Komunisté vydali manuál, obsahující „správné“ odpovědi na některé časté otázky, které jejich členové a politici dostávají od občanů. Dopředu je třeba říci, že doopravdy nejde o žádný tajný dokument, jak už se z různých stran ozvalo. Účelem manuálu je především posloužit člen-ské základně a poslaneckým kandidátům KSČM při kampani před říjnovými volbami do Par-lamentu ČR, ale jde také zároveň o vyjádření politických pozic této strany pro širokou veřej-nost. V tom nelze vidět nic špatného. Média v této zemi (včetně těch veřejnoprávních) nejsou objektivní a informují-li občas o KSČM a jejím směřování, pak s odmítavým sarkasmem, připomínajícím sedmdesátá a osmdesátá léta. Tenkrát tomu tak bylo ovšem opačně: za jízli-vosti v médiích, referovala-li o tématech „západního světa,“ nebo když zamlčovala domácí problematiku, nesla odpovědnost tehdejší KSČ.
   Novináři z bulvárního deníku Blesk si vzali zmiňovaný manuál k ruce a vybrali z něho (podle jejich názoru) nejfrekventovanější otázky, které pak předložili k zodpovězení místopředsedovi KSČM Jiřímu Dolejšovi a senátorce Martě Bayerové. Otázky i odpovědi posléze zveřejnili na internetových stránkách, kde o nich současně vyzvali k diskusi. Nepochybuji o tom, že byli velmi překvapeni. Na komunisty sprostě (jak v kraji zvykem) nadával už málokdo, a zúčast-nění reagovali spíše zhnusením z toho, co se v tomto státě za dvacet let událo. Pro mne to samozřejmě překvapením nebylo: pozoruji totiž už delší dobu ve svém širším okolí hlubokou občanskou nespokojenost, srovnatelnou opět s tou, kterou můžeme nazvat „předpřevratovou“. A opět v tom opačném smyslu.
   Český občan, který má jít v říjnu volit, je v nezáviděníhodné situaci. Po určitou dobu to vypa-dalo, že se Paroubkova ČSSD pokusí o radikální politickou změnu, která by prospěla těm, kteří nepatří k oněm tzv. horním desetitisícům, neboli o sociálně pojatou reformu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se ČSSD hodlá ujmout i menšinové vlády s „tichou podporou“ KSČM. Obráželo se to pozitivně i v preferenčních výsledcích obou stran. V momentě ale, kdy Jiří Paroubek tuto možnost razantně odmítl, jdou sociální demokraté v prognózách dolů. To proto, že občané už tuší další čertovinu, a sice vládní (tzv. velkou) koalici ČSSD a ODS. Anebo také rozkolísaný slepenec z několika politických subjektů, neschopný nakonec vytvořit pro různorodost zaměření ani společnou vládní platformu.
   Vracím se teď zpět, ke komunisty vydanému manuálu. Odpovídá se v něm na oficiální postoj KSČM k procesům padesátých let, k událostem 17. listopadu 1989, nebo i na to, dá-li se slou-čit socialismus s demokracií, či také co si dnešní komunisté myslí o vládním monopolu jedné strany. Odpovědi jsou přímé, bez vytáček a dovedu si představit, že přijatelné pro široký okruh české populace. Ve stejném duchu, jako KSČM, působí rovněž ostatní evropské levico-vé strany, o čemž jsem se na vlastní oči přesvědčil při svém působení v Evropském parlamen-tu. KSČM je tudíž programově stranou reformovanou, a to i když dnes v ní ještě přebývá řada „nereformovatelných“ osob. Podobně je tomu ale i napříč zbývající českou politickou scénou: kdyby z ní někdo důsledně vyňal bývalé komunisty, scvrkla by se na třetinu. A to přitom musí jít právě o takové, kteří neoplývali žádným přesvědčením, ale šli egoisticky za svým prospě-chem. Tedy o osoby mnohdy bezcharakterní, ochotné sloužit čemukoli.
   Komunisté již několikrát v uplynulých letech debatovali o změně názvu strany, příliš vyvolá-vajícímu vzpomínky na minulost, ke které se – a to je přece normální – nikdo vracet nechce. Vydaný manuál tento fakt nezakrývá, jedna z odpovědí se tomu věnuje. A já se domnívám, že zrovna nyní, před blížícím se dvacátým výročím převratu, by o tom stálo znovu uvažovat. Je sice pravda, že pokud by se strana nově nazývala kupříkladu SDS ČM (Strana demokratic-kého socialismu Čech a Moravy), někteří „zatvrdlí“ by jí přesto připomínali její původní ná-zev. Ale bylo by to v nynější situaci zároveň potřebným signálem, na který čekají zástupy potenciálních voličů, znechucených už pletichami ostatních partají, avšak obávajících se ode-vzdat hlas KSČM. A snad by se tím poněkud stabilizovala i tato nešťastná republika, zmítající se v posledních dvou desetiletích (nejen) politicky ode zdi ke zdi!

   (Vyšlo předtím v Britských listech)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]