Opravdu vyděšený a trnoucí pan Rejžek,
na brzkou chudobu se připravující Ladislav Smoljak
Druhý poločas fotbalově slavného čtvrtého roku třetího tisíciletí započal na rozhlasovém hřišťátku kultury (zvaném v Českém rozhlase 6 Člověk a kultura) nářkem. Jan Rejžek s Josefem Chuchmou, sekundantem zaskakujícím za Vladimíra Justa, zabědoval si tam nad novým albem úplně nových písní Vladimíra Merty Filmy v hlavě, zejména nad textem DÁLE OD HRADU DÁLE. Řekl doslova: Je to album, které mě opravdu vyděsilo (...). Já jsem byl z té desky strašně rozpačitý (...), připadá mi, že má Merta v téhle poloze hodně společného s Karlem Krylem. Jako by po něm chtěl převzít štafetu, kterou nikdo nenese, a pokračovat v té jeho polistopadové linii těch jízlivých zhrzených písní, kritických k představitelům nového režimu, padni komu padni. Zatímco k představitelům nového režimu by měl zřejmě vzhlížet s nábožnou pokorou, stále pamětliv už latinského přísloví, že quod licet Iovi, non licet bovi. Pan Rejžek, podle jehož nedoloženého tvrzení si Vladimír Merta publicista mnohokrát protiřečí, protiřečí si evidentně sám, když jen co vysloví podezření chované už velmi dlouho, že Merta snad chce po Krylovi převzít štafetu, náhle konstatuje, že tuhletu polohu projevoval už v těch prvních polistopadových písních.
Ještě horší než ty nové písně jsou podle pana Rejžka Mertovy veřejné projevy: Daleko víc jsem trnul, když jsem četl nějaký jeho článek v novinách (a když se před týdnem) vyslovil k zajímavému tématu: odměnit nebo neodměnit bratry Mašíny. Jak by ne, Vladimír Merta nesdílí obdiv k pistolníkům, střílejícím padni kdo padni, dokonce byl tak drzý, že si dovolil napsat o Mašínech: ...znehodnotili v očích propagandistů a veřejnosti americký způsob života, posloužili jako záminka k rozpoutání opravdového teroru (...). Žádná cena z nich nesejme morální vinu. Podříznutí hrdla omámeného a spoutaného zajatce považuje i americká vláda za akt barbarství. Podle pana Rejžka není Vladimír Merta v některých věcech moc informován (asi nedostává na rozdíl od něho ty správné informace; nebo si je umí přebrat?), halí to do takových zajímavých vzletných myšlenek, ale pod tím, pod tím je prázdno (totiž nejsou tam fráze o svobodě nade vše, ani hold světovládné velmoci dobra a Mezinárodnímu měnovému fondu). Stejně tak o jeho textech z poslední doby nebo o tomto (o písni DÁLE OD HRADU DÁLE) si myslím, že to je trapnost na úrovni Daniela Strože nebo Karla Sýse v Haló novinách bez jakéhokoliv nadhledu. Tím na rozdíl od zklamaného občana Merty, který podle rychlého polního kritického soudu naprosto zabil Mertu písničkáře (a měl by nejspíš být utracen jako terorista), oplývá pan Rejžek, který (byť je jistě vybaven velkým nadhledem) je opravdu vyděšený, že básník, kterého jsme zbožňovávali za normalizace, neodpustí si psát, co cítí a co si myslí - a dopustí se takového poklesku.
Pan Rejžek je oprávněně zděšený, protože až nyní mu dochází, že kdysi zbožňoval poezii nepřátelskou každé mocné svévoli a arogantní moci. A jak je tak zděšený, ani si nevšiml, jak sám je trapný, když hledá za hořkými texty Vladimíra Merty nějakou osobní ukřivděnost a zhrzení, dokonce Mertu podezřívá, že píše tak jízlivě, protože se nestal (přeháním, doznává k té nehoráznosti sám pan Rejžek) ministrem nebo něčím, čím se vším mohl stát, ačkoli Merta nyní jasně zpívá:
Tak jestli někdy vezmu i já mizerný místo v kanclu, pošlete mi koresponďák: Mistře, už jseš v hajzlu...
Takhle by přece nezpíval básník, pro něhož by byla metou met nějaká prominentní židle, například v redakci Českého rozhlasu šest.
Pan Rejžek je právem zděšený, protože tuší, že po Karlu Krylovi, po jeho příteli Danielu Strožovi a nyní už nepochybně i po Vladimíru Mertovi budou na polistopadovou realitu nevlídně reagovat i další a budou psát o tom, jak (řečeno s Mertou) skončila pohádka, hra na dnešek a na kdysi a jak bezohledné, surové a pokrytecké je to panstvo, které při každé příležitosti předvádí moc svých peněz, majetků a kontaktů.
Už je to tady, pane Rejžek, už je to tu. Kromě pár pánů, co našli v sobě větší talent pro podnikání, politikaření nebo úřadování než pro poezii, započalo procitání z iluzí. Jednomu je vás až líto. Jak obstojíte v té české veřejnoprávní rozhlasové šestce, kde pláčete nad Vladimírem Mertou, že vám nezpívá po chuti, jak tam obstojíte, až tam nebudete mít monopol, až se budete muset podělit o slovo dejme tomu - a nedej bože - s Danielem Strožem, který bere krásná slova o demokracii a pluralitě vážně?
Komu pak asi posluchači uvěří? Ne jemu a Vladimíru Mertovi, který zpívá to, co si už dnes tolik lidí myslí? Bože, bože, kam se, pane Rejžek, vrtnete? Mertovo album vás vyděsilo, protože víte, že celé vaše kritické řemeslo začíná a končí pátráním po tom, co kdo kdy kde podepsal a zda jsou jeho názory dnes žádoucí.
Pan Rejžek není sám, kdo se začíná bát. Ladislav Smoljak přispěl do knížky Usměj se, Lízo (Listen Jihlava 2004) povídkou Benefice pro Otu Pika, do které vepsal svou obavu, co by se roku 2008 stalo s Divadlem Járy Cimrmana, kdyby ve volbách roku 2006 zvítězili komunisté a vládli v koalici se sociální demokracií. K jeho uklidnění snad by mohla postačit prosba, aby se rozpomněl, že ani v dobách, kdy byl podle svého dnešního přesvědčení v ostré opozici proti režimu, v němž si dali ti komunisté vedoucí úlohu dokonce do ústavy, nemělo divadlo objevující odkaz všestranného českého génia Cimrmana větší problémy, než s jakými se v tržním světě potýká mnohé divadlo dnes. Byla nějaká nebo dokonce nejedna jeho sezóna nejistá? Natočili o tom tehdy film, tak jako natočili množství dalších skvostných filmů! Dnešní divadla, která už nežijí ze slávy nastřádané tehdy tak bezpečně jako Cimrmani, mají v posledních letech nejistou sezónu téměř každou. Což je přece podle zanícených obhájců tržních poměrů to nejlepší, co může být, neboť jistota vede ke zpohodlnění, ke ztrátě vynalézavosti a posléze až k bankrotu!
On se pan Smoljak taky o osud cimrmanovského divadla vážně neobává. Co ho děsí, to prozrazuje hned ve druhém odstavci. Poté, co zahlédl v novinách titulek Komunisté oslavili šedesáté výročí Února, jede do divadla nikoli autem, ale ekologicky tramvají, patrně také pod vlivem rašícího tušení, že se musí připravit na brzkou chudobu. Obává se snad, že divadlo nebude moci dál hrát a on nevystačí s důchodem, s nímž ovšem musí vystačit většina lidí v tom požehnaném věku? Ne, bojí se, že Divadlo Járy Cimrmana přijde o výhradní právo na divadelní budovu, kde na Žižkově hraje, a bude se o ni a o její sklady dělit s jinými soubory, takže bude muset hrát zase i po klubech, jezdit na zájezdy a příjmy budou nižší. Než to, raději Divadlo Járy Cimrmana zavřít! Než přijít o dominantní postavení, raději skončit! (Bez ohledu, dodejme, to už v povídce není, ale čtenáře to ovšem napadne, bez ohledu na diváky, kteří to divadlo mají rádi. Jen si nedat sáhnout na výlučnou jistotu a měšec.)
Tohle ovšem cosi připomíná. Zatraceně to připomíná, proč se pánové Svěrák a Smoljak tak vehementně brali o svobodu redaktorů a dramaturgů veřejnoprávní České televize, právě těch redaktorů, kteří jim šli, jdou a půjdou vždy spolehlivě na ruku a kteří jim zajišťují v tom spolehlivě platícím zařízení výsadní pozici. On sice každý redaktor, který by ty televizní stávkující (jež na rozdíl od stávkujících na železnici a v továrnách i ve školách spřízněná média přímo milovala a usilovně glorifikovala) snad vystřídal, patrně by o spolupráci s Cimrmany taky velice stál, ale možná by neměli už na té Kavčí hoře tak zaručeně privilegované postavení a mohlo by vyvstat (byť nepříliš hrozící) nebezpečí, že by se museli s jinými dělit víc než dřív.
Ladislav Smoljak zkrátka napsal povídku do knížky Usměj se, Lízo, jako doznání, jak se strachoval a strachuje o zajištěné bydlo mimo přímý dosah vroucně milovaného trhu, ačkoli se paradoxně strachuje docela zbytečně.
Ledaže by se bál, že by se Divadlu Járy Cimrmana dostalo (od režimu doopravdy pluralitního, nikoli už od tržně totalitního) vysokého ocenění za to, jak nádherně zparodovalo poměry v oné groteskní monarchii, po níž dneska dojemně nyje tolik chudáků duchem; a jak se předem vysmálo dnešním omývačům památky domněle dobrotivého císaře Františka Josefa I. (a posledního), nazývajíc ho zcela neuctivě po českém plebejském způsobu Franta Pepa Jednička.
Autor: Tomáš Lhota
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)