Denní tisk a mediální komunikace se v dlouhém období po roce 1989 zabývaly především tzv. černou propagandou proti období socialismu. To znamená, že vědomě pracovaly se lživými fakty, nepravdivými souvislostmi. V poslední době se používá kombinace tzv. černé (lež), bílé (pravdivé) a šedivé (polopravda) propagandy. Její mimořádnou výhodou je, že působí na čtenáře dojmem solidnosti.
   Na konci tisíciletí se hustěji objevovaly vědecké práce, které používají klasických operací sběru materiálu, jeho zpracování a interpretací. Vyšel Kaplan, Klimek, Kuklík, Měchýř, esejistika Ivana Svitáka, pozoruhodná práce Karla Durmana Útěk od praporu i sborníky o Levém bloku, ekonomických legendách či Federálním shromáždění nebo Cesta odnikud nikam, Národ na křižovatce ap. Jmenuji přitom především práce vědecky orientované anebo esejistiku, která je vědeckými postupy inspirována.
   Rozdíl proti propagandistice mandlerovsky-steigerwaldského typu je propastný.
   Autory knihy KOMUNISMUS V ČESKÉ REPUBLICE jsou čtyři badatelé tzv. brněnské skupiny, kteří disponují možnostmi přístupu do leckterých přístupných archivů. Jde o Petra Fialu, Jana Holzera, Miroslava Mareše a Pavla Pšeju. Knihu vydala Masarykova univerzita v Brně a Politologický ústav v Brně.
   Autoři formulovali základní otázku tématu jako místo komunismu v politickém systému České republiky. K takto formulované otázce je opravňuje samotný běh historie. Už po vzniku strany v roce 1921 ve druhých volbách nové republiky skončila tehdejší KSČ na druhém místě. Takto si počínající stranu hned po založení nelze škrtat z historie. Autoři tedy sledují její dějiny, formování v útvar, který sehrává prvořadou úlohu v českých dějinách, ať už je u moci, či se nachází v opozici. Není třeba objevně akcentovat, že sledovat takový dějinný proces je dokonce napínavé a vzrušující. Strana při svém oddělení od sociální demokracie - jak uvádějí autoři - přichází do politického života s dědictvím: především v ní přetrvávají některé staré mechanismy, dědí některé postavy (Šmeral), zájmové sítě, způsoby uvažování, a proto není divu, že nejdůležitějším vztahem ze všech stran je u komunistů především vztah k sociální demokracii. Mezi těmito stranami existuje neustále jistý typ fluidní konfrontace a jakmile propukne otevřeně, dochází ke krizím, které se dotýkají celé české politiky. Ostatně po propadu sociální demokracie v roce 1925 se KSČ stala hlavním reprezentantem české levicové politiky.
   Brzy po založení se strana začala uvnitř členit na tři proudy: a) levice: Bolen, Gottwald, Haken, Jílek, Kopecký. Bolen, Jílek, Houser byli představitelé ultralevé, tzv. ofenzivní teorie; b) střed: Šmeral, Zápotocký; c) pravice (Hůla), která kromě jiného žádala větší nezávislost na Moskvě. Stranu nejvíce oslabili ultraleví, takže v roce 1922 museli být odstraněni z vedoucích orgánů strany.
   Autoři ve stručném zopakování zhuštěné historie do roku 1945 se zmiňují i o období bolševizace, vyhlášené už v roce 1924. Strana se pokoušela upevnit svou vnitřní pluralitu, kterou lze nazvat "uzavřenou pluralitou". (V únoru 1948 měla už 856 657 členů.)
   Autoři se nepříliš hluboce zabývají čtyřiceti lety stranické jedinovlády. Pochopíme to, jakmile si uvědomíme, že by kniha vzrostla na několikadílný spis filozoficko-historický s důsledky morálně sociologickými. Kolektiv by se musel ještě více rozrůst. Brněnští autoři se z období čtyřicetileté jedinovlády zabývají podrobněji šedesátými lety, tzn. rokem 1968, na jehož charakter se do dneška názory tak výrazně liší. Kapitolu nadepisují Bouře v šedesátých letech. V jejím základě nacházejí generační spor ve vrcholných orgánech strany. Zcela nečekané je určení dějinného významu Pražského jara. Vrcholné procesy Pražského jara jsou z hlediska komunistického hnutí odkrytím karet, přesunem od ideologické mytologie k proudu vlastní pragmatizace. Soudí, že šlo o otevřené a pragmatické přiznání komunistického režimu na přelomu 70. a 80. let, která již netkvěla jako v letech padesátých v ideové čistotě a charismatické vizi ideologické konstrukce, nýbrž v obecné přitažlivosti sociálního kontraktu, jaký nabízela KSČ na začátku specifické české cesty k socialismu.
   Podstatnou většinu rozsáhlé knihy věnují autoři době po roce 1989. Z původně málo významného sporu kolem domnělé smrti studenta Šmída na Národní třídě dovedly mediální prostředky naordinovat většině české veřejnosti virus antikomunistického myšlení. Lidé, kteří byli dosud politicky vlažní, stali se vůči komunistům nevraživými a zčásti i militantně antikomunističtí. Rýsovala se změna politického systému a politiky. To vedlo mnohé k organizaci mimikrů, ke konformnímu přizpůsobení, které umožňovalo nejen přežít, ale mnohdy se stalo stupínkem k politické kariéře. Pluralita se ukázala jako zčásti formální. S výjimkou religiózních lidovců, kteří usilovně napravovali svou čtyřicetiletou věrnou kolaboraci, jsme nenašli nijak podstatný rozdíl mezi ODA a ODS, a na pravici se odlišovali jen svou protinárodní a protivládní opozicí nejednotní republikáni. Došlo k prudkým cenovým výkyvům a ke značnému zhoršení životní úrovně. To jen podpořilo recidivy levicové orientace. A pokud mluvíme o KSČM, došlo od třetího do pátého sjezdu k období stabilizovaného neokomunismu. Výsledky stabilizace a vytrvalé práce vedly ke třetímu místu ve volbách 1996 a k zisku dvaceti dvou mandátů. Po volbách 1996 ovládli prostor nalevo od středu komunisté a sociální demokraté. Některé pravicové strany se rozpadly anebo ztratily svou akceschopnost (ODA, republikáni, DEU). Na levici se různé dílčí proudy přimkly ke KSČM s výjimkou politicky nerealistické politické sekty Miroslava Štěpána.
   Na přelomu tisíciletí se začaly obnovovat i rozpadlé komunistické strany a skupiny (Strana komunistické obnovy v Itálii), probouzelo se znovu mezinárodní hnutí a politika těchto stran směřuje od výlučného ideologismu k pragmatickým bojům v parlamentě, v komisích samosprávy i v jiných sférách společnosti.
   Komunismus v České republice přestál svou hodinu třesku, hlásanou jako konec tohoto hnutí, a stává se postupně reálnou politickou silou i v jiných státech Evropy. Praktická práce vystřídala mnohomluvná protestní shromáždění. To, co chtěli mnozí likvidovat, zakazovat, trestat, naopak ve svém programu ukazuje leckterou perspektivu země, která je prodejem, pronájmem a loupežemi stále tlačena k okraji propasti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]