MARTA URBANOVÁ

Siesta

Na stole se rozhořívá svíčka
voskovou vůni zanechal roj včel
den časem zatracen už bývá
snůškou včelích žihadel

Na stole vonnou tyčinku si pálím
proužek dýmu točí spirálou
v kuchyni na kávu ti stavím
medem sladím do hrníčků dvou

Na stole sto lákavých chutí
s pečetí slibných pohledů
můj mozek troufale mě nutí
vtisknout do srdce tvou podobu


Londýn

Někdy si šeptám přání své
vrátit se na Trafalgar square
zase spatřit admirála
lorda Nelsona
I když ztratil oko na Korsice
pravou ruku v Cádizu
i když miloval lady Hamiltonovou
i když ve vítězné bitvě
u Trafalgaru padl
vidím ho na podstavci
jako živého
zdravého
nezamilovaného
nepokáleného
vděkem holubů


Opatovice

Otevřená krajina Polabí
zelený ubrus
rovný stůl
a ticha půl
tady se klube z mystérie
elektrická energie
a rozpíná se po drátech
aby ti svítila
vařila
aby ti hrála do ouška
falešnou symfonii
že hřeje jen
a nezabíjí


Zámecké schody

Láska mi přešla přes cestu
jde po mém boku
po Zámeckých schodech
dává mi oporu
šeptá o usilovnosti cesty
Ale když moje kroky
po kotníky těžké
vůněmi města
dosáhnou cíle
dveře žádného zámku
se neotevřou


Na Kampě

Na lavičce
v průsečíku Hradčan
a Karlova mostu
jak korálky růžence
propouštíme mezi prsty
dny svých životů

Už nedohoníme
svou lodičku na Vltavě
už neochutnáme
vůni bezů
už máme přeliv
na šedivých vlasech
a ke smíření daleko



DJOKO STOJIČIĆ

KDYŽ JSEM SÁM SOBĚ KLADL
PÝTICKÉ OTÁZKY

Neodpočíval jsme v léčivé samotě,
Nepodnikl jsem ani geologický průzkum
Podzemních samohlásek na místě
Vyčerpaných lásek. Ani jsem
Neotevřel pramen, i když jsem byl vítán
Netušeným větrem, který předem souhlasil.

Nepoznal jsme sama sebe, když jsem
Sám sobě kladl pýtické otázky,
Z nichž zabolí hlava a v zádech vzklíčí mráz,
Ani jsem nerozkmital kyvadlo času,
Které čeká na poslední šanci
Jako důkaz nevyhnutelnosti majáku.

Nezapsal jsem ani tajný tepot země,
Mnohé jsem neuviděl ani nevysnil,
Ale přesto, jedno místo je mi nade všechno drahé,
Protože v něm vznikla tato moje báseň,
Z přesvědčivých slov i z tajemných znamení,
Potřebuji ji i já i lidé kolem jako slib a odkaz do budoucna.


SKLÍZÍM ÚRODU ZLATOU A NEZNIČITELNOU

Sklízím úrodu zlatou a nezničitelnou,
Se zcela vyřešenými
Historickými hádankami
A s milostným rozletem,
Který mne nese a povznáší
K rytířství a k slzám,
Až pláču jako dítě.
To je čas rozkvetlého bytí,
Jež je třeba horlivě a pilně
Trvalými slovy vychvalovat.

Dokud úchvatný květ ozařuje
Opuštěné údolí vší beznaděje,
Sklízím úrodu zlatou a nezničitelnou,
Pro paměť i pro víru,
Že jenom takto
Je možné rozeznat naleziště skrytá
V opuštěném údolí vší beznaděje.


DŮM, V NĚMŽ ZŮSTANE ZACHOVÁN
SVĚT HOJNOSTI, KTERÝ JSEM ZTRATIL

Probouzím se z dlouhého nekonečného snu,
A vidím, že nic není takové,
Jak jsem očekával:
Lidé, řeky a obyčeje nemají
Začátek, střed ani konec,
Světlo nevyzařuje,
Nýbrž se sbírá v neviditelném bodě.
Nejde mi přenést ani jediný
Záchvěv listu do téhle básně,
Nemohu přetlumočit jedinou myšlenku,
Kterou odnáší pryč neviditelný dravec.
Beru olovnici, zednickou lžíci a kámen
A začínám sám pro sebe stavět nový dům,
Jiný než všechny ostatní které znám,
Dům, v němž zůstane zachován
Svět hojnosti, který jsem ztratil,
Zatímco jsem neopatrně snil,
Kterak se stanu nesmrtelným,
V měkoučké vánici dětských vzpomínek.


ZAČNI SE HNED PŘIPRAVOVAT NA ÚTĚK

Začni se hned připravovat na útěk,
Jako na kus přirozeného života,
Do něhož vstoupíš omámený
Krásou té myšlenky.
Pociťuješ úzkost kvůli nepřejícnému
Rozmístění hvězd, roznášíš po
Pustém poli nákres budoucna,
A zaslíbená slova, jimiž si
Odpřisáhneme věrnost.

Začni se hned připravovat na útěk,
Ve jménu lásky tak nezastupitelné,
Když se náhle ztratí prameny,
Jež nám odkázala matka
Na památku svého neusychajícího bytí.

Začni se hned připravovat na útěk,
Protože můžeš klesnout k nule,
Odkud se už nikdy nevynoříš.
Nezapomeň na svůj stín,
Jakmile dosáhneš rychlosti myšlenky,
Jakmile si vybereš zemi, v níž
Se probudíš znovu zrozen.


TVOJE RÁNY, KRVAVÉ RÁNY DOBRÝCH ÚMYSLŮ

Pokud se chceš zeptat na svou bolest přítele,
Zabal ho do hedvábí a sametu, aby neviděl
Tvoje rány, krvavé rány dobrých úmyslů,
Pak obrať kožich naruby, jak tě to učí
Věčný epos našeho národa,
Protože ani přítel nesmí o tobě vědět vše,
O tvých početných tajných dolech,
Potom odejdi do hluchého lesa, kam leda vítr
Našeptává pohanské kletby a přísahy,
Tady zpaměti vyslov svoji přísežnou myšlenku,
A zakopej ji pod kořeny staletého dubu.
Zde přežije nadcházející temné časy,
Aby nepotlačitelnou silou něžného kvítku
Zazářila a stala se každému potřebná a nezapomenutelná.


ZÁRODEK MYŠLENKY, KTEROU TUŠÍM!

Zárodek myšlenky, kterou tuším!
Jak ji přivést na světlo a naleštit,
Jak vykovat novou myšlenku
Nezměrné síly a dosahu.

Zárodek myšlenky má svůj tep,
V podstatě pevně určený,
Veřejně i ve snu se zdálo,
Vše co existuje i co nám je známo.

Zárodku myšlenky, ó kapko ozónu,
Prozařuješ černotu a tmu,
Bez tebe by vesmír osaměl,
Pustý a prázdný na každém kroku.


DROBNÉHO PTÁČKA CHOVEJ

Drobného ptáčka chovej,
Jako zrníčko ohnivé,
Abys jej mohl na dno srdce
Zasít, aby vzklíčilo,
Kdykoliv silné slunce vzplane,
Neboť existuje tajné spojení:
Drobný ptáček - silné slunce,
Už před stvořením světa, už před zrodem paměti.


PŘIJMI VÝZVU, JEŽ TĚ SPÁLÍ
SLAVNĚ A NENÁVRATNĚ

Zatahuji závěsy a stíním ti hvězdy,
Přetínám řeky ranného dětství,
S nimiž se umíš o všem domluvit.
Hle nový kalendář pro tobě podobné,
Uvyklé na loučení,
Přírody i nepřírody o lidech nemluvě,
Co se ti nabízelo coby nespoutané vichry
A polibky štědrých lásek a radostí.

Odvykni tomu a přijmi výzvu,
Jež tě spálí slavně a nenávratně,
Tvé jméno zazní pouštěmi nevědomí,
Jak silná ozvěna jíž se budou řídit
Zbloudilá hejna ptáků i karavany poutníků.

A nesplní-li se co tato báseň prorokuje,
Zůstaneš navždy zaříkávačem a snílkem,
Věštcem osudů i své nejasné sudby.


CO UDĚLÁME SE ZBYTKEM SVĚTA,
KTERÝ NENÍ ZAHRNUT NAŠÍ LÁSKOU

Pokud jsou obě naše srdce ozářena
Něčím novým a neznámým,
Třeba nečekanou láskou,
Co uděláme se zbytkem světa,
Který není zahrnut naší láskou,
Což na něj zapomeneme
A necháme ho trpět a čekat
Na lepší dny, minuty?
My ten svět vskutku potřebujeme,
Abychom jej zahrnuli láskou,
Protože jenom tak se bude podobat sám sobě.


SKRYTÉ PASTI OZAŘME PŘIVÍTÁNÍM

To není kratší cesta ke štěstí,
To je pokušení pohádkového nebezpečí,
To je chci - nechci, smím - nesmím,
I když z přírody čerpáme
Moudrost, abychom odolali nečekaným
Změnám v jádru světla,
V porušeném tikání času.

Připravujeme se každé ráno
Oddělit podstatné od nepodstatného,
Skryté pasti ozařme přivítáním,
Blesk veďme jako řez časem
A prostorem, který připomíná, že tu nebudeme věčně,
A že ne vše se těší z našeho setkání.

Bohatší o nový pohled na svět,
Leháme do postele se svojí láskou,
Věříce, že láska odpoví na vše,
Co nalezlo místo pod sluncem
A vysílá vzkazy zjevné i skryté.


S BLÝSKAVÝM ZRCADLEM V RUCE,
KTERÉ HLÍDÁ TVOJI VĚČNOU PODOBU

Uspořádám pro tebe ohňostroj, má lásko,
Prostý jako jitřní
Svolávání šťastných poutníků.
Přinesou jej ptáci ve zlatých
Zobáčcích, narodí se
Z přeháňky mnohoznačných slov.

A až se to všechno stane,
Jak jsem to vymyslel,
Zjeví se čistá paměť
A v ní ty sama, nadčasová,
S blýskavým zrcadlem v ruce,
Které hlídá tvoji věčnou podobu.


JAKO NEBLAZE PROSLULÍ
VÍTĚZOVÉ NAD BEZUZDNÝMI VÁŠNĚMI

Toto je příběh ze zádumčivých vzpomínek.
Je třeba jej číst jako obsažnou
Modlitební knížku, jako předání klíčů
Od svého srdce ženě, která mne
odhadla docela jednoduchým
Způsobem: uměla vymýšlet
Jména, na která jsem reagoval
Bez ohledu na roční období,
Nebo se rozlila gravitace
Jako šílená láva šílené sopky.
Ta její jména - výmysly
Byla darem, darem sebe,
Byla to půjčka na cestu, z níž
Jsme se vrátili jako neblaze proslulí
Vítězové nad bezuzdnými vášněmi.

Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS



Oči k vidění, nikoli ke čtení
Kritika považuje Djoko Stojičiće za intelektuálního lyrika, případně za filozofa existence.
Já v jeho poezii shledávám především magii, pokud lze magii vůbec vyhledat. Magie samou svou podstatou uniká chladnému zkoumání a i smysly, které by ji chtěly zachytit, musí být na nejvyšší možnou míru vzrušeny.
A přece na magii narazíme při putování Stojičićovým básnickým světem na každém kroku.
Je to putování lesem i pralesem symbolů. Spíše pralesem, neboť mnohé symboly jsou spojeny s prastarými časy, skoro by se chtělo říci s bezčasím, neboť musely existovat snad ještě před stvořením světa.
Jaké symboly se objeví, to nechám na čtenáři. Jinak ani nelze. Navzdory tvrzení v podstatě profánních okultních rukovětí a příruček zasvětit se musí každý sám. A tak si na své přijde kabalista, geopolitik, astrolog, alchymista, Staroslovan, teosof i svobodný zednář a každý, kdo sice nepatří ani k jednomu z právě vyjmenovaných "vyznání víry", ale má oči k vidění, uši k slyšení, srdce čisté a ducha vnímavého, jemně opracovaného!
KAREL SÝS
(Doslov k chystané knize BEZMOCNOST ŘEŠITELE ZÁHAD)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]