Ignorovat ho nemůže ani mediální mainstream. Míval ho za intelektuálního žongléra. Teď ta blazeovaná grimasa kysne. Slavoje Žižka stíhá stigma fanatického marxisty (neváhajícího flirtovat i se stalinismem). A právě proto i - nejnebezpečnějšího filozofa Západu. Tak ho nedávno tituloval moderátor prestižní relace BBC. Slovinský filozof kontroval brilantně: Setkáme se v pekle, nebo v komunismu? I česky je k mání už roky. Dosud však jen zásluhou textů, na nichž si pošmákne erudovaný filozof. Právě to napravil svazek, mířící i k mnohem širšímu publiku. Do vosího hnízda píchá už názvem – Poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát (Rybka Publishers, originál London, Verso 2009).
   Cílem není zmapovat jen obrysy utopického jádra kapitalistické ideologie, demaskované globální ekonomickou krizí. Žižek není srab ani na rozcestí, které vrací do hry: Éra liberálně demokratického moralistického vydírání je nenávratně pryč (…) Naše strana se už nemusí dál omlouvat. Na řadě jsou naši protivníci (…) Stranickost, kterou zde obhajujeme, nese jméno komunismus (…) Místo abychom si kladli samozřejmou otázku, zdali je idea komunismu ještě aktuální, zdali ji stále ještě můžeme pokládat za užitečný nástroj analýzy a politické praxe, měli bychom si položit opačnou otázku: „Jak náš nynější úděl vyhlíží z perspektivy komunistické idey?“ Zde leží výsostné teritorium dialektiky Starého a Nového: naproti tomu všem, kdo vymýšlejí stále nové nálepky („postmoderní společnost“, „riziková společnost“, „postindustriální společnost“ atd.) ve snaze zachytit, co se dnes děje, neustále unikají kontury toho, co je dnes skutečně Nové. Jediný způsob, jak pochopit skutečnou novost Nového, je analyzovat svět skrze optiku toho, co bylo „věčné“ ve Starém. Pokud je komunismus skutečně „věčnou“ Ideou, pak se podobá hegelovské „konkrétní univerzalitě“: je věčná nikoliv v tom smyslu, že by šlo o soubor určitých abstraktně-univerzálních vlastností, které by mohly být aplikovány kdykoliv, nýbrž v tom smyslu, že musí být v každé nové dějinné situaci znovu objevena.

   Fraška horší než tragédie
   Na margo dnešního, v pořadí už druhého zhroucení liberálně demokratické politické utopie si Žižek pohrává s Hegelem – a Marxem z Osmnáctého brumairu - stopou Marcuseho bonmotu: Opakování v podobě frašky může být někdy ještě otřesnější, nežli původní tragédie. Pupeční šňůra vede až k rozvodu těch, koho liberální říkanka líčí jako siamská dvojčata - zisku a rizika. Žijeme ve světě riskantních rozhodnutí, píše Žižek, leč jen někteří provádějí rozhodnutí, zatímco jiní na sebe berou veškeré riziko. Skoro jako v Lubitschově filmu Být, či nebýt (To Be or Not to Be, 1942): když je vysoký nacistický důstojník, „koncentráčník Eduard“, dotázán na německé koncentrační tábory v okupovaném Polsku, odsekne: „My se staráme o koncentraci a Poláci mají na starosti táboření.“ Je totiž výrazem krajní ironie, že se „socializace“ bankovního systému má stát přijatelnou, jen když slouží záchraně kapitalismu. Socialismus je zlo – pokud ovšem neslouží stabilizaci kapitalismu. Levice, volající po návratu k „reálné ekonomice“ – upozorňuje Žižek právem – ne a ne pochopit samotnou podstatu kapitalismu: spontánně se rozvíjející a expandující proces finanční cirkulace je – v protikladu k realitě výroby – jedinou dimenzí jeho Reálna. Tím důležitější je odolat četným pokusům Madoffa patologizovat jako zkorumpovaného lumpa, ojedinělého parazita v jinak zdravém zeleném jablku. Neboť pokušení transformovat legitimní podnikání na pyramidový podvod je součástí samotné struktury procesu kapitálové cirkulace. Hranici mezi „legitimními“ investicemi a „divokými“ spekulacemi totiž stále víc stírá sama logika kapitalismu. V jeho dnešní, „postmoderní“ verzi dosahuje destruktivní spekulace mnohem vyšší úrovně, než bylo v dřívějších dobách vůbec myslitelné.
   A proto bude-li liberalismus ponechán sobě napospas – alarmuje jeho špičkový znalec – rozloží se sám. Oč víc se vydává za ztělesnění antiutopismu, tím víc jsou právě jeho trubadúři sami nebezpeční utopisté: to, s čím se potýkáme v dnešní krizi, jsou důsledky utopického charakteru tohoto řádu samotného (…) skutečně utopickou érou byla ona šťastná 90. clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na „konec dějin“, že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání. Zkušenost posledních desetiletí nám jasně dokazuje, že trh není žádný přívětivý mechanismus, který funguje nejlépe, když je ponechán sám sobě napospas – nastolit a zachovat podmínky pro jeho fungování vyžaduje pořádný kus mimotržního násilí. Tady si Žižek utahuje i ze všech, kdo – konfrontováni s překotným vývojem kapitalismu v současné Číně – kladou často otázku, kdy se tam konečně prosadí také politická demokracie jako „přirozený“ politický komplement kapitalismu. A tím naléhavěji varuje: Co když se „neblahá kombinace asijského knutu a evropského akciového trhu“ (Trockého charakteristika carského Ruska) ukáže být ekonomicky efektivnější než liberální kapitalismus? Co když je to znamení, že demokracie, jak ji chápeme, není už podmínkou a hybnou silou ekonomického rozvoje, ale spíše jeho překážkou? Za této situace – zdůrazňuje Žižek – jediná skutečná otázka zní: schvalujeme převládající naturalizaci kapitalismu, nebo současný globální kapitalismus produkuje antagonismy natolik nesmiřitelné, že mu znemožňují, aby se reprodukoval donekonečna?

   Krize jako hrozba - a jako šance
   Že platí druhá z obou možností, ilustrují především čtyři antagonismy: bezprostřední hrozba ekologické katastrofy, neslučitelnost koncepce soukromého vlastnictví s pojmem takzvaného „intelektuálního vlastnictví“, společensko-etické důsledky vědecko-technických inovací (zejména na poli bioenergetiky) a v neposlední řadě vznik nových forem apartheidu, nových Zdí a slumů. Společným jmenovatelem je, co se děje s „commons“, dříve obecně sdílenými našeho sociálního života (a to jak kultury a přírody, ohrožované drancováním zdrojů, tak také biogenetického dědictví lidského rodu, atakovaného biogenetickou snahou o stvoření „nového člověka“). I to vše se totiž mění v trofej privatizace, provázené násilnými opatřeními natolik, že by se jí v případě nutnosti mělo čelit násilnými prostředky. Tím ostřeji vyvstává klíčové dilema: Kdo bude rozhodovat o prioritách? A na jakém základě, pokud tato rozhodnutí nemohou být ponechána trhu? Právě zde se tak dostává opětovně na pořad dne otázka komunismu.
   Radikální levice s ní ovšem nakládá nanejvýš macešsky. Tím větší hrozí nebezpečí, že skutečnou obětí současné krize nebude ani tak kapitalismus jako spíše samotná levice, jejíž neschopnost přijít s životaschopnou globální alternativou opětovně vyšla najevo (…) Nejlepším indikátorem nedůvěry levice v sebe sama je její strach z krize; taková levice se obává o svou vlastní pohodlnou pozici kritického hlasu plně integrovaného do systému a není ochotna nic riskovat. A proto vlastně jen doufá maximálně v to, že nynější krize nebude mít dlouhé trvání a že kapitalismus bude i nadále schopen zajišťovat relativně vysokou úroveň pro stále větší počet lidí. Naproti tomu skutečná levice bere krizi vážně, bez iluzí, avšak jako něco nevyhnutelného, jako šanci, kterou je třeba beze zbytku využít. Krédo levice, která odmítá stáhnout chvost, proto zní: Ačkoliv krize jsou bolestivé a nebezpečné, nelze se jich vyvarovat, protože představují terén, na němž je třeba vést bitvy a vítězit. Proto si už nelze dovolit ignorovat do očí bijící iracionalitu globálního kapitalismu. Je nejvyšší čas promýšlet věci vskutku radikálním způsobem, v odhodlání klást si otázku, co je to za společnost, která takové vydírání umožňuje.

   Marx jako triedr, a ne jako retro
   S očima, otevřenýma na dnešní svět, to chce číst i samotného Marxe. Žižkovi ta potence rozhodně nechybí. Precizně domýšlí už postřeh Marxových Grundrissů, nakolik se „bezprostřední produktivní silou“ stává samo „všeobecné společenské vědění, knowledge“ – a tím se i „podmínky procesu společenského života dostaly pod kontrolu general intellect“.
   Právě tento statek, jehož společenský charakter je mimo každou pochybnost, je tak i – dominantou fixního kapitálu, domněle opravňujícího k exploataci živé práce. Ve chvíli, kdy se klíčovým komponentem fixního kapitálu stane „samotný člověk“, „všeobecné společenské vědění“- vyvozuje z toho právem Žižek – dostává ránu z milosti celé alibi kapitalistického vykořisťování. V takovém vztahu už je role kapitálu ryze parazitická. Sama kreativní invence - dvojnásob ve věku moderních globálních interaktivních médií – už totiž očividně nemá individuální charakter, ale je bezprostředně kolektivizovaná, stává se součástí „společně sdílených statků“. A proto je vrchovatě problematickým i každý pokus ji privatizovat (například tím, že ji opatříme autorskými právy). Tím doslovněji tak platí, že majetek je krádeží.
   Marx, který objevil rozhodující roli „všeobecného intelektu“ (vědění a společenská kooperace), však logicky nemohl dohlédnout i všechny sociální implikace. Tkví hlavně v proměně zisku produkovaného vykořisťováním pracujících v rentu získávanou privatizací samotného „všeobecného intelektu“. Bohatství Billa Gatese – ilustruje to Žižek na ikonickém příkladu - nemá ani v nejmenším co dělat s náklady na výrobu komodit prodávaných Microsoftem. Za jeho úspěchem nestojí výroba dobrého softwaru za nízké ceny ani vyšší míra „vykořisťování“ jeho námezdních dělníků (svým intelektuálním zaměstnancům ostatně vyplácí relativně vysoké mzdy). Microsoftu se totiž podařilo získat postavení téměř univerzálního standardu, a to tím že (virtuálně) monopolizoval celé pole – jakoby přímo ztělesňoval „všeobecný intelekt“. Gates se stal nejbohatším mužem na planetě, když si přivlastnil rentu získanou tím, že dovolil milionům intelektuálních dělníků podílet se na tom „všeobecném intelektu“, který úspěšně privatizoval. Analogicky to platí o přírodních zdrojích – výrobní náklady jsou zanedbatelné; cena, kterou platíme za ropu, je renta, kterou platíme těm, kdo vlastní a ovládají tento přirozený zdroj, kvůli jeho vzácnosti a omezené zásobě.

   Až ke kořeni věci
   To ovšem dramaticky rozšiřuje i sociální spektrum, zainteresované na průlomu až za dnešní horizont. Nová emancipační politika proto - vyvozuje z toho Žižek - už nebude vyvěrat z jediného, ale z explozivní kombinace různých faktorů. To, co je spojuje – na rozdíl od klasického proletariátu, jenž „nemá co ztratit, leda své okovy“ – je nebezpečí, že bychom mohli ztratit úplně všechno. Pro Žižka to není záminka, jak vycouvat do mlhy chimér, jež nemají komu nadělat vrásky. Právě koncept obecně sdílených statků totiž ospravedlňuje vzkříšení pojmu komunismu: umožňuje nám vidět progresivní „oklešťování“ sdílených oblastí našeho společenského života jako proces proletarizace. V žádném případě se proto nelze vzdávat konceptu proletariátu nebo proletářské perspektivy, jak ho precizoval už Marx. To, co akutně potřebujeme, je naopak mnohem radikálnější pojetí proletářského subjektu, přesahující i tu nejdivočejší Marxovu představivost. Plně však třeba zohlednit i jeho spletitou fragmentaci. Pracující třída – soudí Žižek ve zkratce, generalizující zřejmě až příliš – se dělí na tři samostatné frakce, přičemž pro každou z nich je příznačný vlastní, specifický „způsob života“ a ideologie: osvícený hédonismus a liberální multikulturalismus intelektuální třídy, populistický fundamentalismus tradiční pracující třídy a extrémnější a specifičtější formy třídy sociálních vyděděnců. Navíc jsou podněcovány ke vzájemné nevraživosti. Avšak právě proto je staré bojové heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ případnější, než kdy předtím: v nových podmínkách „postindustriálního“ kapitalismu se dosažení jednoty těchto tří frakcí pracující třídy už rovná jejich vítězství.
   Žižkovi nechybí kuráž bořit i jiné módní schovávačky. Dnešní levice – polemizuje s postmoderní mantrou, devótně hlásající opak - potřebuje právě pořádnou dávku „jakobínsko-leninistického“ paradigmatu. Globální hierarchizace kapitálu totiž roli, již v jeho expanzi hraje státní moc, nijak nesnižuje a v mnohém naopak násobí. Proto alternativa „buď usilovat o získání státní moci“ (což nás činí stejnými jako ti, proti nimž bojujeme), nebo jí vzdorovat zaujetím „distance od státu“, je falešná – obě totiž sdílejí tutéž premisu, totiž že stát, jak jej známe dnes, je zde navěky, takže stát můžeme jen ovládnout, nebo vůči němu zaujmout odstup. Víc než kdy jindy naopak platí poučení z Leninovy knihy Stát a revoluce: smyslem revolučního násilí nemá být uchopení státní moci, ale její proměna, radikální transformace toho, jak funguje, transformace jejího vztahu k základně atd. Právě zde tkví klíčový prvek „diktatury proletariátu“. Sám tento pojem je – zdůrazňuje Žižek právem - v jistém ohledu (nezbytný) oxymóron. Neboť s „diktaturou proletariátu“ máme co do činění, jen když stát prodělal radikální transformaci, když čerpá svou autoritu z nových forem lidové participace.

   Riziko fatálních zpoždění
   Je nejvyšší čas se nekompromisně rozloučit s předsudkem, že lineární čas evoluce je „na naší straně“, že Historie „pracuje pro nás“ jako ten pověstný starý krtek, jenž pilně pracuje v podzemí, a vykonává tak práci „lsti rozumu“. Sama historie totiž determinuje pouze alternativy, jimž čelíme, elementy naší volby, nikoliv naši volbu samotnou. Dnes platí víc než kdykoli doposud: pokud bude spontánní historický vývoj ponechán sám sobě, povede to ke katastrofě, k apokalypse. Odvrátit ji může jen naše svobodné rozhodnutí vzepřít se. Právě radikální, komunistická levice by měla nebojácně rehabilitovat koncepci preventivní akce („preventivní úder“), široce zneužívanou během takzvané „války proti teroru“: pokud odložíme jednání, až budeme mít o rozsahu katastrofy dostatek informací, budeme mít dostatek informací, až už bude pozdě (…) Skutečný čin není nikdy strategickým zásahem do transparentní situace, jíž dokonale rozumíme; právě naopak, skutečný čin vyplňuje mezeru v našem poznání. Něco na způsob kuráže bolševiků v roce 1921 na konci občanské války, jejíž drama Žižek oživuje známým Leninovým výrokem: A co když nám úplně beznadějná situace tím, že by zdesateronásobila úsilí dělníků a rolníků, poskytla příležitost přikročit k vytvoření základních předpokladů civilizace jinak, než tomu je ve všech západoevropských státech?
   Dnes – ostatně stejně, jako už tehdy – to chce umět pracovat i s neočekávanými spojenci. Na knize Marxova velikost začal krátce před svou smrtí pracovat i Gilles Deleuze, prominentní Mydlář všech velkých vyprávění. Pro Žižka je to svědectvím obecnějšího trendu. Něco na způsob neznabohů, vracejících se na prahu smrti do lůna církve – píše v epilogu - se dnes děje i s mnoha levicovými antikomunisty. Na konci života se vracejí ke komunismu, jako by po letech zasvěcených bohapusté zradě chtěli zemřít usmířeni s komunistickou Ideou. Stejně jako u starých křesťanů skrývají v sobě i tyto pozdní konverze totéž základní poselství: totiž že jsme strávili život marnou rebelií proti něčemu, o jehož pravdě jsme v hloubi duše nikdy nepochybovali. Tím spíš by naše poselství mělo znít: nemějte strach, přidejte se k nám, vraťte se zpátky! Dosyta jste si užili antikomunistických radovánek… a bylo vám odpuštěno – je načase vrátit se k seriózní práci!

   Poslední Žižek česky srší i spoustou dalších postřehů, sond a bonmotů. Řadu z nich hrotí do hyperbol, provokujících – zvlášť čtou-li se povrchně – i k vášnivé polemice (Komunismus, ne socialismus!). Zkrátka nepřijde ani gurmán moderní filozofie. Svědectvím obecnějšího trendu je však hlavně Žižek sám. Jako benátské zrcadlo, nastavené nedůvěře levice v sebe sama. Sebeklamu, že jediné, co se smí a co má smysl, jsou hnidopišské glosy lejster, vypadlých z hnízda totalitářské utopie liberalismu. Koho zvou i do prestižních relací BBC? Levici, která má z krize strach – nebo nejnebezpečnějšího filozofa Západu?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]