Ne, nejsem žádný literát, natož poeta, ani v nejmenším samozvaný kritik, recenzent, anebo člověk vládnoucí perem a toužící chrlit plivance na kus historie naší poezie, jak to předvedl Radim Kováč ve své recenzi přetištěné z internetu v Obrysu-Kmeni 25/2007. Neznám věk autora rozsudku nad knihou Divoké víno 1964-2007 a nesesmolil jsem ani v časovém intervalu sedmi křížků na svých bedrech jedinou přihlouplou rýmovačku. Nakonec ani věk Radima Kopáče není důležitý. Razantně Kopáč dokáže razantně kopat i několik hodin v pracovním týdnu. Do všeho.
   Tristní vizitkou jmenovaného bude zřejmě zjištění, že v šedesátých letech minulého století u ničeho ještě nepostával a nekopal. Kdo nežil tu dobu, ať drží hubu, dovolím si vyslovit. Zrovna nedávno - u příležitosti výročí atentátu na Reinharda Heydricha - jsem se dočetl, jak ten protektor byl vlastně hodný kluk a chtěl od nás hned odjet kamsi na Západ... Básníků bývalo vždy habaděj, ale síto času jich později nabídlo vždy jen několik. Mladým poetům přináleží opěvování dívčího klínu mnohem lépe než sprosťárny v připitomělých nečeských plátcích.
   Jako rodilý Vršovičák jsem prvního července 2007 procházel, jako už předtím nepočítaně, okolo obchodu čínských trhovců, kde v šedesátých letech 20. století také sídlila redakce Divokého vína. Klima té doby bylo přece jen jiné. Nemíním citovat ani jediné jméno básníka v kopavém článku internetového kopáče, byť jsem se s některými z nich později setkal v nejedné publikaci. Jen jediného zmíním, který už dávno upadl do studnice zapomění a zemřel mlád. Je mi lhostejné, že Josef Svoboda byl pijan. Znal jsem jeho nešťastný smutný život a nikdo neví, jak moc měl rád děti a co času jim při hlídání v parku Grébovka věnoval. Než být nešťastný doma, pobýval ve stejné ulici v hospodě. Zesnulý kreslíř a karikaturista Haďák jeho portrét nevytvořil zbytečně.
   Nikdy mě nezajímalo, že autor Tuláka po hvězdách či Démona alkoholu leccos upil a s ním mnozí další, ale to, co po nich zůstalo v regálech světových knihoven a v galériích. Vždycky mě silně zamrazí z lidí, kteří kolem sebe sebejistě kopou. Takoví kopáči vždy ví, co je to poézie, co segedínský guláš a smutné je zjištění, že při svých soudech jaksi zcepeněli na kopcích neomylnosti. Já sám se přidržím jen kreslení světlem v nehezkých souvislostech zmíněných fotografů Divokého vína.
   Jako člověk fotografující sděluji vlastní soudy nad fotografiemi Pavla Hudce-Ahasvera (nar. 1941), který se už v šedesátých letech 20. století vymykal spontánností a syrovostí z běžné tvorby tehdejší československé fotografie. Na fakultě múzického kumštu začal tehdy boj o vznik katedry fotografie. V roce 1970 byl Pavel Hudec jedním z prvních absolventů a spolu s Tarasem Kuščynským a Janem Saudkem se stali vůdčími osobnostmi "nové vlny".
   Fotografie je vždy záznam a snímky autorů se budou vždy odlišovat. Když se nápadně podobají, je to jako opsaná a jen poněkud zašmodrchaná báseň od jiného autora. Mnoho lidí už rozhodovalo - tohle je fotografie a tamhleta ne. Ze všeho nejdůležitější a také nejkrásnější je vnitřní pocit a napojení se na téma. Přibývá totiž lidí, kteří zůstávají jen u povrchu. Ani tak nezáleží na tom, že jsou třeba i doktoři. Vždyť i ti si už rozbíjejí své ksichty na televizní obrazovce a výkon mně neznámého kopáče strefujícího se do tolika jmen jako by vznikl ze stejného kadlubu.
   Profesionál Pavel Jasanský (nar. 1938), grafik Divokého vína, který navíc přispěl k dějinám Divadla za branou, Divadla Na Zábradlí, Činoherního klubu, vinárny Viola, baletu Pavla Šmoka a co já vím čeho ještě, se už v roce 1987 zúčastnil závěrečných prací studentů FAMU... Neshody z více než devadesáti procent způsobuje neznalost. V poněkud zkostnatělé době zažít přetiskování archů knihy Město, na které se podílel rovněž Pavel Jasanský, to patří rovněž do dějin naší poezie. Ale i po dobou vynucené úpravě tuto obrazovou publikaci doprovázejí krásné verše mnoha našich básníků. Ti šťastnější čtenáři mohou dnes knížku sehnat jen v antikvariátě.
   Sečteno a podtrženo: antologie Divoké víno je počin zasluhující uznání, neboť patří jako nezpochybnitelný kámen do kulturní mozaiky doby, je nepominutelná. Jen neúcta k mnohým jménům a možnost rozdávat kopance vedla k vytouženému internetovém zviditelnění. Ke kopnutí do tolika lidí najednou jistě napomáhá neznalost. Kdysi až příliš břitký kritik F. X. Šalda trefně vystihl Jana Nerudu: "Bral slova z ulice, nemytá a nečesaná, a činil je posly věčnosti".
   Není od věci, že dost nemytých slov z ulice - včetně fotografií v Divokém vínu - se už posly věčnosti stalo. Než jsem coby fotograf ze sebe u kávy vypotil těchto pár vět, procházel jsem Hybernskou ulicí a po kolikáté už pohlédl na fasádu hotelu Meteor Plaza. Je na ní plastika dámy s vyhrnutou suknicí a roztaženýma nohama. Dáma sedí na zeměkouli a prstem ukazuje na svůj klín... Žádné excelentní nové zjištění, okolo čeho se otáčí svět, že? No a teď by to nějaký kopáč chtěl vyčítat třeba Karlu Hynku Máchovi. K Čechům prý ze všech lidí na světě nejvíc přináleží závist...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]