Byla jasná srpnová noc.
   Vpodvečer jsme se ženou chodili podél pobřeží a kochali se pohledem na rozhoupané moře. Vítr už dávno utichl, vlny byly pozvolné, táhlé, s hukotem zaplavovaly pláž, harašily oblázky, a když vlna ustoupila, vbíhali jsme do obnaženého teritoria moře a před další vlnou zase utíkali zpět a nechávali moře pokorně doplazit až k našim nohám.
   Teď jsem seděl na lodžii hotelu. Žena už v pokoji spala. Na pobřeží blikalo světlo majáku, ve tmě tušeného moře se kolébalo světlo lodi a cikády prořezávaly vzduch. Díval jsem se na rozsvícené nebe a s připraveným přáním čekal, až bude padat hvězda.
   Co jsem si přál? Abych byl šťastný. V tom slovu je obsaženo všechno.
   Věděl jsem, že mi žádná pověra nesplní tohle přání, že si každé přání musí člověk splnit sám, pokud to bude v jeho moci. Zároveň jsem si uvědomoval, že si člověk může dovolit prožívat takové chvíle banální samozřejmosti jen proto, že je šťastný a je šťastný poklidně, neviditelně, obyčejně, mírově. Člověk je tehdy šťastný, když není nešťastný. Celý život se pachtí za štěstím, a když je starý a unavený, tak zjistí, že šťastný byl a jen o tom nevěděl, Teď jsem si jen přál, abych se i v příštích letech mohl kdekoliv jinde posadit za jasné noci, abych mohl takovou chvíli banální samozřejmosti přijmout jako dar a dívat se do nebe a čekat, zda začne padat hvězda.
   Vám asi nemusím zdůrazňovat, že nám všem v podstatě stačí splnění toho jediného přání, v němž je obsaženo vše podstatné. Jakže to říká ona známá moudrost? Zdravý člověk má tisíce přání a nemocný jen jedno. Jakže to napsal Herodotos? Myšlení je tvým osudem. A jakže to říkám já? Nevěřím, že je člověk určen ke štěstí, ale má na něj právo, a vám přeji, abyste si ho uhájili.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]