Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století fungoval tandem Josef Starý (tajemník) a Josef Poláček (kulturní referent) na národním výboru v České Lípě v zásobování města kvalitní kulturou jako dobře promazaný stroj.
   Vedle dalších lahůdek to byly časté zájezdy činohry Národního divadla s tehdejšími nejlepšími předními herci, členy silné poválečné generace. Pro mne osobně k nim patřila i Moliérova komedie Šibalství Scapinova těsně před divadelními prázdninami v roce 1950, s L. Peškem v titulní roli a dále S. Neumannem, J. Vojtou a dalšími.
   Bydlel jsem tenkrát v Jiráskově divadle, kde otec od podzimu pětačtyřicátého roku dělal správce a já jsem od svých deseti let plnými doušky hltal kulturní zážitky – činohry, opery, operety, koncerty, kabarety a estrády – prostě to všechno, co se na jevišti, v salónku i v zákulisí divadla v těch letech odehrávalo.
   Ten Moliére se tehdy hrál dvakrát – odpoledne pro mládež a večer pro dospělé publikum. Pan Neumann hrál nezapomenutelného Geronta, kterého právě sluha Scapino vydírá ve jménu svého mladého pána, Gerontova syna, aby ho za šikovně vymámené peníze z lakomého starce jakoby vykoupil z vymyšlené galéry, kam měl být unesen.
   A zoufalý Geront jen několikrát marně opakuje svoji otázku a výčitku zároveň:
   „Co, u čerta, chtěl na té galéře?“
   Začínalo léto a ten den bylo dost vedro, a tak pan Stanislav Neumann po odpoledním představení dostal chuť na zmrzlinu a já jsem na jeho požádání mu šel ukázat a pak i doprovodit ho do známé Redlichovy cukrárny na nedalekém náměstí (v tom domě měl později ateliér a galerii akademický malíř R. Novotný).
   Další aktéři komedie před večerním představením dali zřejmě přednost před zmrzlinou sklenici vychlazeného zlatavého moku od pípy restaurace Zlatý bažant, která sousedila s Panskou ulicí, kde byl (a stále ještě je) v čísle 219 zadní vchod do Jiráskova divadla.
   Pana Neumanna jsem si za pár let s vděčností připomněl už ne v roli Geronta, ale jako roztomilého krále v Pyšné princezně („Našli, zbrojnoši, našli princeznu Krasomilu?“).
   Tenkrát v roce 1950 jsem na tu procházku vedle něj, po kočičích hlavách náměstí, s kornoutem zmrzliny v ruce, byl patřičně pyšný.
   Teprve v pozdějším, velmi reálném životě jsem si se starým Gerontem-Neumannem často opakoval onu známou moliérovskou repliku (mírně upravenou): „Co, u čerta, jsem chtěl na té galéře?“
   A také – jak jinak – bez nároku na odpověď…



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)