Čeští občané s euforií vítající bezprostředně změny po 17. listopadu 1989, počínaje už rokem 1990 prohlédají, když jsou konfrontováni s realitou ekonomické reformy, resp. transformace; ta nabývá zcela otevřeně, cílevědomě kapitalisticko-feudální obnovy. O ni právě běží jak v politice, v ekonomice, tak žel i v kultuře. Jedním z dokladu toho je rozsáhlý článek Jana Hlaváče v Českém deníku z 8. 12. 1993, nadepsaný Šlechta představuje kontinuitu společenské, národní a státní tradice. Místo aristokracie v české společnosti.
   V mém příspěvku nepůjde o polemický komentář k celému Hlaváčkovu textu; zaujala mě především ta jeho část, již nadepsal „Jungmannova zášť k šlechtě.“ Hlaváč odmítá „nesprávný názor“, jenž „poškozuje tradiční vrstvy české společnosti, především českou šlechtu, které se děje křivda“. Obviňuje Josefa Jungmanna ze zášti k šlechtě a ze stanovení odvážného cíle: vybudovat českou národní kulturu, rovnocennou kultuře nejvyspělejších národů soudobého světa. Zvýšenou zášť pak – podle Hlaváče – chová Jungmann vůči Němcům, „ačkoliv sám pocházel z německé rodiny a jeho předkové několik generací před ní mluvili ještě německy, což se dá ovšem pochopit a vysvětlit dobovým rozložením sil v mezinárodních vztazích“. A Hlaváč pokračuje: „Pro nás je nejdůležitější, že Jungmann choval obdobnou zášť i vůči české šlechtě a český národ pojímal jako společenství bez šlechty zastupované třetím stavem.“
   Bylo by historicky zkreslující líčit Jungmanna jako člověka plného zášti a nenávisti. Byl naopak povahy klidné, tiché a mírné; jednal vždy s rozmyslem a cílevědomě. Přitom Jungmann neměl nic proti tomu, že se Češi učí němčině, odsuzoval je však, když neuměli česky.
   Historickou skutečnost nelze interpretova zjednodušeně a schematicky, jak někdy činí Hlaváč. Josef Jungmann (1773–1847) pocházel z českých rodičů, jen jeho hudličtí předkové byli Němci. Národnostně se uvědomil až za studií, neboť tehdejší školský systém, prodchnutý tendencemi germanizačními, mu byl odporný a napomáhal mu k přechodu k uvědomělému češství. Jungmann byl vzdělanec plebejského původu, byl v mládí obdivovatelem a vyznavačem pokrokového osvícenství a v podstatě povahy mezinárodní, přičemž nezanedbatelné byly osvícenské podněty německé; nešlo tedy o zášť k Němcům, ale o soutěž s nimi v našem utvářejícím se slovesném umění i ve vědě.
   V souvislosti s Hlaváčovým textem jsem pouze velmi okrajově zmínila Josefa Jungmanna, jehož osobnost a jeho vědecké filologické dílo by si vyžádaly nepochybně samostatnou rozsáhlou studii. Od druhé poloviny 19. století, poté co se zcela zkonstituoval český národ jako národ novodobý, šlechta, opora feudalismu, ztrácela výsadní postavení, přestože vytrvale obhajovala své státoprávní poměry feudální, monarchistické, prohabsburské, konzervativně katolické; pochopitelně odmítala tendence radikální, republikánské a sociálnědemokratické. T. G. Masaryk v prvém poselství 22. 12. 1918 prohlásil: „Demokracie není panování, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.“
   Se vznikem samostatné Československé republiky roku 1918 se úloha šlechty snižuje a omezuje. Souvisí to s vnitropolitickou a zahraničně-politickou orientací, již prosazovali T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Až na výjimky byla šlechta v 1. republice složkou národně chladnou, neuvědomělou, posléze kolaborující s henleinovci a později s německými okupanty, a to z důvodů zištných, majetkově právních.
   Po listopadu 1989 tato přímo „koncepční“ zištnost, obratné, vytrvalé získávání a hromadění hmotných statků, byla zřejmá mj. v soudních sporech liberálně demokraticky se tvářícího Karla Schwarzenberga, takto knížete rakousko-českého, jenž se stal v letech 1990–1992 československým kancléřem Václava Havla. Využíval vydatně svých konexí v prostředí feudálně kapitalistických struktur „nové“ Evropy, jež prostřednictvím Panevropského hnutí reprezentoval syn posledního rakouského císaře Otto von Habsburg, tak vřele na podzim roku 1992 doporučující co nejrychleji rozdělení Československé republiky.
   Jestliže se Masaryk zasloužil o stát a Národní shromáždění 1. republiky to odhlasovalo jako zákon, pak především Otto von Habsburg se o několik desetiletí později zasloužil o jeho rozbití. Účelovost v soudobém nekritickém vyzvedávání šlechty a nadměrné zdůrazňování její prý pozitivní pozice ve společenském organismu kontrastuje s přehlížením, až bagatelizováním nesporné dějinné úlohy lidí práce, tedy dělníků, zemědělců, drobných řemeslníků a maloživnostníků, v neposlední řadě pak uvědomělé české inteligence, jež dosud neztratila pocit vlastenectví a náležitosti k českému národu.
   K nedůvěře v hájení zájmů České republiky přispívá skutečnost, že se Karel Schwarzenberg jistými vládními činiteli a určitou vrstvou českých občanů nechá oslovovat titulem kníže, ač – jak známo – již náš první prezident T. G. Masaryk v roce 1920 zrušil všechny šlechtické predikáty. Nutno také připomenout, že jako kancléř Václava Havla ochotně a bez výhrad akceptoval Schwarzenberg požadavky tehdejšího mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu Franze Neubauera, týkající se především zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše; umožnění návratu sudetských Němců do ČR; zrušit vyvlastnění majetku z roku 1938, 1939, nebo v roce 1945 a po roce 1948; zaručit Němcům žijícím v ČR i těm, kteří se vrátí, právo stranických menšin podle evropského standardu, včetně práva na samosprávu a kulturní identitu.
   Že požadavky vůči České republice jsou sudetoněmeckým landsmanšaftem míněny naprosto vážně, dokazuje projev Bernarda Posselta na 63. sjezdu odsunutých Němců z Československa (26. – 28. 6. 2012 v Norimberku), z něhož cituji: „My nejsme jenom mluvkové, my jsme ti, kteří jednají. My konečně chceme dát na stůl všechny těžkosti a ožehavé otázky bez jakéhokoliv tabu a mluvit o nich. Tak konečně chceme zděděné zatížení strašných bezprávních Benešových dekretů, které nás kolektivně stigmatizují, dostat ze stolu.“
   A jistá Eva Hahnová v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem, pronáší: „Kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft (dále jen SL, moje pozn.), diskutujme o tom… SL se nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si tyto ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“
   Svého času prohlásil hrdě Karel Schwarzenberg: „My Bavoráci!“ V předvolebním utkání o prezidentský post, zapomínaje zřejmě na své přiznání k Německu, vyjadřuje emotivní slogan: „Jsem Čech jako poleno!“ Naštěstí se tento typ chameleona, i když nezapomínajícího na svůj volební neúspěch, jak následně uvádím, hlavou České republiky nestal.
   Dne l. března t.r. vysílala Česká televize pořad s názvem „13. komnata Karla Schwarzenberga“. Veřejnost byla jistě nemálo udivena, v jaké chudobě, až bídě se kdysi ve Vídni Karel Schwarzenberg nacházel, až natolik, že si nemohl zakoupit ani boty.
   Nynější Schwarzenbergovo jmění je obrovské. Kromě tisíce hektarů českých lesů, luk a rybníků nutno připočítat také šest zámků v České republice, dva zámky v Rakousku a jeden zámek v Německu. Stal se zásluhou úplatků některého z českých advokátů, jak sám doznal, nejbohatším mužem České republiky, jenž bez naprosté empatie k českému lidu velkoryse souhlasí také s neoprávněnými miliardovými restitucemi požadovanými církví římskokatolickou.
   Připomeňme „úlet“ K. Schwarzenberga při duelu se svým soupeřem – kandidátem na funkci prezidenta České republiky: „To, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu.“ (Česká televize 17. ledna 2013.)
   Že Schwarzenberg nestrávil dosud prezidentskou prohru v duelu s Milošem Zemanem a poškozuje tím nejen jeho pověst jako hlavy státu, nýbrž celou Českou republiku, ví snad každý náš soudný občan.
   Proto si prezident SRN dovolil M. Zemana při jeho návštěvě v Německu „napomenout“, jak by se měl ve své státnické funkci chovat.
   V nedávném rozhovoru pro rakouský tisk Kleine Zeitung Schwarzenberg prohlásil, že „český prezident Miloš Zeman uchvátil moc a chová se při tom podobně jako němečtí nacisté roce 1939 nebo komunisté v roce 1948“.
   Tentokrát však ve své zášti zašel Schwarzenberg příliš daleko, snad až za hranici velezrady (pokud by byl opravdu českým vlastencem), použil-li v souvislosti s českým prezidentem paralelu k Hitlerovi, jednomu z největších válečných zločinců vůbec. Nebýt velkorysého přehlédnutí Milošem Zemanem tak závažné urážky hlavy státu nedostudovaným lesníkem, kterému chybí ona proslulá šlechtická „Kinderstube“, musel by být Schwarzenberg pohnán před Nejvyšší soud, neboť tento pán, který dělal štafáž Kalouskovi, velmi dbal o své politické a ekonomické vazby po celém světě. Pokud se týká České republiky, rozvážel jen škody, a tam, kde neměl osobní zájmy, dovolil si rušit i diplomatická zastoupení, ačkoliv se jednalo o tradiční partnery.
   „Státníci pro jeho prostořekost totiž nemají všude takové pochopení, jako kulturně-humanitní a pubescentní česká fronta, co volila Karla. Udělal svými přeexponovanými výroky, které by si nedovolil ani Obama, mnohamiliardové škody v Rusku a v Číně, naposledy se zcela hulvátsky předvedl v Ázerbájdžánu, kde po jeho urážkách nepomohla ani hloupá dementi. Ale bylo by toho mnohem více, takového škůdce jsme v zahraniční politice ještě neměli.“ (Europortál, 27. 6. 2013, autor Dušan Streit.)
   Terčem neúnavné kritiky se po ustavení nové vlády Jiřího Rusnoka stal ministr financí Jan Fischer. Jeho narychlo obstarané peníze (přes 5 milionů), které dlužil za prezidentskou volební kampaň, budí možná oprávněné podezření veřejnosti, jakým způsobem byly peníze získány. Fischer tedy své sponzory veřejnosti představil a podle něj je tedy vše v naprostém pořádku.
   Není od věci připomenout daleko větší zadluženost Karla Schwarzenberga za české pozemky (nesolidním způsobem získaný český majetek mu zřejmě nestačí), a to ve výši přibližně 12,5 milionů Kč, které se nesnaží ani splácet, ani českou veřejnost, média, ani odstavenou koalici (ODS a TOP 09) informovat, kdy konečně hodlá tak vysokou částku uhradit, přičemž až dosud zastával vysoký post českého ministra (v) zahraničí. Jeho zadluženost nebyla překážkou?
   Hrozí totiž reálné nebezpečí, že by mohl Schwarzenberg kdykoliv opustit Českou republiku (má přece nejedno státní občanství), aniž by dlužnou částku uhradil. Kdy tak učiní?
   Vinou Schwarzenbergovy zahraniční politiky, nehájící zájmy českého národa, odvažují se Posseltové a jemu podobní iniciovat tzv. sudetské Němce, žijící povětšinou v našem pohraničí, k štvavým útokům proti českým občanům.
   Otřesný způsob myšlení nacistických „nadlidí“ (a posléze i konání jejich zvěrstev), který vedl k hromadným vraždám nejen na území tehdejšího Československa, nýbrž takřka v celé Evropě, je dnes zamlžován prostřednictvím poplatných médií a pravicového tisku a nahrazován nekonečným opakováním o zločinech komunismu. Dochází tak k „selekci“ občanů levicově smýšlejících, ne nepodobné té nacistické. Jsou diskriminováni slušní členové levicových stran, především pak KSČM, jejíž mnozí příslušníci se v pohnutých 50. letech teprve narodili, anebo na světě ještě ani nebyli.
   „Nové české dějiny, určené k výuce na českých školách, nebudou napsány podle Palackého či Jiráska, natož podle Nejedlého“, prohlásil svého času rezolutně Schwarzenberg.
   Jak asi budou vnímat české dějiny ti nejmenší, když už v současnosti naše dospívající generace – pod vlivem výuky pravicových historiků – nazírá nedávnou národní minulost pouze černobíle? Budou ještě vůbec znát slovo vlastenectví?
   Proud času, proud dějin je nepřetržitý. Společnost je diferencována a mnohdy antagonisticky rozpolcena. Čas zastavit nelze. Vývoj pokroku však lze urychlit, nebo zpomalit.
   Většina českého národa je přesvědčena, že Schwarzenbergův vliv a jeho přisluhovačů nebude nadále rozhodující silou pro současnost i budoucnost naší vlasti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]