   Pro Palackého spadají estetické úvahy až do takových časů vývoje společnosti, "...kdy národové ze hrubé smyslnosti jen ku pocitu pravé krásy dospěli". Na svou dobu velmi jasně odděluje samotný smysl pro krásu a její teoretickou reflexi.
   Je to především geografické a společenské prostředí, které je podmínkou duchovního života. Estetika je pro Palackého součást lidské duchovní skutečnosti a tvoří její nejušlechtilejší část. Smysl vývoje vidí v emancipaci člověka a lidstva vůbec, ke kterému dochází vývojem, i když tato cesta není přímočará a má období stagnace. Je ale přesvědčen, že celkový vývoj lidských dějin spěje k humanitě.
   Za první etapu považuje antiku, ale až v podobě Sokratově. Vrchol antického estetického myšlení mu ztělesňují Platón a Aristoteles. Uvědomuje si však samostatný vývoj umělecké tvorby, její vysokou úroveň bez přímých vazeb k existující teoretické reflexi. Upozorňuje na významné umělecké osobnosti, které zanechaly lidstvu jedny ze stěžejních uměleckých děl, jako například Homér, Sofokles či Feidias, a přesto jejich doba neznala teoretickou reflexi, neznala "úvahy o kráse ". Pro Palackého je středověk obdobím stagnace, dokonce tvrdí, že estetika prakticky neexistovala. Obrodu nalézá v umění Itálie 14. století.
   Další etapy estetického myšlení Palacký spojuje i s národní charakteristikou. A tak se mu přesouvá vrchol estetické teoretické reflexe z Itálie 16. století do Francie 17. století. Dále přebírá štafetu Anglie 18. století. Závěr 18. století a počátek století 19. se mu pojí s vývojem estetického myšlení v Německu. V tomto posunu z jedné národní oblasti do druhé nevidí Palacký jen různost pohledů, ale kvalitativní vzrůst, zdokonalování estetického myšlení, obecně vzestupnou tendenci.

   Krásověda
   Stěžejním dílem Palackého estetického myšlení byla bezesporu jeho Krásověda. Původní zdroj krásy vidí Palacký v subjektu, v citu. Palacký se pokusil vytvořit systém, což bývá tradičně považováno v každé vědní disciplíně za završení badatelského úkolu. Základní metodou je introspekce - obrací se sám k sobě, aby se dobral jistých závěrů. Byl v této době navyklý uvažovat takovým způsobem, o čemž svědčí jeho bohaté deníkové záznamy.
   Předpokladem estetických závěrů je vyrovnání se s filozofickými východisky. Člověk je pro něj především bytost citová a právě cit je vlastně předpokladem poznání. V citu se završuje lidská osobnost. Krása je duchovní podstaty, má však podobu naprosto konkrétní. Cit pro krásu je součástí věčného zápasu člověka. Člověk usiluje o dokonalost a v tom mu právě krása a smysl pro ni napomáhá. Cíl lidské existence vidí Palacký ve zkrášlení lidské existence.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]