Nakladatelství BVD (Praha, 2010) vydalo knihu Karla Novotného a Zlaty Kufnerové ČLOVĚK BENEŠ. Autoři si ve svém „dokumentárním pásmu“ vytyčili cíl: zbavit Benešovu postavu státnického bronzu a předvést ho coby lidskou bytost z masa a kostí. Záměr kupodivu dosti obtížný, protože prezident byl vskutku muž zvláštního ražení a životopiscům svoji „citovou rehabilitaci“ nikterak neusnadnil.

   Budoucí prezident Budovatel vyšel z krajně prostých poměrů. Bratr Vojta vzpomíná na standardní rodinné jídlo – chleba nalámaný do bílé kávy (tuhle pochoutku jsem taky poznal, ale teprve po letech jí přišel na chuť): „Taková byla u nás denní večeře. Jen někdy, když bylo hodně smetany a stloukla se v dřevěné bečce na velikou hroudu žlutavého másla, upekla maminka v troubě pěkně do hněda brambory, a ty se jedly po kávě s kouskem másla. Ale to byla už panská večeře.“ (Tedy klasická strava českých obrozenců, budoucích velikánů, jak ji známe z nesčetných pamětí.) A maminka vizionářsky dodávala: „Abyste věděli, až budete pány, jak chutná tvrdý chléb.“ Možná Edvarda zahlédla na Hradě.

   Beneš rozhodně nezačínal jako suchar, zachovaly se jeho naivně jímavé jinošské básničky, například „óda na mistra Jana Husa“ Čeští Husité. Pro zajímavost ji přetiskuji ze své knihy Jak se bavila Praha:

   Poďte Češi na venkov shlédnouti
   Pod čistý a jasný vzduch sednouti;
   By i vám popřáno bylo
   Jak útulno zde a milo.

   Však též bědovati musíte
   Tak, jak naříkali Husité;
   Když Mistr Hus byl upálen.
   Byl mu též pomník odhalen.

   Brzy strojili se do Čech voje
   Češi však chránili právo svoje
   Na tom však nebylo dosti,
   Než jim uvolnilo v zlosti.

   Pod Vyšehradem se bitva stala
   Strana Husitská mocně povstala;
   Křižáci se na ně vrhli
   Aby pod svou moc je strhli.

   Sigmund přitáhl ke Kutné Hoře
   Jako do Palestiny přes moře
   Žižka byl Husitů vůdce
   Sigmund zase Čechů svůdce.

   Nepřátelé Čechů se množili
   A Husity pak velmi soužili;
   A co dělal ten zeměpán,
   Rozhodla bitva u Lipan.

   Po opuštění řemesla básnického se rozhodl pro herectví. Na jevišti sice vystupoval sporadicky, ale v pozdějším životě patřil k hercům z nejdokonalejších, výhradně však k tragédům.
   Autoři vyvracejí oblíbený omyl životopisců, že se totiž budoucí velikánovič měl vyučit ševcem. Když už Ludvík XVI. hodinařil a Petr Veliký tesařil a Franz Josef knihařil… Údělem se mu stalo od raného mládí studium.

   Na pravou míru uvádějí psaní Benešova křestního jména. V matrice je opravdu veden coby Eduard. „Moje matka říkala, že jsem Eduard, hned od mládí.“ Ale, jak sám říká: „To Edvard je kratší a jadrnější, a tak se mně to více líbilo.“ Do politiky tedy vstoupil jadrně i co do jména.

   Od tercie do sexty hrál fotbal – na levém křídle SK Slavie. To levé si můžeme třeba podtrhnout. „Měl jsem přebytek životní síly, musel jsem ji nějak vybíjet.“ Fotbal byl ovšem studentům zakázán a tak ho čekaly „zákonné mravy“! Navíc byl dost těžce zraněn – vršovický bek mu přerazil holenní kost.

   Uchvátil ho těsnopis a jeho zlatovlasá Anička Vlčková alias Hanička od něj dostávala milostné dopisy namačkané do zkratek. Těsnopisné poznámky si psal i za vrcholných krizí, například v době Mnichova.

   Beneš spoléhal na vlastní síly, chtěl se vypracovat a povedlo se. Jako vysokoškolák v Paříži žil takřka asketicky. Když mu přišla česká děvčata 28. května 1906 blahopřát k dvaadvacátým narozeninám, naskytl se jim pohled, který zaznamenala jedna z nich, Ludmila Šmolíková-Švihovská: „Oknem bylo viděti do velkého a světlého dvora. U okna malý stolek s knihami a haldou novin. Úzká železná postel, věšák na šaty, nějaký kufřík. Na druhé straně otevřený francouzský krb a na něm několik drahých podobizen. Polička, umyvadlo, tu a tam židle – a to bylo vše.“
   Kdo by čekal více, nějako to šampaňské a aspoň náznak sexu, byl by zklamán: „Věděly jsme dobře, že Beneš nemá nikdy času nazbyt, a proto, když bylo vše pověděno a květiny umístěny ve sklenicích a ve džbánu na mléko, vytratily jsme se z pokojíku.“
   Jako vystřiženo z románku Kterak chuďas ke království přišel! Ale byl to reál. Na doplněnou: Ludmila Švihovská byla v příbuzenském poměru s Annou Oličovou, rovněž studentkou Sorbonny. A Olič byl populární a bezmála všemocný policejní komisař v Praze!

   Benešovo sociální cítění se vyjevilo v článcích, které psal od srpna do prosince 1906 pro Právo lidu: „Nádherná Paříž vás povznáší – po procházce Londýnem cítíte hnus nad takovým životem, lítost a bolest nad těmi ubohými bytostmi mění se v odpor, jste disgustováni, roztrpčeni… Londýn, největší město světa, nejbohatší město světa, jest zároveň nejbídnějším, nejnemravnějším, nejchudším městem světa.“
   Londýn se přitom měl stát Benešovým válečným útočištěm. Jestlipak si v londýnském Aston Abbotts vzpomněl na tento hřích mládí? Myslím, že by ho za hřích nepovažoval, byl zběhlý v umění možného, ale nenechal se zaslepit.
   Nacisté a protektorátní propagandisté nepromarnili příležitost. V roce 1943 v Praze vyšla dokonce třikrát brožura s těmito články Londýn a sociální poměry v Anglii. Nelenili a knihu samozřejmě přeložili i do angličtiny. Snažili se škodolibě zdiskreditovat „nepřítele českého národa číslo jedna“, ale zdá se, že marně. Britové ostatně věděli své o každém ze svých pappenheimských. Paradoxně právě od Němců. Ti předhodili Londýnu například přepisy zachycených telefonátů Jana Masaryka Benešovi, v nichž se ministr vyjadřuje o Chamberlainovi a spol. krajně neuctivě, byť trefně!

   Beneš si udržoval odstup a lidé ten odstup vycítili. Málokoho, ne-li vůbec koho, pustil za hradby. Sám vzpomíná na Masarykovo upozornění, řekněme výtku: „Dejte pozor, jste moc knižní, musíte míti víc styku přímo s životem a s lidmi. A hodně praktické psychologie!“
   A ještě jindy Masaryk prohlásil: „Jak já ho pozoruji už několik let, zdá se mi, že Benešovi chybí trochu poezie. Politika a poezie se nevylučují.“
   A 7. března 1931, po večeři v Lánech, kde Beneš perlil, vyprávěl vtipy a zvítězil v pingpongovém turnaji (!), si po odchodu hostí TGM povzdechl: „Tak jsem dnes uvažoval o tom, jak je možné, že z takového člověka, jako je Beneš, udělal národ takového bubáka.“
   Také Karel Čapek se připojil: „Úplně mu scházejí měkčí složky lidské povahy.“
   Ostatně sám Beneš přiznal, že politika je jeho celoživotním povoláním, ale i koníčkem, plným zaujetí, ba vášní. Dodejme: jedinou vášní. Jinak to ani nejde. Lenin se zdráhal chodit na koncerty, neboť ho hudba odváděla od revoluce, a Robespierre vůli potlačoval cit, který se sápal po rozumu.

   Kniha se přirozeně nevyhýbá ani Benešovu manželskému životu. Zde však idealizace působí nadneseně. Autoři citují Jana Masaryka: „Benešovi jsou nejšťastnější manželská dvojice ze všech, které znám. Je v ní dokonalá harmonie – bez jediného drsného slova. Dokonalé manželství, láska k dětem a k psům: Člověk si nedovede představit lepšího doporučení.“
   Možná to Masaryk mínil trochu ironicky. Harmonie možná, ale manželství, neřku-li sex, vyžaduje i disharmonii. Každopádně se vyrojilo a rojí mnoho klepů, které jeho tvrzení zpochybňují, leč není úkolem recenze potvrzovat je či vyvracet. Vezmeme-li v potaz Budovatelovu abnormální pracovitost a tuhou askezi, na nějaké nebudovatelské hrátky asi nezbyl čas.

   Benešovi se nikdo nedostal na kobylku. Politika ho natolik stravovala, až se stala jeho jedinou odměnou. Mohl si dovolit být neúplatný v každém směru, takže vzbudil podezření, závist až nenávist těch, kdo byli ochotni kdykoli vstoupit na politický trh. Zbytkových velkostatkářů, přeslazených cukrovarníků, lihových monopolistů, holkařů, hazardérů, profesionálních koaličníků a pětkařů, co považovali za vrchol státnického umění větu „Dohodli jsme se, že se dohodneme“.
   Jistý poslanecký čachrář, který si neuměl představit politiku bez korupce, zanaříkal: „Nepije, nekouří, netančí, nemá metresy, nevyhledává společnost, nehraje v karty! Proboha, co tedy dělá?“
   Sám Beneš vyprávěl něco podobného: „Švehla hledal celý život, jaké mám slabiny. Jednou o mně řekl: ´Co mám s tím chlapem dělat. Nekouří, nepije, za holkama neběhá, karty nehraje, to je k čertu.´“

   A jídlo, ženy, zpěv? Jaromíru Smutnému se naskytla nejedna příležitost k pozorování: „Má gurmánské chutě při výběru potravin. Ale jí vždycky střídmě. Nic ho nesvede, neviděl jsem nikdy záblesk uspokojení v jeho očích, když spatřil krásnou ženu.“
   Vzpomínáte na tvrdý chlebíček jeho dětství? A na Masarykem vystavený erotický posudek? Děti a psi.

   A co fotbal? Bruce Lockhart vyprávěl o utkání Celtiku Glasgow s kombinovaným mužstvem Čech, v němž naši vyhráli: „Podíval jsem se na Beneše. V jeho obličeji nebylo vidět nejslabší vzrušení. Paže měl zkříženy a oči zkoumaly hřiště s touž soustředěnou pozorností, jako když jde o sjednání některé smlouvy. Věděl jsem, že jistě má také radost, ale teprve mnohem později jsem se přesvědčil, že se za tím klidným zevnějškem tají hluboká studánka vzrušení a citu.“
   Kancléř Přemysl Šámal jako by mu promluvil z duše: „Nic není povaze Benešově tak cizí jako nadšení.“

   My však neztrácíme z paměti Benešovu mladickou zálibu v herectví. Byl diplomat a ti se přece musí ovládat. A velcí diplomaté se ovládají dokonale.
   Když mu před odjezdem do Ruska za legiemi Masaryk svěřil zapečetěnou obálku se závětí, Beneš projevil dostatek citu: „Lidský, hluboce cítěný moment v době, kdy jsme nemívali na lidské a osobní věci času! Neměl jsem nikdy rád nemužnou sentimentalitu. Proseděl jsem však nad tímto zapečetěným dopisem v říjnu 1917 v Londýně celé hodiny a uvažoval o osudech Masarykových, o naší práci, o našem osobním poměru a spolupráci, o možném osudu naší akce, o tom, co bude u nás.“
   Tož takhle se rodila naše samostatnost. Představme si jiného politika, třeba nějakého dnešního. Myslíte, že by vydržel nerozpečetit obálku?
   Za služby vlasti se tenkrát ještě neplatilo a dvojnásob se neplatilo za služby vlasti ohrožené nebo nesvobodné.

   Beneš tak trochu klamal tělem. Jeho budoucí ctitelka Amelie Posse-Brázdová se svěřila: „Byla jsem překvapena a zklamána, ba dokonce rozladěna, když můj muž přišel s bezbarvým malým pánem, který vypadal, jak lidé většinou vypadají, a představil ho jako dra Beneše. Vždyť vůbec neměl záře velikosti, nic podmaňujícího a heroického, co jsem – zdá se – potají očekávala a nač jsem se těšila. Úplně propadl, když jsem ho srovnávala se všemi důstojnými velikány, které jsem v své mladosti vídávala u obou svých dědů a které jsem si navykla považovat za typické státníky.“ Nenechala se však zmýlit a přesně Beneše prokoukla: „Beneš je svým způsobem také dost velký idealista aspoň v tom, že má značné požadavky na sebe i své spolupracovníky a neomezené naděje do budoucnosti. Ale on zároveň prohlédne s dokonalou, iluze prostou bystrozrakostí nedostatky a skryté úmysly svých bližních a dovede, je-li třeba, obrátit jejich vlastní zbraně proti nim. Nemyslím, že má přitom nějaké přemrštěné skrupule, zcela bez okolků a chladnokrevně dá účelu posvětit prostředky. Ale přitom neztratí ani na okamžik z dohledu svůj vysoký cíl.“

   Na první pohled suchý realista, přece však idealista, a nakonec zase realista, trpělivý účetní, sčítající i malé výhry a vyhýbající se fatální prohře.
   Přehrál Hitlera, který se ho bál, zatímco řval z pódia „tady stojím já a tady Herr Benesch“ a zatímco se v sále třásl výkvět i spodina Německa, a u přijímačů za Kanálem dědiční důstojní velikáni a koncesovaní parlamentní šíbři horempádem přemýšleli, jak a čím a hlavně na čí úkor rozzuřeného „českého frajtra“ uplatit.

   Dovedl si prý počínat velmi autoritativně, ba diktátorsky. Skrupulemi rozhodně netrpěl. Po dohodě s Masarykem prostě a krátce 14. října 1918 v Paříži oznámil ustavení tříčlenné československé prozatímní vlády, která se navzdory „prozatímnosti“ (a samozřejmě odhlédnuto od Štefánikovy smrti) už nezměnila: „T. G. Masaryk, prezident zatímní vlády, předseda ministerské rady, ministr financí; Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí, ministr vnitra; M. R. Štefánik, ministr války.“ A bylo vymalováno, Kramářovi a domácímu odboji sklapla čelist. Takhle by se vlády nedokázal zmocnit ani šéf latinskoamerické junty. Ba ani Lev Davidovič Trockij. Žádné volby, žádná buržoazní žvanírna. Tomu se říká být včas na správném místě! Gottwald se měl z čeho poučit!

   Jenže už tenkrát vložil do hnízda kukaččí vejce. Jak konstatuje historik Antonín Klimek: „Byl to on, který dosáhl u Dohody uznání práva ČSR obsadit už před podpisy mírových smluv české pohraničí osídlené převážně Němci.“
   Schytal to od Němců, ale i od svých. Krajní národovci mu vyčetli, že měl ve Versailles do německého pecnu zakrojit víc, aby mu po dvaceti letech jiní nebo titíž vyčetli, že Sudety k republice vůbec připojil. Na jméno mu nemohl přijít, což je literární kuriozita, například cestovatel a spisovatel, jinak též novopečený český diplomat Alberto Vojtěch Frič. Nelze nevidět, že Beneš svými betony odrážel puky vypálené na tabuizovaného TGM, tyčícího se za brankou.
   Jan Masaryk to potvrzuje: „Beneš byl často snižován těmi, kdo se báli napadat mého otce.“
   Pravda je, a to se v životopisech nepíše, leda mezi řádky, že Beneš tuto zlobu delegoval na spolupracovníky, třeba na Františka Moravce – ten by mohl vyprávět (a taky vyprávěl!).
   Když po válce mnozí, velmi mnozí Benešovi vyčítali atentát na Heydricha, neboť ho měli – spíše právem – za iniciátora diverzní akce, svalil veškerou odpovědnost právě na šéfa své tajné služby. Prezident přece musí zůstat čistý, na špínu má mouřeníny.
   František Moravec vzpomínal na své a Ingrovo setkání s prezidentem před jejich propuštěním na jaře 1945: „Rozhovor nebyl jen příkladem jeho pragmatické praktiky zbavit se bez milosti těch spolupracovníků, kteří se mu stali břemenem, protože se rozhodl změnit své politické plány. Ukázal také, že Beneš je připraven ustoupit komunistům v každém ohledu.“
   S demisí ministrů v únoru 1948 to bylo jistě obdobné. Ministři mu museli být na obtíž, nepochopili dobu. Pro ně to bylo bolestné, ale státní stroj musel běžet dál.

   Dozajista byl bezohledný. Musel být bezohledný, nehrál okresní přebor, ale nejvyšší ligu.
   Benešův osobní tajemník Eduard Táborský se v charakteristice mírní: „Trochu příkrý a místy nespravedlivý.“
   Zato Jaromír Smutný otevřeně přiznává: „Beneš je největším Machiavellim nynější doby, ale nedovede strhnout davy… Instinktivně lidé, kteří se k němu přibližují, pociťují, že stále jest něco nedořeknuto, že jich Beneš využívá k nějakému svému plánu, který jim neřekne… Lidé odcházejí od něho přesvědčeni, ale ne získáni, ujištěni, ale ne zamilováni… Nepotkal jsem se s člověkem, jenž by byl Benešovi lidsky oddán. Nepotkal jsem člověka, jenž by s ním si mohl promluvit lidsky o tom, co někoho může bolet, těšit. O to nikdy neprojevil zájem, u nikoho. Ne že by nepomohl, naopak, snaží se v tomto ohledu buď dát peníze (nikdy ze svého), nebo pomoci přímluvou. Ale osud každého je mu lhostejný v podstatě své; zase abych to správně vyjádřil: Není mu lhostejný, ale přechází přes to, nedovede mu porozuměti. Je necitelný, vůči cizím, ale také vůči sobě. Ale má se přitom rád.“

   Beneš měl sloní paměť: „Spory doma a útoky na mne mne nechávají klidným. Nedotýká se mne ani psaní Hlaváčkovo, prohlášení Stříbrného nebo Gajdovo. Ubohé ovšem je, že celá věc je podporována nepřímo dvěma – částečně i třetí – politickými stranami, za něž jsou zodpovědni jejich vůdcové. To je mizernost, kterou neodpustím nikdy; a najdu si příležitost a chvíli, kdy si to s nimi vyřídím. Budu míti trpělivost a dovedu čekat celá léta, v zájmu klidu a v zájmu státu. Ale až přijde chvíle, budu – ne nemilosrdný, ale spravedlivý.“
   Tato slova nebyla určena veřejnosti, pocházejí z dopisu manželce. Po válce se však jimi řídil do puntíku a nutno říci, že byl méně spravedlivý než ukrutný, což dokládá nečekaný rozsudek doživotí pro Jiřího Stříbrného, smutný konec generála Gajdy, ale i Emila Háchy apod. Václav Černý se nežinýroval: „Jejich osud se podobal mstě, kterou uložila nelítostná osobní nenávist.“ A historik Libor Vykoupil dodává: „Beneš se s definitivní platností vypořádal se svými odpůrci z dob první republiky.“
   Jaromír Smutný vzpomíná na charakteristiky, které pronesl v úzkém kruhu: „Já si z domácího odboje vážil jedině Rašína. To byl skutečně jediný revolucionář, zbojník, ten věděl, co chce. Kramář byl primadona a zbabělec, prosil císaře za milost. Švehla byl podvodník, Stříbrný všivák.“

   Beneš nepromarnil ani vteřinu. Za studií četl knihy s hodinkami v ruce a jejich obsah si podrobně pamatoval.
   „Je to mašina na myšlení a na práci, bez lidského citu, ale s lidskými slabostmi,“ poznamenal si do deníku v roce 1940 jeho blízký spolupracovník v exilu, vyslanec Jaromír Smutný.
   Francouzský generál Maurice Janin rovněž zmiňuje Benešovu výkonnost: „Ať jsem přišel kdykoli do jeho kanceláře v rue Bonaparte, vždy byl zaneprázdněn.“
   Připomíná to Franze Josefa a jeho „Akta, akta, podejte mi akta!“
   Není divu, že mnozí vynášeli hlavně a někdy i pouze jeho asketickou pracovitost, třeba Ferdinand Peroutka: „Dodal zahraniční revoluci nevynechávající pracovní sílu. Poněvadž záhy věděl o všem, stal se nepostradatelným.“
   Technika moci však vyžaduje i charisma, a tím Beneš vládl, byť jím nehýřil. Ne každá aura je viditelná a pokoutní prodavači jí mají nejméně. Peroutka to snad pochopil: „Mnozí jiní, jakmile je opustila revoluční inspirace, stali se nepotřebnými. Beneše vyhasnutí revoluční inspirace nemohlo podlomit, poněvadž nebyla jeho jediným obsahem.“
   Beneš zkrátka pokračoval tam, kde pohádka končí: Vzali se a (snad) spolu žili až do smrti. Ale kdo se staral o budoucí štěstí, nebo aspoň o jakés takés životní podmínky, aby pohádka neskončila v marasmu, o tom již pohádky mlčí.
   „Beneš nemá nic z onoho osobního magnetismu, který tak často vede k politickému úspěchu,“ usoudil Pierre Crabités. Chyba lávky!
   Chruščov si získal Stalina kozáčkem, Beneš si Stalina také získal, ale nešaškoval. „Zasměje se rád, nejvíc s Janem Masarykem. Ale i v těchto chvilkách vždy je něčím zaujat a k tomu stáčí pozvolna i svůj hovor.“ Smích byl pro něj zřejmě přepychem, smát se budeme až na penzi, ale do té politici nechodí.

   Coby ministr zahraničí nerad vysedával doma za pecí. Když se v září 1921 stal na jeden rok i ministerským předsedou, považoval to za komplikaci. Lze říci, že byl až hyperaktivní a vítal každou změnu povětří. Jeden Němec se mu (ještě před nacisty) pokusil přilepit na záda nálepku „obchodní cestující československé diplomacie“. Ani domácí zápecníci nezůstali pozadu. Český rolník má vláčet rodné hroudy, česká pěvkyně zpívat Mařenku v Národním, český básník úpět ve stínu lípy, český piják skonat u plzeňské či branické pípy. A českému ministru zahraničí sluší přizvukovat velmocím po telefonu.
   Beneš slavil v cizině nepochybné úspěchy, zejména ve Společnosti národů. Pocházel z malého národa, ale „dobyl Československu v radě národů prestiž nepoměrně větší, nežli je jeho rozsah a síla“. (Šestkrát předsedal Radě Společnosti národů a jednou ho zvolili prezidentem Shromáždění Společnosti národů, tedy jakýmsi „prezidentem zeměkoule“, bez ironie.) To napsal britský diplomat Bruce Lockhart, platilo to ovšem v míru; jakmile Británie ucítila střelný prach, Československo šlo přes palubu, Beneš, Nebeneš. Velmoci se řídí vlastními zákony, jaké by byly u malých států považovány za vrchol drzosti. Velká Británie prodala Palestinu hned dvakrát – Arabům a Židům, a pak přihlížela, jako by šlo o ragbyový zápas.
   Ostatně tyto pocty nesmíme přecenit. Byl to pořád jen ten mužíček z malé zemičky, o níž toho moc nevíme. Britský ministr zahraničí Curzon (ano, ten, který porcoval Polsko) představil Beneše svému premiérovi Baldwinovi slovy: „Zde je ten malý muž, pro kterého si pošleme, když nevíme kudy kam. A, u Jova, on nám vždycky pomůže.“ Vyjadřoval se jen o chloupek zdvořileji, než kdyby představoval hotelového poslíčka, liftboye či černého čističe bot.
   A navíc byla i jiná, nepřejícná Anglie. Když v roce 1924 Československo uzavíralo spojeneckou smlouvu s Francií, charakterizoval The Morning Post Beneše: „Hlučný človíček, který chlubně kluše Evropou vyřizovat pochůzky pro francouzské ministry.“ Je v tom samozřejmě i kus velmocenské zášti k Francii, ale urážku to neomlouvá.
   Nejsprostší štěkot se však jako vždy rozléhal v českých luzích a hájích. V roce 1937 filozof Jan Patočka Benešovi podkuřoval až nechutně: „Pakliže pravými vůdci jsou ti, kterých kolektivita poslouchá proto, že v nich žije její ideální reprezentant, že v něm jsou uskutečněny rysy toho heroismu, jehož je sama schopna, pak E. Beneš je zajisté vůdcem svého národa v tomto hlubokém smyslu.“ Po roce 1970 už ho viděl jinak: „Slabý člověk, dobrý jako sekretář, jinak nic. A na takového muže bylo vloženo rozhodování o budoucím morálním profilu českého národa – musel rozhodnout, a rozhodl pro malost.“
   Najdou se v národě lidé, a není úkolem recenze ukazovat na ně prstem, ale všichni je známe, kteří dnes Benešovi nemohou odpustit prorocká slova z května 1944: „Přiznávám, že nevěřím v myšlenku převýchovy Němců. Až budou Němci poraženi, budou sami sebe velmi litovat a nikdo z nich asi nebude chtít jít hned zas do války, avšak myšlenka rasové svrchovanosti je v každém Němci tak hluboko zakořeněna, že se bude musit narodit a zemřít několik generací, než se podaří tento názor vyhladit.“
   Benešovy zásluhy však nelze popřít. Zatímco jiní republiku rozložili, on se zasloužil o stát.
   Jaroslav Smutný mínil: „Masaryk byl lidem bližší – proto Beneš nebude nikdy ´tatíčkem´ jako Masaryk, proto snad Beneš zůstane do smrti sám, ale pro národ udělá víc, ve smyslu práce. První odboj odpracoval Beneš, Masaryk byl jenom velkolepým vůdcem, předsedou – což je ovšem to hlavní -, druhý odboj odpracovává Beneš zase, stejně jako za Masaryka i za sebe dřel dvacet let v republice.“
   Masaryk sám Benešovu rozhodující úlohu potvrdil: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“
   Málo se ví, a lze tomu těžko uvěřit, že Beneš významně finančně podporoval protirakouský odboj. „Měl jsem s sebou jen několik tisíc, které mně dal Beneš – de facto Beneš financoval začátky naší revoluce,“ svěřil se Masaryk Karlu Čapkovi. Údajně šlo o peníze Hany Benešové, která dědila po bohaté tetě! Pokud je to účelová legenda, není moc dobře vymyšlená. Osobně bych viděl zdroj financí v nějaké významné velmoci.

   A co Benešovi tolik vyčítané Rusko? Již v roce 1924 Beneš vyjádřil jasné přesvědčení: „Bez Ruska evropská politika a evropský mír není možný; proto jsme hledali této politice cesty jiné: otevřít co nejvíce dveře styku Ruska s Evropou a Evropy s Ruskem.“ A za války pokračoval: „Budeme neustále usilovat o spolupráci mezi Západem a Východem, protože konflikt mezi oběma by pro Československo znamenal ohromné neštěstí.“
   V roce 1989 se ukázalo, že tomu může být i naopak – tajné i zjevné sblížení USA a SSSR stálo Československo existenci!

   Když se přiblížil Mnichov, goebbelsovská propaganda pro Beneše vymyslela přezdívku, která se ve spojení s jinou osobou ujala i později: „krvavý pes Beneš“.
   „Nemusil jsem si nikdy vyčítat, že bych si byl kdy nějak zadal s fašismem nebo nacismem,“ prohlásil Beneš svému životopisci. Zápas s Německem byl plný peripetií a Benešův výrok není zcela pravdivý. Dnes se už ví, že Beneš vyjednával s nacistickými emisary, sliboval jim ústupky, ale rozhovory skončily, když německá strana usoudila, že už jsou zbytečné. Existoval i tzv. pátý plán na odstoupení části území, který by se národu asi nelíbil. Benešův důvěrník Jaromír Nečas se s ním na prezidentův pokyn vypravil do Paříže, leč zbytečně. Jenže Beneš po válce Nečase i plán zapřel. (Zřejmě to byl onen plán, který pak lid mylně po Benešově odletu do Londýna ironizoval coby „aeroplán“.)
   Nikdy se už zřejmě nedozvíme, jestli si Beneš „objednal“ výhružnou demarši britského a francouzského vyslance před přijetím mnichovského diktátu.
   Autoři nereflektují Benešovo zednářství a jeho spojitost s francouzskou politikou v době Mnichova. Nezmiňují se ani o nedotaženém a k nezdaru odsouzeném pokusu několika předních českých politiků a novinářů svrhnout Beneše pučem, který by ještě mohl zvrátit potupné vydání pevností a nakonec i republiky.
   Bít se či nebít, to je oč tu běželo. Nakonec dějiny daly za pravdu Benešovi, avšak nikoli stoprocentně. Proto se Mnichov stal a zůstal Benešovým životním traumatem.

   V momentě Mnichova nastává v knize určitý zlom – nejde totiž dost dobře zpochybnit úlohu SSSR při restituování poválečného Československa, autoři však cítí povinnost nalézt stíny, negativa, zopakovat dnes běžné invektivy.
   Nicméně nezastírají ani potíže, které Beneš měl s uznáním své vlády ze strany Britů. Ostrovní Británie pociťovala, stejně jako předtím vůči kontinentální Francii, k SSSR averzi. A dodejme, že by ji cítila, i kdyby v Rusku vládl car. To jsou hry velmocí, nezávislé na ideologii.
   Dne 17. března 1945 přijel Beneš do Moskvy. Před odletem, který se odkládal pro Benešovy zdravotní problémy, se ještě loučil s Churchillem. Podle anglického pramene se britský premiér na závěr rozhovoru údajně uchýlil k podobenství: „Malý lvíček kráčí mezi obrovitým ruským medvědem a mohutným americkým slonem, ale možná se ukáže, že jediný lev z nich znal cestu.“
   Beneš jel do Moskvy bez obav, ale starosti jistě měl. Prodělal vážná jednání s Brity o variantách odsunu sudetských Němců. Britové vždy k Německu (potažmo i k sudetským Němcům a jmenovitě k Henleinovi) pociťovali jistou, ba značnou sympatii. Británie uznala československou exilovou vládu čtyři hodiny po Sovětském svazu, ale ty čtyři hodiny trvaly pro Beneše věčnost. A on nezapomněl. „I ti Angličani, copak oni potřebovali nechat se přinutit Rusy k tomu, aby nás uznali?... Oni nemohli připustit, aby nás Rusko uznalo dříve nežli oni. A přece vlastně byli Rusové dříve a je tím popohnali.“
   Navíc, jak již řečeno, musel podstoupit ponižující tahanice o sudetské Němce, kteří měli být vyňati z pravomoci exilové vlády. Inu, nordická krev se nezapře! Vláda Jejího Veličenstva zásadně nic negarantuje, nic neodvolává a je jí bližší košile než kabát, i kdyby to byla košile nejvěrnějšího spojence. To platí o velmocích všeobecně a o Británii zvláště. V roce 1989 to byla zase ČSSR a další členové Varšavské smlouvy, kdo poznal, zač je v Moskvě perník a co je to velmocenský loket.
   Mimochodem, Beneš dlouho nechtěl Němce z republiky zcela vyloučit. Za odsun plédovali jeho ministři (Ingr, Slávik, Feierabend, Ripka, Stránský ad.) a hlavně domácí odboj. Názor změnil po teroru, který v Praze rozpoutal Heydrich. „Jen tak budeme moci jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“ A hle, už je máme zase tady, jenže v rouše volkswagenu et consortes!

   Beneš, na rozdíl od svého politického okolí, které mu nesahalo po kotníky, hodnotil situace realisticky. Před Mnichovem, za války i po ní. A samozřejmě i v únoru 1948. Realismus však nevylučuje jasnozření, právě naopak, schopnost rozeznat kontury budoucnosti patří k výbavě skutečných státníků.
   Řeknu to za něj: nebýt SSSR, ČSR by v původních hranicích nebyla obnovena, do ČSR by se jako prezident nevrátil a svého koníčka – politiku – by pěstoval leda za pecí nebo na dvorku.
   „Byl jsem si vždycky vědom, že k Mnichovu a všem jeho katastrofálním evropským důsledkům mohlo dojít jen na základě rozporu a nepřátelství západní Evropy k Sovětskému svazu. Bylo mi jasno, že máme-li v této druhé světové válce vyhrát, musí tento rozpor zmizet. A kdyby tento rozpor trval i po této druhé světové válce, došlo by znovu buď přímo k nové světové katastrofě, nebo pro nás k nějakému Mnichovu ve zcela nové formě, a po něm opět ke katastrofě světové.“
   Autoři citují výstižný názor historika Jiřího Dejmka na Benešovy snahy o stabilnější uspořádání Evropy: „Nebylo vinou Benešovou, že se z těchto plánů mnohé nerealizovalo. Je ale třeba připomenout, že anglosaské velmoci neprojevily až do roku 1945 nejmenší zájem garantovat obnovené státy na východ od Německa, ba – což se málo ví – Britové dokonce ještě roku 1946 zrazovali Francouze, aby se znovu v tomto prostoru vázali.“ A Roosevelt s Churchillem nechali v roce 1944 Stalinovi ve střední a jihovýchodní Evropě volnou ruku – něco za něco a ruka ruku umyla.
   Jak to dopadlo za Benešova života, to nemohl více ovlivnit. Ale viděl o hodně dopředu: nejen únor, nejen srpen, ale taky listopad. Mnichovů jak naseto!

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 269 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]