Nejznámější makedonský spisovatel LUAN STAROV (narozen 1941 v Albánii) poskytl zajímavý rozhovor polské novinářce Miladě Jendrysikové.

   Píšete albánsky a makedonsky. Ve škole a v diplomacii, v níž jste pracoval pro Jugoslávskou federaci, jste hovořil srbochorvatštinou, která se už stihla rozdělit na srbštinu a chorvatštinu. Vzděláním jste francouzský filolog. Ale na Balkáně je jazyk považován za symbol sebeurčení. Právě albánština a makedonština jsou v mnohých očích znesvářenými jazyky.
   Jsem asi poslední, kdo ještě může postavit balkánskou babylónskou věž. Neodmítám žádný jazyk, je třeba přijmout každou řeč, jakou vám nadělil osud. Mateřský jazyk pochází od matky. Pro mne to je albánština.
   Moje rodina opustila Albánii v roce 1963. Vše se odehrálo nad Ochridským jezerem. Pod tlakem okolností jsme se přenesli do zcela jiného světa, na druhou stranu jezera, ze stalinského komunismu albánského do přívětivého komunismu jugoslávského. Můj otec, stejně jako hrdina mého románu Čas koz, se ocitl na druhém břehu vyhnanství. Tam vládl jiný jazyk - makedonština. Ve škole jsem se učil makedonsky, ale celý čas jsem si prohluboval znalost albánštiny.
   V podstatě to byla těžká, sysifovská práce. Sysifos každý den tlačil do kopce kámen a já jsem každý den hledal nové slovo. Makedonština a albánština mají odlišnou strukturu, i když oba jazyky mají indoevropskou matrici. Přijal jsem výzvu dvojjazyčnosti, v některých obdobích jsem však více pracoval s makedonštinou. Pokud jde o volbu literárního jazyka - vždyť jazyk je základem literatury, zejména když máme co činit s expresí poetického typu - uvědomuji si, že v obou řečech nekotvím stejně hluboko.

   A není tomu tak, že jeden jazyk se s ohledem na strukturu a způsob vyjadřování hodí více do jedné literární formy, a druhý do jiné?
   Vyjádřil bych to jinak. Když pracuji se dvěma jazyky, umožňuje mi to přiblížit se k jistým základům citlivosti a odkrýt v řeči to, co jiní, kteří hovoří pouze jedním jazykem, odkrýt nedokážou. Velmi často se cítím lépe vlastně na pomezí, protože v jednom i druhém jazyce jsem velmi dobře zakotven. Nikdy nerezignuji na jeden jazyk na úkor druhého.
   Ano, existují konflikty, ale nikoli na jazykovém základě, i když samozřejmě v něm nacházejí svůj odraz. V rámci balkánské ságy teď píši další knihu, v níž se zabývám otázkou jazyka na Balkáně. Její název zní Balkánská věž Babel. Za výchozí bod jsem si vzal román Gustava Flauberta Bouvard a Pécuchet. Jeho dva hrdinové jsou písaři, kteří náhodně spojí své osudy. Oba zdědili jisté peníze, rozhodnou se tedy stát se něčím víc než písaři, chtějí vnést svůj vklad do všech oblastí lidského myšlení. Pokusí se převrátit vzhůru nohama ekonomii, filozofii, náboženství, politiku, astronomii a archeologii. Samozřejmě, nic z toho nevyjde.
   Tato kniha mi posloužila jako paradigma. V mém románu dva obyvatelé Balkánu, Albánec a Makedonec, se rozhodli, že ze svých jazyků vykoření všechny turecké stopy; věří, že tak zachrání své mateřštiny i budoucnost svých dětí.
   Vrhnou se do práce, vyhazují, vyhazují, až konečně pochopí, že ve skutečnosti musí z obou jazyků vymýtit skoro všechna slova, včetně těch z jídelníčku. Nakonec jeden k druhému prohodí: Když v tom budeme pokračovat, přijdeme o jazyk.
   To je metafora varující před všemi jazykovými etnickými čistkami, které se odehrávají na Balkáně. Taková čistka je vždycky politická. Jazyky na Balkáně jsou komplementární, život se utvářel pospolu, ať to už trvalo pět století, nebo deset.
   
   Na setkání se čtenáři jste mluvil o svém boji s hranicemi, které neustále vyrůstají kolem Ochridského jezera mezi jugoslávskými republikami. Zřejmě jste jedním z nemnoha lidí, kteří vědomě žijí ve dvou kulturách: albánské a makedonské. Zejména v poslední době to asi nebylo snadné. Jak jste dospěl k přesvědčení, že přece jen stojí za to překračovat hranice?
   V Makedonii je ještě stále možné soužití mezi Makedonci a Albánci. Albánci se podílejí na spravování státu, jsou v parlamentu, ve vládě, v diplomacii. Sám jsem byl velvyslancem Makedonie v Paříži. Rozhodně je třeba lpět na tomto stavu věcí, i když to není snadné. Pokud se nám to podaří udržet ještě pět, deset let, pak dokážeme bez většího traumatu vejít do Evropy.
   Věřím tomu, jinak bych nemohl psát ve dvou jazycích. Vědomí různic obou kultur mi dávalo převahu. Když Makedonie vlastní kapitál několik století trvajícího společného života, proč bychom v tom neměli pokračovat? Vytvořily se společné zvyky, máme společné prožitky. Bez ohledu na náboženství jsme byli sbratřeni. Tancovali jsme spolu, spolu jsme slavili svátky.
   Všichni na Balkáně, když nesouhlasně kývají hlavou, ještě mlaskají. Albánci, Makedonci, Srbové. Je to společné gesto, které se nedá vykořenit. Podobných momentů je mnoho.
   Mytologizace rozdílů musí být v budoucnu jenom špatnou vzpomínkou. Jsem přesvědčen, že příští pokolení si rádo porozumí.
   
   Nejste nepoučitelným optimistou? Historie Balkánu ve 20. století takový optimismus spíše nevzbuzuje.
   Říká se, že diplomaté jsou optimisty, protože mají špatné informace. Ale já prostě mluvím jazykem života, tedy srdce a duše. Řadu let jsem pracoval v diplomacii. V jugoslávských časech jsem byl velvyslancem v Tunisu a při Organizaci pro osvobození Palestiny. Dobře jsem znal Jásira Arafata. Hodně jsem v tom čase věděl a myslím, že toho vím stále dost, abych nebyl naivní.
   Šest let jsem byl velvyslancem Makedonie v Paříži. Přijal jsem tento post, neboť jsem pochopil, že Albánci musí pomoci státu, v němž žijí. Přicházely těžké chvíle a konflikty v našich vzájemných vztazích, ale navzdory tomu se nám dařilo chápat se navzájem. Možná jsem pro krajní nacionalisty příkladem nadměrné odvahy, ale myslím, že po ztrátě odvahy bych přestal psát.
   Když mluvím o možnosti soužití, nemyslím jenom na sebe, ale také na pokolení mých dětí a jejich dětí. Co když začnou naše konflikty vnímat jako cosi nenormálního?
   
   Ve vašem románu Čas koz jeden hrdina mluví o syndromu sebedestrukce na Balkáně: když se něco vybuduje, je třeba to hned zničit. Nastal už čas konce tohoto syndromu?
   To je ve skutečnosti syndrom sebeobětování. Napsal jsem knihu Balkánská oběť, kde popisuji ono hledání obětního kozla. Jako refrén opakujeme, že Balkán je prokleté místo. A ve skutečnosti nevíme proč. Soudím, že tajemství leží v tom, že na konci 19. století, když se schylovalo k zániku osmanské říše, převládl názor, že musí dojít ke konfliktu mezi Východem a Západem, tedy mezi světem slovanským a muslimským. Přesvědčení o nevyhnutelnosti tohoto střetu zastávali také velcí spisovatelé, dejme tomu Ivo Andri?. Lze se tedy domnívat, že také oni nesou zodpovědnost za konflikt.
   Existuje balkánský mýtus o ženě zazděné v tvrzi, kterou nelze vysvobodit bez lidské oběti. Balkánská mytologie, a spisovatelé to po ní opakují, má vysvětlení, že oběť této ženy byla nezbytná kvůli nadpřirozeným, nepoznaným silám člověka. Je to stejné, jako by řekli, že konflikt je neodvratitelný. A zatím Marguerite Yorcenarová ve svém románu Pokrm smrti, napsaném ještě před 2. světovou válkou, praví, že v oběti ženy je třeba hledat racionální důvody. Není to prokletí, ani nadpřirozená síla nebo božstvo. Jde tedy o to porozumět protichůdným názorům a nedělat z nich mýtus.
   Uvedu jiný příklad z historie Chorvatů, kteří jsou posedlí evropským mýtem. Na konci 19. století žil známý malíř Josip Rati?. Esej o něm napsal Miroslav Krleža, největší chorvatský spisovatel. Pro Rati?e byl ideálem impresionismus. Ale osud ho vrhl do Mnichova a tam musel produkovat barokní šmíru, aby přežil. Potom, když už vydělal něco peněz, se konečně dostal do Paříže a ukázalo se, že impresionismus končí. Apollinaire a Picasso ohlásili příchod kubismu. Chudák Rati? udělal několik napodobenin impresionistů. Zůstal v sevření mýtu, na který nedosáhl, a spáchal sebevraždu. Sám ze sebe udělal oběť.
   Krleža to ve své eseji vysvětluje jako nemožnost nalézt racionální východisko. Stáváte se obětí sebe sama, neboť nejste schopen transformovat mýtický pohled na skutečnost do reálného světa.
   Je to velmi složitý problém. Co když jedním z důvodů, proč máme co činit s balkánským syndromem sebedestrukce, je dlouhodobá izolace tohoto regionu od zbytku Evropy? Albánci obtížně překonávali období stalinismu. V celé zemi byly postaveny desítky tisíc odporných bunkrů, v nichž byly "zazděny" tisíce lidí. A tuto oběť stále obnovují. Literatura může poukázat na zlo, ale není schopna zlo odstranit. To je úkol jiných.

   Z čeho ještě - kromě izolace od zbytku Evropy - pochází tak hluboké zakořenění mýtů v balkánské literatuře a kultuře?
   Stejnou příčinou může být nevolnická mentalita. Obyvatelé Balkánu byli přes tisíc let ovládáni cizinci - císaři římskými, byzantskými a tureckými. Pořád jako nevolníci. Potom přišla 1. a 2. světová válka - oni tyto války nezačali, nevedli, byli podřízenými, zmanipulovanými oběťmi. Láska generála, devátý díl mé balkánské ságy, se odehrává za 1. světové války. Tehdy se Balkán stal bitevním polem dvaceti armád: byli tady Francouzi se žoldáky z Indočíny, Italové s Habešany. To byl válečný Babylon a všechno na jednom malém kousku země, kde žili obyčejní lidé, které zahnali do víru historie. Oni nemohli vyhrát.
   A co teprve říci o 2. světové válce? Homo balcanicus byl vždy obětí dějin. Churchill za 1. světové války řekl, že obyvatelé Balkánu tvoří více historie, než dokážou unést.
   Proto byla Jugoslávie projektem odsouzeným k porážce. Francouzský filozof a sociolog Edgar Morin soudil, že Jugoslávie potřebovala ještě 10-15 let, aby unikla krvavému rozpadu. Žel, zvítězily nacionální extrémy a Balkán je opět odkázán na dlouhou cestu. Křížovou cestu do Evropy. Ale dojde tam, jsem optimista.

   Připravil IVO HAVLÍK
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]