33 otázek Michal Černíka
   O životě s Pavlem Janíčkem

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Standardní průměrný řekněme intelektuál se snahou o racionální přístup k realitě, což se nemusí nutně krýt s tzv.pragmatismem ani s různými modernismy a postmodernismy, které svou faktickou podporu vládnoucímu establishmentu maskují relativizací poznání a tvrzením o údajné existenci různých pravd. Realita je ale jen jedna, a tudíž i její správný popis je také jen jeden. Záleží ovšem na tom, z jakého zorného úhlu (třídního stanoviska) se na ni díváme.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Když vynechám všechny osobní a zdravotní problémy, pak o klikaté cestě racionality do lidského vědomí. Bohužel se stále znovu ukazuje, že v lidské psychice a myšlení se velmi výrazně uplatňují preference krátkodobého prospěchu v neprospěch dlouhodobějšího přístupu. Tato tendence je pak umně posilována a propagována soudobou režimní propagandou. Pokud ovšem chce lidstvo přežít, musí se orientovat na spolupráci a mezilidskou solidaritu. Snad k tomuto poznání lidé dospějí dřív, než dojde k nějakým nevratným destruktivním procesům.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Docela děsivou zkušenost o lidské naivitě a neuvěřitelné schopnosti bez nejmenších rozpaků poplivat celý svůj předešlý život a v této nové pozici začít kádrovat ty, kteří takovou charakterovou flexibilitu nemají. Takovou lekci nám uštědřil listopad 1989, ale pro pořádek je třeba uvést, že v našich dějinách nejde o jev unikátní - mohu tu připomenout například tzv. druhou republiku s jejím tažením proti úpadkové masarykovsko-benešovské demokracii. Úplně nejhorší je ale fakt, že tento jev je velmi typický pro příslušníky tzv. vzdělaných vrstev i pro řadu kulturních tvůrců, někdy dokonce aspirujících na roli nositelů „svědomí národa“. Jejich kritické myšlení začíná a končí u jejich koryta a zoufalé snahy být konformní s vládnoucími strukturami.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bohužel bez zdravotní péče.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Nemá cenu se rozepisovat o velkých myslitelích nového věku například Marxovi, Leninovi, ale dalo by se i pokračovat dalším velkými racionalisty. Pokud jde o umělecké spisovatele, pak kromě české a světové klasiky nemohu vynechat A. Jiráska, J. Wolkera, P. Bezruče, K. Čapka, V. Kaplického, ruské a sovětské klasiky, různé skvělé americké spisovatele a taky Francouze. Myslím si, že trocha tajemna a sci-fi neuškodí, a tak bych třeba doplnil A. Grina, E. A. Poea, S. Lema, bratry Strugacké, I. Jefremova, A. C. Clarka a podobně.

   Čemu vás naučil život?
   Že lidi nejsou vůbec imunní vůči nehorázným manipulacím, které navíc jdou proti jejich zájmům.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Jak už bylo řečeno výše, neuvěřitelná schopnost některých se klidně v několika málo dnech přetransformovat ve svůj opak, a také ta nekonečná přilnavost „vzdělaných a kriticky myslících“ k mocným za to, že jim umožní cítit se být vyvolenými a příslušníky elity, být něčím víc než „lůza“.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Aby se lidé z tohoto vylhaného snu o osobním prospěchu na úkor těch druhých co nejrychleji probudili.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Používat vlastní mozek k myšlení.

   V co věříte?
   V zákonitosti vývoje od méně dokonalých k sofistikovanějším formám organizace hmoty a v této souvislosti také v to, že snad lidstvo není jen nějakou slepou uličkou, ale pevným článkem této vývojové tendence.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Našim disidentům a obecně dalším novodobým bojovníkům za lidská práva, demokracii a svobodu, za nechtěné potvrzení platnosti principů logiky a racionality obsažených v marxistické analýze společenských jevů.

   Co je zbytečné?
   Myslet si, že kapitalismus se dá zkultivovat.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Určitě vždycky velmi kultivovaně a s respektem k oponentovi, pokud neusoudím, že se míjí s logickým myšlením nebo vědomě lže. Pak přijde na řadu slovní agrese, na fyzickou nemám potenciál.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Když si myslím, že nějaký názor nebo přístup přispívá k primitivizaci společnosti nebo i rozkladu normálních mezilidských vztahů a k posunu lidí na úroveň jedinců věřících v principy jednoduchého darwinismu a rezignujících na svoje vlastní zájmy.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   To by především sami umělci museli jít příkladem. Když ale posloucháme litanie našich herců, zpěváků a dalších o tom, jak trpěli a jak nesměli za minulého režimu, tak mám o síle umění pochybnosti. Jeden můj známý říká, že to vypadá, že jedinou herečkou, která za socialismu kdy mohla vystupovat, byla Jiřina Švorcová.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Jsou to hodnoty, které reprezentují jednoduchý pud sebezáchovy lidí v podmínkách technicky a z hlediska vzájemné provázanosti velmi rozvinuté společnosti, tj. hodnoty spolupráce, rozvoje pro všechny, odstranění destrukce a konfrontace.

   O čem jste si dělal iluze?
   O schopnosti lidí si uvědomit své postavení ve společnosti.

   Litujete něčeho?
   Že jsem přece jen v určitém období měl některé iluze o takových kategoriích a jevech, jako je trh, konkurence, socialismus s lidskou tváří apod.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Tato otázka je velmi aktuální právě v současné době, která kromě řady jiných charakteristik je typická obrovským rozsahem použití lži a různých manipulací jako nástroje ovlivňování lidí. Koneckonců proslulý výrok jedné úžasně známé intelektuálky „Raději se budu mýlit s Američany, než mít pravdu s Putinem“ je z tohoto hlediska instruktážní.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Je to sen o vzestupu mezi elitu, o tom, že když ne oni sami, tak určitě jejich děti se v této společnosti uplatní a uniknou osudu „socek“. Je to stále znovu recyklovaná podoba tzv. amerického snu a analogie iluze lidí o výhrách v různých loteriích s tím rozdílem, že zde ty ztráty mohou být nakonec velké.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Používat vlastní mozek k myšlení a nepodlehnout stokrát omílaným klišé současné propagandy.

   Co vás ponižuje?
   Ten neuvěřitelný úpadek humanismu a pohrdání lidmi. Stačí si otevřít některé diskuse na těch správných pravicových serverech a člověk jen zírá na výzvy k likvidaci celých etnik, názorově nepohodlných, sociálně slabších apod.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Pochopení, že jeho existence blahobytu jsou závislé na podmínkách života těch ostatních. Myslím, že to známé „Komu zvoní hrana“ je stále platnější.

   Děsí vás něco?
   Když vidím různé sociálně ohrožené lidi, jak mají největší strach z toho, aby se nedejbože nesáhlo na příjmy a privilegia milionářů.

   Jaká přání se vám v životě splnila?
   Spatřit na vlastní oči všeobecnou krizi kapitalismu, i když jsem o to vůbec nestál.

   Stálo vás to hodně úsilí?
   To úsilí vynaložili jiní.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Míra svobody je velmi limitována sociálním statutem. Z tohoto hlediska se od roku 1989 u nás snižuje všem, jejichž příjmy a majetky jim nezajišťují nezávislost na zdravotních, důchodových a dalších státních sociálních systémech.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Možnost normálně fungovat, aniž by člověk neustále řešil, zda bude ještě zítra mít prostředky na základní přežití.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Umíme s těmito pojmy zacházet stejně jako všechny ostatní národy, nejsme bohužel imunní před jejich zfalšovanými interpretacemi dovedně podsouvanými mediální mašinérií. Ale nejsme v tom sami, bohužel například hodně Američanů si myslí, že žije v nejdokonalejší demokracii světa a že to znamená přepadat jiné národy a sebrat jim jejich přírodní a ekonomické zdroje.

   Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
   Já to celkem nepotřebuju ke svému životu, ale mám dojem, že řada „tvůrčích“ pracovníků si myslí, že tvůrčí svoboda dnes, dvacet let po převratu, znamená „že můžeme říkat, že Rusáci a komunisti jsou svině“, jak to řekla nezapomenutelná Bára Hrzánová.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Tady je jen možné se přihlásit k výroku „Socialismus, nebo barbarství“ Rosy Luxemburgové. Nejde tedy o nějaké „šťastné nové zítřky“ ale o to, aby vůbec nějaké zítřky byly.

   Na co se těšíte?
   Až Václav Havel napíše hru, na kterou se dá dívat, i když si myslím, že toto přání je nesplnitelné.

   Doc. ing. Pavel Janíčko, CSc.
   Narozen 1. 7. 1957 v Praze. Absolvoval VŠE v Praze v letech 1976-1980. V letech 1980-2003 působil na VŠE jako asistent, odborný asistent a od r.1998 jako docent na katedrách politické ekonomie, obecné ekonomické teorie a makroekonomie. V r. 2003 byl spolu s dalšími kolegy vyhozen z národohospodářské fakulty po nástupu nového ultraliberálního vedení. Od r. 1998 pracuje jako odborný poradce na ČMKOS. Ve funkci poradce pro zaměstnanost ČMKOS se zúčastňuje jednání o legislativních normách, jednání tripartity, různých konferencí a seminářů, týkajících se této oblasti, je členem některých mezinárodních institucí (např. Výboru pro zaměstnanost a ekonomiku EOK). Je také autorem či spoluautorem několika vysokoškolských ekonomických učebnic a řady různých článků, statí a výzkumných zpráv na ekonomická a sociální témata i v zahraničních periodikách.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]