Kdyby se diskuse o kultuře vedla formou televizního rozhovoru, nepochybně by moderátor hned v úvodu položil otázku: jak je možné hovořit o krizi či dokonce úpadku, když v divadlech se hraje, v koncertních sálech koncertuje, ve výstavních síních vystavuje, občas se vyrobí i nový český film, konají se festivaly a mezi množstvím vydávaných knih se najde i literatura?
   Ano, múzy se mají k světu a prokazují obdivuhodnou schopnost odolávat totalitám byrokratickým i tržním. Jsou nezničitelné zřejmě proto, že za nimi stojí tvůrčí práce konkrétních lidí, jejichž zásluhou, nikoli zásluhou režimů, se na poli kultury zasévá a sklízí. To však samo o sobě nevypovídá o místu umění v životě člověka, ani o hloubce umělecké reflexe jeho údělu a už vůbec ne o kultuře jako tvořivé společenské aktivitě lidí.
   Představy o tom, co pojem kultura obnáší, se často zužují na sumu více nebo méně dostupných hodnot. Jenže kultura v pravém smyslu latinského slova cultus znamená pěstování: od původního obdělávání půdy a pěstování plodin, přes pěstování ducha až, zcela logicky, k pěstování lidského rozměru civilizace. Teprve pod tímto zorným úhlem vystupují na povrch defekty systému. Dnes vládnoucí systém založený na živelnosti a všemocnosti trhu a redukující člověka na bytost pohybující se po výslednici tržních sil toto "pěstitelství" paralyzuje a vytěsňuje kulturu jako tvůrčí princip z reálného života. Diskuse o kultuře je proto diskusí o systému, neboť jím je vymezován prostor pro více či méně plodný způsob života a pro jeho duchovní rozměr.
   Snadno lze podlehnout optickému klamu, že po zániku režimu, který si vysloužil označení jako totalitní, se tento prostor bůhvíjak rozšířil. Možná rozšířil, ale současně vyprázdnil. Nejspíš se změnily jeho mantinely z ideologicko-byrokratických na ideologicko-tržní. Pod povrchem převratných událostí na přelomu 80. a 90. let trvá kontinuita krize moderní civilizace prostupující celé 20. století, měnící uchopitelný a předvídatelný svět v proud nepředvídatelných, pomíjivých situací a relativizující hodnoty, jistoty a ideály až k jejich znehodnocení. Pád nevydařeného pokusu o socialismus přispěl k radikální eskalaci této krize, která s restaurací kapitalismu a jeho přechodem do globálního stadia vstoupila do nové fáze. Proto listopadové "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" nemohlo skončit jinak než novou desiluzí tváří v tvář bezprecedentní devastaci morálních hodnot a vkusu. Heslo "Půjdeme si po krku" by asi bývalo bylo realističtější, i když méně přitažlivé. Ani v "globálu" se nepodařilo vyřešit žádnou všelidsky naléhavou otázku.
   Vědomí krize a její prožívání se však v průběhu uplynulého století stalo také významným zdrojem moderní literatury a moderního umění vůbec, jehož prostřednictvím se člověk dobíral pravdy o svém postavení ve světě. Mohlo by se předpokládat, že tomu tak bude i nadále. Avšak doba, ve které literatura a umění sehrávaly v životě širších vrstev významnější než jen spotřební roli a byly vyhledávaným pramenem ať již racionálně-sociální nebo existencionální reflexe, je ta tam. Alespoň zatím. Člověka polistopadové éry, který se sám stal věcí na trhu práce, se podařilo zcela uvěznit v existenční starosti, mediálně ho ovládnout, zbavit ho nejen disponibilního času a sil, ale i schopností potřebných k samostatné duševní aktivitě. Jedinec nebyl osvobozen, ale vržen do svobody v duchu neoliberálního individualismu, který je v podstatě kolektivismem tržního stáda. O to více je zbavován skutečné individuality, identity a subjektivity. Její ztráta otupuje schopnost tento defekt kriticky reflektovat. Pokud převládá pouhé přežívání nad prožíváním života a pokud je ještě k tomu dostupnost hodnot kultury a vzdělanosti limitovaná sociálními bariérami, stává se snadno hlas umění a literatury hlasem volajícího na poušti. Pohled na svět neovlivňují básníci, ale lídři, televizní moderátoři, baviči a mediální hvězdy.
   Kultuře jako provozu a resortu chybí peníze. Bylo by s podivem, kdyby nechyběly, když chybí ve všech odvětvích a když sama sféra ekonomiky hned v prvních letech divokého privatizačního a liberalizačního Klondiku ztratila kulturní a mravní kredit. Argument, že kultura a ekonomika jsou spojité nádoby, je sice správný, ale v dané situaci je vyjádřením začarovaného kruhu. Bitva o peníze je zákonitostí doby, ani resort kultury se jí nemůže vyhnout a ve frontě na finance nebude stát v přední řadě. Jenže kultura je víc než resort a to, co ji chybí nejvíce, je obecně vnímaná osvobozující myšlenka představující radikální reflexi lidského údělu, překračující hranice systémem vymezeného způsobu myšlení a motivující tvorbu perspektiv.
   Kdyby někdo napsal dějiny osvobozujících myšlenek, které se nesmazatelně zapsaly do kultury, jistě by v nich nechybělo slovo Kristovo, které bylo příslibem překonání smrti a láskyplnou šancí pro chudé a ponižované. Kristus nemůže za to, že křesťanské ideály prošly mučírnami inkvizice a na celá staletí se staly nástrojem útlaku a tmářství. Kdyby tyto dějiny psal autor žijící ve světě na západ od hranic ČR, nepochybně by po myšlenkách velkých humanistů a osvícenců bez obav zařadil na rovnocenné místo slova Marxova: "Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to, jej změnit". Jistě by přitom nezapomněl připomenout, že to v kontextu Marxova díla znamená činit svět lidštějším, ve kterém člověk není jen produktem živelně se vyvíjejících okolností, ale současně jejich tvůrcem, což je v podstatě nejobecnější definice kultury. Ani Marx nemůže za to, že jeho myšlenky byly vtěsnány do Prokrustova lože stalinismu a neostalinismu.
   Poslední skutečně osvobozující myšlení se prosazovalo v šedesátých letech a vyvrcholilo ideálem socialismu s lidskou tváří. Nešlo jen o záležitost úzce politickou, ale také kulturní, v nejširším slova smyslu tvůrčí a vysoce motivační. Kultura, literatura, divadlo, film, filozofie, věda vytvářely nosnou vlnu kritické reflexe, ze které vyrůstala představa o lidštější budoucnosti. Hledala se nevyšlapaná třetí cesta mezi tehdy vládnoucími systémy omezujícími různým způsobem lidskou subjektivitu a participaci člověka na civilizačním vývoji. Po střetu s velmocenskými zájmy rozpolceného světa pak probíhala likvidace osvobozující reformátorské myšlenky nikoli jednorázově, ale ve dvou fázích: nejprve v první normalizaci, vynucené sovětskými tanky, v jejímž důsledku byla česká kultura připravena zejména o tu část intelektuálního potenciálu, který byl bytostně spjat s ideálem pražského jara, podruhé v polistopadové normalizaci, jejímž plodem je pohrdání již jakýmkoli ideálem vyjadřujícím perspektivu člověka.
   Byly tu ovšem jisté rozdíly spočívající v tom, že první normalizace byla spojená s velmi štědrou státní péčí o kulturu, včetně garance všeobecné dostupnosti kulturních a uměleckých hodnot, zatímco normalizace polistopadová předhodila kulturu trhu se všemi důsledky. Všemocný trh se v součinnosti s ideologií sociálního cynismu ukázal být nejméně tak účinným krotitelem ducha jako předlistopadová byrokracie. Nedávné rozčilení Václava Klause nad nekonformními názory amerického spisovatele Gore Vidala, publikovanými při příležitosti 11. Festivalu spisovatelů v Praze, bylo ukázkou, jak snadno dnes může kritická reflexe současného stavu světa narazit na aroganci moci, naštěstí již nikoli absolutní. To je jen provinční příklad a celkem neškodný. Georg Bush svým odmítavým postojem k účasti USA na celosvětovém opatření ke snižování produkce skleníkových plynů dal světu na srozuměnou, že arogance kapitalistické moci má také globální rozměr. To už tak neškodné není.
   Doktrína o kapitalismu jako vrcholu a konci dějin umrtvuje tvořivou představivost a tvorbu perspektiv. Transformace člověka na tržního štvance mění kulturu a poezii všedního dne na všední den bez kultury a poezie, uzavírá masy lidí do každodennosti, odsuzuje je k morální a estetické vyprázdněnosti a citové vyprahlosti, jejímž logickým vyústěním je šířící se drogová závislost, násilí a zločinnost.
   Cesta k nápravě nevede přes pouhé záchranářství. Nejprve by se měla diskuse o kultuře jako o kvalitě života, dostupnosti hodnot umění a vzdělanosti a perspektivě člověka stát záležitostí celé levice, levice bez hranic, t.j. bez hranic ideologických a stranických. Teprve potom je možné prolomit bariéru duchovní sterility a dospět k nové, konsensuálně přijatelné osvobozující myšlence.Vždyť pojmy kultura a levice vždy měly a nepochybně vždy budou mít k sobě blízko. Jedině v tom je reálná šance pro budoucnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]