Říkám vám, až se někdy vypravíte na Blaník, buďte alespoň trošku pošetilí jako já. Cestou na vrchol se pak pozorně dívejte kolem, zda se vám podle slov známé pověsti podaří objevit ve východním svahu skálu v podobě lomeného oblouku, kde je vchod do hory a kde prýští pramen, z něhož blaničtí rytíři napájejí své koně. Nesmíte být ovšem zase tak moc pošetilí, abyste si opravdu mysleli, že vchod do skály objevíte, že vejdete dovnitř, ona se za vámi zavře a domů se vrátíte až za rok, jako ten kovář z Louňovic, jak ona dívenka, co na louce žala trávu, či pasáček, jemuž se tu zaběhla ovce. Pochopitelně jsem žádný vchod do skály nenašel, ač jsem se poctivě snažil. Nemusím vám asi vykládat, že právě onou pošetilostí se vám Blaník promění v tajuplnou horu, protože jinak jsou Rytířské skály jako každé jiné skály. Rytířská louka jako každá jiná louka a Blaník je docela obyčejný kopec jako každý jiný v Mladovožické pahorkatině, jižně od Vlašimi. I když Blaník ostatní kopce převyšuje, přeci jen těch 638 metrů nadmořské výšky z něj žádnou horu neudělá. Je to prostě kopec, řekl bych zeleně vousatý, jelikož tu rostou borovice, smrky, jedle, modříny, buky, břízy a duby. A právě jediná pověst o dřímajícím svatováclavském vojsku mu udělila významné místo v české mytologii, tedy až po Řípu, a v dobách minulých jej povýšila na symbol naděje a víry ve vítězství českého národa. Nechť vás pověst provází po celou dobu vašeho výstupu na Blaník.
   Abych však byl úplně přesný, on je Malý Blaník a Velký Blaník, oba spojuje zalesněné sedlo, ale pro nás obecně zůstává pouze Blaník jeden.
   Na jeho vršku měli Keltové hradiště. Pak tu Přemyslovci postavili dřevěný hrad. Král Václav IV. hrad daroval bratranci Prokopovi. Když byl Václav IV. roku 1402 vězněn ve Vídni, uherský král Zikmund zajal Prokopa, přitáhl s vojskem pod Blaník, Prokopa přivázal na taras, pohrozil, že ho rozstřílejí, a tak donutil obránce hradu, aby se vzdali. Potom se dějinné události Blaníku vyhýbaly a odsouvaly ho do bezvýznamnosti.
   Pro Blaník byl důležitý až rok 1799. Tehdy Václav Matěj Kramerius vydal kratochvilnou knihu nazvanou "Zdeněk ze Zásmuk se svými tovaryši aneb rytíři v Blanickém vrchu zavřeni". Prostinkou a téměř zapomenutou pověst o blanických rytířích rozšířil vypracováním o Zdeňkovi Zásmuckém a jeho příhody splynuly s původní pověstí. Pověst byla znovu probuzena, zalíbila se lidem i umělcům jako Klicpera, Tyl, Vrchlický, Jirásek, Smetana, a ti už věděli, jak se jí umělecky zmocnit. Historický význam Blaníku se navíc potvrdil i tím, že jeden ze základních kamenů při stavbě Národního divadla pochází právě odtud.
   Dnes je na Blaníku rozhledna. Po většinu roku bývá zamčená. Cedulka na dveřích vám oznámí, že klíče od rozhledny si můžete zapůjčit v Louňovicích, což je asi půlhodinka chůze. Nu což, usadíte se na ochoz rozhledny nebo na nějaké okolní skalisko a můžete se zasnubovat s tichem. Ticho má mnoho podob, tohle je bájné. Patří mu šumění stromů a zpěv ptáků. A jen vzdálené zahřmění hromu vám připomene, že se spící rytíř v plné zbroji ve skále obrátil z boku na bok. Turistickou atrakcí se však Blaník už asi nikdy nestane.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]