Nikoli jen ke zběžnému zalistování monografií britské historičky (s českými kořeny, jak ukazuje i její jméno) Katy Kocourek ČECHOSLOVAKISTA RUDOLF MEDEK (vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2011, 291 stran, s předmluvou Petra Pitharta). Lehkovážné čtenáře by snad neměl odradit ani poznámkový aparát, vždyť jde vlastně o odbornou knihu. Věnujme nejprve pozornost předmluvě! Po prostudování knihy je jasnější, že její autor nejenže nepochopil autorčin postoj k jednomu z předních legionářů 1. republiky, ale ani poslání samotných legií, zvláště v Rusku. Dopouští se nepřiměřených faux pas již tím, že silně zobecňuje, až do polohy »my jsme zavrhli Viktora Dyka a zapomněli na něho«, právě tak jako je přímo liché Pithartovo sdělení, že »dali jsme za pravdu Edvardu Benešovi a vytěsnili jsme bojovného generála Lva Prchalu, pro milovaného Karla Čapka jsme odsoudili zoufalé katolické básníky a zapřeli zborovského barda generála Rudolfa Medka«. To ukazuje přinejmenším na to, že Pithart pozorně nečetl autorčiny řádky.
   Snad viditelný rozdíl mezi předmluvou a textem knihy o Rudolfu Medkovi je v neporozumění samotného postavení československých legií zvláště v Rusku, vývoji doby, vždyť i v samotné monografii o Medkovi se objeví překvapivé tvrzení, sice opřené o názory současných historiků, ale Kocourek je přejímá za své (Jan Rataj, Antonín Klimek), které nelze pokládat za stoupence našeho hnutí; na straně 200, z časů ohrožení republiky německým fašismem, že a teď cituji, »tento Medek svolal na začátek listopadu 1938 do Památníku osvobození mimořádné zasedání vysokých důstojníků, na němž bylo rozhodnuto, že Stalinův Sovětský svaz, ať je či není tyranský, představuje v dohledné budoucnosti jediný stát schopný bránit Čechy proti Němcům a Češi by se měli buď sjednotit, nebo se připojit k Sovětskému svazu«. Šokující u vysokého důstojníka, který nenáviděl ruské bolševiky, a proti kterým vlastně urputně bojoval.
   To ovšem není samo jádro knihy, ta se zabývá, jak říká její podtitul, jeho »politickým životopisem«, ale neopomíjí, i když ve vší stručnosti, ani další aspekty Medkova života a působení.
   Tak především je možná pro mnohého překvapivý sám Medkův růst a vývoj, jeho zaměření do oblasti literatury (poezie, próza), kde bychom museli snad věštit z tzv. křišťálové koule, abychom usoudili, že tak rozlehlá jeho literární tvorba žije a snad bude žít. Mnohé z toho, co Medek napsal, odumřelo s časem a má význam nanejvýš pro specialisty novodobých dějin literatury i naší historie. Stejně tak je do jistých mezí uzavřena i Medkova činnost v čele Památníku osvobození v Praze na Žižkově. To ovšem neznamená, že by nebylo zapotřebí o Medkovi psát nyní, ostatně monografie Kocourek je toho důkazem i v tom smyslu, že jemněji než mnozí historikové pravice, často například publikující nejen v odborných historických časopisech, ale také na stránkách Reflexu, zamlžují, když hází do jednoho pytle všechny legionáře, zejména ty z východní fronty. Nebylo tomu tak a samo hodnocení lidí a doby z pera protagonistů, jako byl T. G. Masaryk a Edvard Beneš, ukazuje na jemnější analýzy lidí a doby. Ostatně již sám pohled na politickou diferenciaci samotných legií prokazuje, že vedle některých legionářů, typu blízkých zřejmě srdci Petra Pitharta, tu byli sociálně demokraticky orientovaní a přímo i komunisticky zaměření bojovníci, kteří samozřejmě v průběhu 1. republiky nebývali oslavováni.
   A z tak orientovaných lidí šel strach, což si dobře uvědomovali představitelé prvorepublikové reprezentace a proto přebíjeli tyto tradice vyzdvihováním jiných hrdinů, mezi nimiž se ovšem vyznamenával i Rudolf Medek (ovšem literatura legionářská je též silně diferencována, ačkoli autorka příliš nezdůrazňuje rozdíly třeba mezi Rudolfem Medkem a Václavem Kaplickým atd.). Autorku ovšem v žádném případě nepodezíráme z nějakého kryptomarxismu či kryptokomunismu, jen je nám blízká její sympatická snaha a úsilí vycházet odpovědněji z dobových pramenů a literatury.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]